Lucie Hrušková a Šimon Pohořelý jsou sociální terénní pracovníci z Beztíže, specializovaného oddělení Domu dětí a mládeže Ulita. Jejich úkolem je procházet Žižkov, Vršovice a další rajóny a všímat si, jak se děti a mládež od šesti do dvaceti šesti let baví, zda jejich chování není rizikové či nepotřebují pomoci. „Nejdeme za těmi, kteří venku hrají fotbal, protože ti mají co na práci. Spíše za těmi, kdo popíjejí alkohol, kouří marihuanu, jsou hluční, poslouchají hlasitou hudbu,“ vysvětluje Šimon. Znají proto běžné veřejnosti skryté kouty Prahy. Když se s nimi člověk vydá na jejich pochůzku, může si být jist, že se nebude procházet po zdejších náměstích a výstavních ulicích.
Řekne-li se Vršovice, i mimopražští si vybaví Ďolíček, sídlo fotbalistů Bohemians, popřípadě slávistický stadion Eden. Nedaleko od nich ale existuje paralelní svět: na březích Botiče, nad železnicí, v prolukách, u průmyslových hal, na pěšinkách mezi dvorky, na zastrčených pláccích s posprejovanými starými zdmi. Právě tam Lucie a Šimon oslovují své potenciální klienty. Představí se jim a snaží se s nimi navázat kontakt.
„Někdy nás pošlou do háje, ale to je v pořádku. Vše funguje na dobrovolné bázi, není jejich povinností se s námi bavit,“ říká Lucie Hrušková. Odbude je prý zhruba dvacet procent oslovených, zbytek si je vyslechne. „Ale to neznamená, že by s námi těch osmdesát procent spolupracovalo. Prostě nás nepošle pryč,“ dodává Šimon a zamíří ke korytu Botiče.
Po velkých deštích teče velmi svižně a člověk musí dávat pozor, aby nesklouzl z vydlážděného úzkého břehu do vody. Přesto tu existuje spousta navštěvovaných a pod mosty i obývaných zákoutí. Pod úrovní rušných ulic, kde každou chvíli zacinká tramvaj, tu je totiž klid a běžný občan sem nezabloudí. Ostatně zpátky do civilizace vede nenápadný kovový žebřík zarostlý křovím.
Skrytá tvář Vršovic. Tudy chodí terénní sociální pracovníci a pomáhají dětem a mládeži v nouzi.
„Teréňáci“ během exkurze do odvrácené tváře Vršovic vysvětlují, že v prvním kroku je především důležité navázat s potenciálně ohroženým člověkem kontakt a získat si jeho důvěru. Když například potkají partu kouřící marihuanu, řeknou jim o svých službách, zeptají se, zda nepotřebují pomoci, popřípadě jim dají filtr, který zmírňuje účinky „trávy“. Na balíčku uvádějí kontakty na Beztíži, když by s nimi dotyční chtěli řešit nějaký svůj problém. „V první řadě jde o minimalizaci škod, tedy aby si konzumací návykových látek neublížili. Bavíme se s nimi, co je ještě v pohodě a co už za hranou. Na nějaké moralizování není na ulici čas,“ popisuje Šimon.
Na hranici chudoby
Vysvětluje také, že Praha sice patří k nejbohatším městům Evropy, ale právě to, že je v hledáčku movitých investorů, rychle žene zdejší ceny nemovitostí a nájmů nahoru. Mnozí Pražané proto přežívají na hranici chudoby a často musí své byty opouštět a stěhovat se na periferii, popřípadě do ubytoven nebo azylových domů. Pro terénního sociálního pracovníka tu je tedy činnosti více než dost, protože stovky dětí žijí ve zcela nevyhovujících podmínkách v předražených ubytovnách.
Jeden malý pokoj pro celou rodinu vyjde až na dvacet tisíc korun, hygienické podmínky jsou žalostné. „Děti se nemají kde učit, nemají žádné soukromí. Toulají se proto bezprizorně venku, což může vést k rizikovému chování. Nespí, protože na ubytovnách je to v noci divoké. Bývají svědky hádek a vypjatých situací. Ve škole jsou pak unavení a nepozorní,“ líčí Lucie.
Vyrůstá tak další neúspěšná generace bez slušné životní perspektivy. Jednu z takových chudinských ubytoven najdeme nedaleko fotbalového stadionu pražské Slavie. „V jednom pokojíčku tu žije třeba čtyřčlenná rodina, spí na jedné posteli,“ vypráví terénní pracovnice.
Streetworkerka Lucie sbírá kleštičkami použité injekční jehly do speciální nádoby.
V zákoutích kolem panelákového sídliště Vlasta občas narazí na použité injekční stříkačky od uživatelů drog. Vytáhne speciální nádobu a kleštičky a tento nebezpečný odpad sebere. Mezi radnicí Městské části Praha 10 a obchodním centrem Eden také stojí speciální nádobka, kam by nitrožilní uživatelé drog měli použité jehly odhazovat. „Pro městkou část je takováto nádobka neatraktivní, protože tím přiznávají problém. Nicméně je to od nich zodpovědné a mohou tak ochránit běžné obyvatele,“ říká Lucie.
Nízkoprahové centrum
Radnice Prahy 10 přispěla k řešení problémů s rizikovou mládeží i tím, že v květnu 2021 otevřela na břehu Botiče nedaleko od Ďolíčku nízkoprahové centrum pro klienty ve věku od 6 do 19 let ve složité sociální situaci. Mohou zde trávit zdarma a anonymně celé odpoledne při smysluplné zábavě. K dispozici jsou jim profesionální sociální pracovníci, kteří jim poradí s řešením problémů či se školou.
„Přestože je podobných zařízení po republice 250, v naší městské části, která je domovem téměř 110 tisíc obyvatel, doposud nefungovalo žádné. Přitom v rámci komunitního plánování sociálních služeb od rodičů i organizací léta zaznívalo, jak moc taková služba chybí,” řekl při otevírání objektu radní Michal Kočí (Piráti), který má na městské části sociální služby na starost. Zařízení provozuje mezinárodní mládežnická organizace YMCA. Ředitel její pražské pobočky Petr Bruna uvedl, že tu nabízejí výtvarné, sportovní a hudební vyžití, doučování a pomoc s přípravou do školy či povídání o těžkostech.
„To, že si zde mohou zahrát fotbálek, jít na hřiště nebo použít boxovací pytel, sociálním pracovníkům slouží pouze prostředek k navázání vztahu. Hlavním cílem je zlepšit jejich nepříznivou situaci, s níž do služby přichází,“ říká Lucie Hrušková.
Mezi klienty patří rozmanitá škála mládeže od chudých rodin z azylových domů až po potomky bohatých rodičů, kteří se jim nevěnují a nechají je topit se v potížích. Sociální pracovník je často jediný člověk, kterému se mají možnost svěřit a jenž jim může odborně pomoci. „My jsme takoví jejich profesionální kamarádi,“ usmívá se Šimon. Při své práci se řádí jednoduchou rovnicí: čím méně problémů mají jednotlivci, tím méně jich má celá společnost.
28
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
