Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po „pétépácích".

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. „Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku," poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.

Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.

Expozice v Brandýse nad Labem

Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker.

Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a „převychovat" v duchu potřeb komunistického režimu.

Podle Růžičky „pétépáky" využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.

„Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu," řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 „pétépáků" a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.

Drsnou službou u PTP prošli odpůrci režimu, kněží i kriminálníciPTP byly v letech 1950–1954 součástí armády. PTP byly sice založeny v roce 1950, ale už o dva roky dříve u několika ženijních pluků fungovaly speciální silniční prapory, do nichž rukovali „politicky nespolehliví" branci. Obdobnou funkci plnily i Vojenské báňské oddíly, které existovaly na Kladensku a Ostravsku. První čtyři PTP vznikly v září 1950, dostaly pojmenování lehké a byly určeny především pro stavební práce. O měsíc později začaly vznikat i těžké prapory vypomáhající například při těžbě uhlí.
Rukovali k nim především branci nepohodlní vládnoucímu komunistickému režimu. S černými výložkami na uniformách tak končili duchovní, studenti bohosloví, zemědělci odmítající kolektivizaci, či příslušníci šlechtických rodů. Spolu s nimi byli do PTP odesíláni také mnozí Němci, Maďaři a Romové.
Kromě domnělých i skutečných odpůrců komunismu byli k PTP později zařazováni také lidé s kriminální minulostí, alkoholici, analfabeti a rovněž branci, kteří ze zdravotních důvodů nemohli absolvovat klasickou službu. Část příslušníků PTP tvořili i běžní odvedenci s kvalifikací pro práci v dolech a na stavbách, kteří plnili úlohu instruktorů.
Služba u PTP spočívala v tvrdé a často nebezpečné práci. „Pétépáci" byli nasazováni na stavbách silnic, železnic, domů či na práci v dolech, lesích a kamenolomech. Vyčerpávající fyzická práce spolu s různými formami ponižování měla tyto lidi „převychovat" v duchu komunistické ideologie. Výjimkou nebyly těžké úrazy, mnohdy smrtelné.
Podle informací na stránkách Svazu PTP ČR (www.svazptp.cz) bylo do roku 1953 zřízeno celkem 18 PTP a těmito útvary prošlo více než 40 tisíc lidí. Podle odhadu některých historiků to ale bylo 60.000 osob, z nich 22.000 z poli­tických důvodů.
Mnozí z členů PTP sloužili ve Vojenských táborech nucených prací (VTNP) až 40 měsíců, přičemž původně nastoupili na dvouletou základní vojenskou službu nebo mimořádné cvičení. Na mimořádná vojenská cvičení byli povoláváni vybraní muži ve věku od 17 do 60 let, a to včetně nevojáků. Často šlo o syny rolníků odmítajících vstoupit do JZD, a proto se praporům, kde byli nasazeni, říkalo „kulacké".
V průběhu roku 1953 se PTP začaly postupně transformovat na Technické prapory. Šlo o důsledek změn společenského klimatu, který nastal po smrti Josefa Stalina a Klementa Gottwalda. Poslední čtyři PTP zanikly v dubnu 1954. Jejich příslušníci mohli odejít do civilu, v řadě případů se ale museli zavázat k práci v hornictví nebo stavebnictví.
O existenci Pomocných technických praporů a o podmínkách, jež v nich panovaly, se veřejně nemluvilo ještě řadu let po jejich zrušení. Zlom nastal až v souvislosti s uvolněním politických poměrů koncem šedesátých let. Pokus bývalých „pétépáků" o založení sdružení, které by je reprezentovalo, ale ukončila invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Druhý ustavující sjezd svazu se konal v únoru 1990.
Alespoň částečné satisfakce za utrpěné křivdy se členové PTP dočkali po pádu komunismu. Kromě rehabilitace bývalí „pétépáci" dostali také finanční odškodnění.
Fenomén PTP vstoupil do širšího povědomí díky knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni (poprvé vyšel v roce 1969, podruhé mohl vyjít až v roce 1990). Satirický román však podává zkreslený obraz reality, s níž se příslušníci těchto útvarů obvykle setkávali. Švandrlík sloužil u nástupnických Technických praporů, kde byly poměry již mnohem snesitelnější.