Předchozí
1 z 3
Další

Roman Fiala patří k soudcům, kteří často opouštějí zdi své pracovny a diskutují s veřejností, ať už prostřednictvím odborných seminářů, sympozií, statí nebo rozhovorů v médiích. Při několika podobných příležitostech jsem si uvědomila, jak je právě takováto aktivita mužů a žen v taláru důležitá.

Obyčejný smrtelník se v tisících paragrafů ztrácí a nevyzná se v nich. Cílem legislativců a soudců jako tvůrců právního řádu by mělo být toto měnit. Proč to tak není?

Soudci by se asi bránili konstatování, že jsou tvůrci práva, neboť jsou těmi, kdo ho vykládají a používají na konkrétní situace. Dokonce i já, který jsem se podílel na tvorbě některých právních předpisů, si myslím, že je lépe, když právo vytváří někdo jiný než soudci.

Zdroj: Deník/Martin Divíšek

Dovolím si polemizovat, neboť podle mého laického názoru jsou soudci svými verdikty rozhodujícími tvůrci práva, pochopitelně nikoli z legislativního hlediska, ale z pohledu právního vědomí, akceptace právního systému.

Přijmu-li tento obrat, soudci by měli vytvářet právo ve smyslu vytváření spravedlnosti. Dojde-li k porušení práva, měli by najít správnou právní normu, která takovou situaci upravuje, sdělit, co bylo překročeno a jak to má být napraveno. Pokud je norma nesrozumitelná, nepochopitelná nebo vysloveně špatná, měli by sami spravedlnost nalézt. Existují také momenty, kdy jsou okolnosti zákonem neupravené, nebo ne zcela vymezené, a v tom případě soudci zaplňují mezery v právu. Tam skutečně už jakousi normu vytvářejí.

Opravdu to dělají?

Myslím, že čím dál víc ano. Nelze ale říct, že když to dělají, je to vždycky správně. Kdysi se hodně mluvilo o formálním, nebo materiálním přístupu k právu, k jeho výkladu a používání. Přičemž dlouhodobě se říkalo, že ten přirozenoprávní, materiální přístup je daleko lepší, neboť akcentuje osobnost soudce, jeho morální povědomí a neformalistický vztah k právu.

Mělo se za to, že je to lepší, serióznější a bližší přístup ke spravedlnosti. Je však třeba si uvědomit, že právo má nejen technický ráz, ale také normotvorný význam. To znamená, že každý občan má vědět, jak se v obdobné situaci zachovají ti druzí. A když právo poruší, jak se s ním bude zacházet u soudu.

Martin Pecina
Podnikatel platil detektivovi za svou ochranu. Toho GIBS obvinila z podvodu

Jenže v posledních letech není v České republice příliš naplňováno ani jedno z toho. Jeden z autorů naší ústavy, profesor Vojtěch Cepl, byl příznivcem systému, kde hraje osobnost soudce klíčovou roli, neboť aktivně nalézá spravedlnost a pak své rozhodnutí umí také zdůvodnit. Takových soudců ale mnoho není, nebo se mýlím?

Na jedné straně s tím souhlasím a mnohdy to také sám takto dělám. Na straně druhé nabízím argumenty pro opačný pohled. Vezměte si, že se stane velmi podobný pracovní úraz v továrnách v Brně a v Plzni. Dva soudci budou řešit spor o náhradu škody. Není dost dobře možné, aby to posuzovali jen na základě svého pocitu spravedlnosti.

Musí existovat jasná pravidla, podle nichž při stejném poškození zdraví bude podobně odškodněn dělník v Brně i Plzni. Proto musí mít právo charakter informačního systému, který každému umožní předvídat, jak konkrétní situace za určitých okolností dopadne. Tedy aby existovala předvídatelnost rozhodování soudu, neboť to je součást spravedlnosti. Nejde jen o to, aby to bylo spravedlivé v tom jednotlivém případě, ale aby to bylo spravedlivé pro všechny stejně, aby se někomu nedostávalo lepšího a jinému horšího zacházení.

A to je moje druhá námitka, která jde přímo za vámi jako místopředsedou Nejvyššího soudu, který má mimo jiné za úkol sjednocování judikatury. Copak snad běžně nedochází k rozdílným soudním závěrům, takže u jednoho soudu člověk odejde za stejný zločin s podmínkou, zatímco u jiného se dvěma roky natvrdo?

Pokud byste se chtěla bavit o trestním právu, tak se musím omluvit, neboť to není můj obor. Celý život se věnuji občanskému právu se specializací na právo dědické. Jednotnost výkladu, to, čemu se říká interpretace a aplikace čili výklad a použití, je ovšem stejné u trestního i občanského práva. Na Nejvyšším soudu máme za úkol u každé věci jednak spravedlivě posoudit konkrétní případ, jednak plnit roli sjednocovatele práva. To znamená, že hlídáme, aby se nedělaly úkroky stranou. My musíme dbát na předvídatelnost jako základní prvek fungování systému. Jsem upřímně nerad, když slýchám o tzv. průlomových rozhodnutích, která bortí všechno, co dosud platilo. Ono to může vypadat hezky v konkrétním případě, ale obecně to může způsobit úplný rozvrat systému a nespravedlnost ve vztahu k mnoha jiným.

Nejvyšší soud ale přece nemá žádnou pravomoc, aby verdikt opravil. Jeho jediným nástrojem jsou judikáty, které naznačují, že v případném dovolání bude neúspěšná ta strana, která na ně nedbala. Nebo můžete dělat něco jiného?

Rozpor s judikaturou je jedním z důvodů přípustnosti dovolání. Pokud soudce rozhodne jinak, než je ustálená praxe Nejvyššího soudu, může se jedna ze stran dovolat právě k nám. Navíc když zjistíme, že dva soudy v podobné kauze rozhodly jinak, můžeme vydat sjednocující stanovisko. Víme, že pražský soud rozhodl takto, ostravský jinak, a my řekneme, jaký verdikt je správný.

Jaký to má praktický dopad?

Má to precedentální význam. Pracují s tím advokáti a soudy z 90 procent rozhodují podle našich judikátů a stanovisek. Když na ně soudy nedbají, je to takřka jistý důvod pro odvolání k vyšší instanci či dovolání k Nejvyššímu soudu. A také ke zrušení rozhodnutí, které rozbourává předvídatelnost výkladu práva.

Jedním z pilířů spravedlivého procesu je, aby verdikt přišel v řádu měsíců, maximálně tří let. Vy jste zastáncem svižného, byť pochopitelně řádného průběhu soudních sporů. Jste i proto odpůrcem nápadu, aby se Nejvyšší soud stal z dovolací instance součástí běžného odvolacího řízení?

Je to tak, ale zdaleka nejsem sám. Nejvyšší soud v reprezentativním vyjádření Občanskoprávního a obchodního kolegia teď znovu schválil vyjádření k takovýmto úvahám. Jednoznačně v něm odmítá proměnu civilního procesu v dovolacím řízení do řádného opravného prostředku. Když je dovolání mimořádný opravný prostředek, právo je nalezeno a může být realizováno i po rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud je podán mimořádný opravný prostředek, což je minimum případů, může být právo taktéž realizováno. Jen dojdeme-li v několika málo případech ročně k názoru, že je třeba odložit vykonatelnost nebo právní moc, není možné odvolací rozhodnutí uskutečnit. Kdyby se dovolání změnilo na řádný opravný prostředek, celé ty tisíce případů, které jdou k nám a většinou je jako bezdůvodné odmítáme, by musely čekat dlouhé měsíce na konečný pravomocný verdikt.

Spravedlnost není výsledkem stále většího množství opravných instancí, ale musí mít rozměr správného právního rozhodnutí a současně musí být zavčas. Přijde-li po hrozně dlouhé době, často už je na nic. Život si většinou najde jinou cestu a spravedlnosti není učiněno zadost. Proto si myslím, že vršit opravné prostředky, nebo dělat z mimořádných řádné, je velmi nemoudré.

Uvědomujete si, že nekonečné čekání na verdikt, třeba v mediálně známých kauzách Davida Ratha, železničního neštěstí ve Studénce nebo privatizace OKD, nahlodává víru společnosti domoci se v rozumném čase rozhodnutí?

Samozřejmě se nemohu vyjadřovat k žádné konkrétní kauze.

Předseda ODS Petr Fiala.
Jsou Benešovy dekrety překonané? Čeští politici mají jasno

Zajisté, to jsem ani nepředpokládala. Jen jsem chtěla dokumentovat realitu a také připomenout slova zástupce ombudsmanky Stanislava Křečka, který nedávno napsal, že i v triviálních případech soudci nerozhodují, ale stále dokola si nechávají pořizovat znalecké posudky a verdikt odkládají…

Obecně je nasnadě otázka, jak jsou postaveny procesní předpisy. Stále víc se zdá, že jsou chápány jako nástroj, který umožňuje jednotlivým účastnickým stranám uplatňovat řadu důkazních návrhů nebo procesních kroků, které výrazně prodlužují či dokonce zdržují soudní řízení. Zpochybňování provedených důkazů a navrhování stále nových, včetně znaleckých posudků, je jednou z cest, jak se toho dá dosáhnout.

Soudce s tím nemůže nic dělat?

Může. Je na něm, aby zvážil, jestli takový důkazní prostředek je, nebo není namístě. Záleží na ráznosti soudce, jestli se rozhodne, že to, co dosud slyšel, četl a dověděl se o dané věci, je dostačující. Vždycky se dá jít ještě o kousek dál a zkoumat detaily.

Musí ale umět říci, že už to stačilo, a může o dané věci rozhodnout, neboť má potřebné podklady k posouzení příběhu jako skutku a ví přesně, jaké právo použít a jak ho vyložit. Takže i soudci mohou nést část viny na prodlužování řízení, neboť se jim nechce rozhodnout, jsou hyperpečliví a pro jistotu zkoumají případ dál. Podstatou soudcovského řemesla je poznat, kdy už vím dost a mohu vyřknout verdikt.

Zastavme se tedy u soudců jako klíčových aktérů řízení. Hitem sezony je instrukce ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, jíž se stanovují podmínky výběru soudců. Soudcovská unie ji z řady důvodů odmítá, vadí jí, že jde o podzákonný předpis i to, že členy výběrové komise má jmenovat ministr. Jak to vnímáte vy?

Podle mě potřebujeme zákonnou úpravu, která bude preciznější a bude se týkat jak nejvyšších soudních instancí, tak nižších soudů. Zákon by měl přesně stanovit, kdo a za jakých podmínek se může stát soudcem okresního, odvolacího, případně dovolacího soudu. Jsem velkým zastáncem názoru, že zdaleka ne všechno se dá poznat u výběrového řízení, ale že je potřeba si každého člověka odzkoušet v praxi.

Proto třeba na Nejvyšší soud chodí na zkušenou soudci odvolacího soudu. Jde zhruba o půlroční stáž. Poznají tak naši práci, my zase můžeme sledovat, jací odborníci a lidé jsou oni. Zároveň je jisté, že se vrátí ke svému mateřskému soudu. Do budoucna ovšem máme vytvořený velký rezervoár osob, o nichž už něco víme, neboť jsme je mohli vidět při práci. Když pak potřebujeme uvolněné místo obsadit, víme, kam sáhnout.

Kdo stážisty vybírá?

Vedení našeho soudu respektuje návrhy jednotlivých senátů, jejichž členové mají přehled o kvalitních lidech na odvolacích soudech. Třeba právě díky dovolání víme, čí verdikty před Nejvyšším soudem obstály, a jaké ne. Momentálně máme na Občanskoprávním a obchodním kolegiu patnáct stážistů, takže jde skutečně o dost velkou skupinu lidí, z níž si pak můžeme vybírat.

Doplňovací volby do Senátu pro okrsek č. 78 ve Zlíně.Volební okrsek č.1 Kolektivní dům
Kdo za Čubu? Ve hře o Senát zůstali krajská radní Blahová a právník Goláň

V kuloárech se v souvislosti s odchodem zakladatele Nejvyššího správního soudu (NSS) a jeho desetiletého předsedy Josefa Baxy hovoří o tom, že by ho mohl vystřídat někdo zvenčí, pochopitelně po předchozím přidělení k NSS. Konkrétně se mluví o vás. Je to drb, nebo je na tom kus pravdy?

Mohu se tomu jen usmívat. Bylo by dobře se dívat na věci reálně a říct, kdo je vedle Josefa Baxy zakladatelem českého správního soudnictví a napsal všechny procesní předpisy, například správní řád soudní. Tím člověkem je místopředseda NSS Michal Mazanec. Myslím, že by si lidsky i odborně právě on zasloužil být pokračovatelem Josefa Baxy, byť na relativně krátkou dobu tří let (mandát soudce v ČR končí ve věku 70 let – pozn. red.). Jestliže děláte nějaký právní obor 25 let, v mém případě civilní a dědické právo, bylo by velmi překvapivé, kdybych mířil tímto směrem.

Zhruba před rokem a půl jsme se potkali na semináři, který se zabýval různými aspekty společenské smlouvy. Ve svém příspěvku jste hovořil o tom, že jedna z falešných cest je pýcha zákonodárců, kteří chtějí konat dobro. Co je na tom špatného?

Takto jsem to doufám neřekl. Dobro by se určitě konat mělo, ale dobře víme, jak to dopadlo za Velké francouzské revoluce s Výborem pro veřejné blaho, kdy bylo nakonec veřejné blaho utopeno v krvi pod gilotinou. Tak, jako platí, že nic lepšího než demokracii lidstvo nevymyslelo, byť je někdy hrozná, je dobré respektovat demokraticky fungující principy, společenskou smlouvu a dělbu moci, o níž psal Montesquieu.

Právní stát má respektovat role moci zákonodárné, výkonné a soudní a každý se má držet funkcí těchto mocí. Zákonodárci mají schvalovat zákony, moc výkonná má organizovat běžný život a vytvářet podklady pro zákonodárce a soudci mají rozhodovat tam, kde se to pokazí, to znamená nechat zavřít člověka, který spáchá trestný čin, nebo napravit verdiktem skutečnost, že lidé mezi sebou neplní to, na čem se dohodli.

Když jste narazila na společenskou smlouvu, jde o termín, který začali používat Jean-Jacques Rousseau a Thomas Hobbes, každý jinak a v jiných souvislostech. Jejich základní myšlenka byla, že společnost funguje do té doby, dokud všichni respektují určitou, stále znovu uzavíranou společenskou smlouvu. Občané svěřují svým elitám, státní moci, určitý díl pravomoci proti sobě samým s tím, že ve společnosti bude vládnout řád, pořádek a právo. Když zjistí, že to nefunguje, buď se vzbouří a je z toho revoluce, nebo začnou být rezignovaní a lhostejní.

Navážu na to vašimi slovy, která jsem si před rokem a půl zapsala: „Nejhorší je lhostejnost. Není nic, co nám chybí, a není důvod udělat cokoliv, aby svět nezanikl. Hlavní je mít se dobře.“ Je to popis současné české společnosti?

Po rabínsku si dovolím odpovědět otázkou. Myslíte si, že by se teď našlo stejné množství mužů, kteří by šli do britského letectva dobrovolně umírat nad Evropou proto, aby chránili svou vlast? Nebo jinak. Mám rád antickou historii a klasický příklad z řeckých dějin je z roku 480 před naším letopočtem, kdy se hrstka Sparťanů v soutěsce u Thermopyl bránila obrovské přesile perských vojsk. Obětovali svůj život, čímž zachránili Řecko, neboť získali čas pro změnu válečné situace. Sparťanští bojovníci ctili společenskou smlouvu a věděli, že role každého z nich je pro fungování státu, který chtěli za každou cenu zachovat, důležitá a nezastupitelná. Proto byli připraveni zemřít. Skutečně si kladu otázku, zda bychom byli ochotni za společnost, v níž žijeme, takto položit své životy.

Ale proč? Žijeme v krásné a úspěšné zemi, životní podmínky se každým rokem zlepšují. Jak to, že nejsme šťastní natolik, abychom za svou vlast dokázali i umírat?

Asi bychom v literatuře našli velké množství příkladů, kdy velmi šťastní byli velmi chudí lidé a na-opak. Nepochybně žijeme v luxusní době, ale jenom na luxusu to opravdu nestojí. Trochu bych teď mohl udělat reklamu knihám, na kterých se podílím se skupinou spoluautorů z různých oblastí lidského konání, ať už je to energetika, egyptologie, historie, matematika či vojenství, kteří docházejí k závěru, že každá civilizace má určitý vývoj a v okamžiku, kdy se stane příliš složitou, není schopna se sama organizovat.

S dovolením bych tady citovala profesora Miroslava Bártu, který je guru teorií o zániku civilizace. Na zmíněném semináři řekl: „Co vás přivede na vrchol, vás nakonec také přivede do krize.“

Pavel Svoboda (KDU-ČSL).
Lidovce povede do eurovoleb Svoboda. Strana nominovala i další europoslance

On by ale samozřejmě pokračoval slovy, že krize není konec, ale začátek. Lidské uspořádání se opětovně obnoví tím, že se zjednoduší, akorát to bolí. Můžeme se vrátit k tvorbě práva. Jsem přesvědčený, že u nás je přenormováno, máme strašně moc předpisů, které skoro nikdo nezná a tolikrát se změnily, že ani právníci netuší, která podoba zákona momentálně platí.

Z toho je patrné, že to není úplně v pořádku. Předpisů stále přibývá a jejich složitost a provázanost je víc a víc komplikovaná, neboť ne vše vzniká zcela profesionálně. Řekl bych, že profese legislativců skoro vymřela. Přitom to je řemeslo třeba jako houslařství. Když se ztratí určitá schopnost, kupříkladu, jak se mají míchat laky, housle budou znít falešně. Nedá se to nastudovat, to je zkušenost. Právo je pořád složitější a stále méně kvalitní. Proto nemůže objektivně fungovat tak, jak bychom si představovali.

A navíc jsou věci, které neupraví právo ani elity shora. Mám na mysli vaši zkušenost z Nového Zélandu, kde se lidé chovají přirozeně slušně, například nekradou, takže v kempech klidně zůstávají přes noc v nabíječkách mobily, notebooky, iPady. Taková společnost se asi brání snáze, že?

Ano, tam jsem si uvědomil, že lepší než včas chytnout zloděje a potrestat ho, je žít ve společnosti, kde se nekrade. V tom spočívá svoboda. Na Novém Zélandu jsem si skutečně dal do nabíječky telefon, odešel jsem a po několika hodinách jsem si v klidu pro něj přišel. V tom okamžiku se člověk cítí svobodně a uvolněně, protože mu nic nehrozí. To je strašně důležité. 

KDO JE JUDr. ROMAN FIALA

Narodil se 3. dubna 1965 v Brně.

Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Jako soudce působí od roku 1989, nejprve u Městského soudu v Brně, od roku 1993 u Krajského soudu v Brně a od roku 2002 u Nejvyššího soudu České republiky. Do funkce jeho místopředsedy ho jmenoval prezident Václav Klaus k 1. lednu 2011. Zároveň je předsedou senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS, v roce 2003 byl jmenován soudcem Zvláštního senátu pro řízení v kompetenčních sporech. 

Specializuje se na civilní právo, konkrétně na právo dědické. Externě vyučuje na Právnických fakultách Univerzity Karlovy v Praze a Masarykovy univerzity v Brně, je autorem řady odborných publikací. 

Je členem Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze i její právnické fakulty. 

V roce 2013 byl jmenován předsedou komise pro rekodifikaci civilního procesu.

Je Právníkem roku 2015 v oboru občanské právo.