V České republice je dialýza přes pobřišnici využívána pouze u osmi procent pacientů. Jak je tomu ve zbytku Evropy?
Využití tohoto typu čištění krve je stát od státu jiné. U vás je to procento ještě docela vysoké v porovnání třeba s Německem, kde ji využívá méně než pět procent pacientů. Oproti Dánsku, kde je aplikována u 30 procent potřebných pacientů, je to zase málo. Důvodem není to, že by pacienti 
v České republice byli jiní. Není to ani kvůli rozdílným výsledkům klinických studií, protože jejich dopady jsou mezinárodní. Jde především
o systém zdravotní péče a informovanost pacientů o této možnosti.

Němci jsou tedy méně informovaní než Češi?
V Německu jsou malé soukromé kliniky, kde pacienti dostávají zdravotní péči na vysoké úrovni a kde svým lékařům věří, ale o alternativních možnostech k hemodialýze pacienti nejspíš nevědí.

Pro koho je vhodnější automatická forma pobřišnicové dialýzy a kteří lidé dávají přednost ruční výměně roztoku?
Většina pacientů se po lékařské stránce hodí pro obě formy. Jde o to, aby si vybrali výhody, které sednou k jejich fyziologii a životnímu stylu. Jestli chtějí používat přístroj, který jim naplní a zase vypustí roztok během spánku, a nemusí tak nic dělat během dne, nebo bez přístroje, kdy si výměnu provádí sami přibližně čtyřikrát denně. Jasné je to u dětí, kde je výhodnější noční varianta.

V Česku jsou dialýzy propláceny z veřejného zdravotního pojištění. Je tomu tak i ve zbytku evropských států?
Západní státy mají různé systémy. Peníze přicházejí buď od pojišťoven, nebo přímo 
z daní jako ve Velké Británii. 
V severozápadní Evropě se dialýza proplácí vždy. Většinou ale systém podporuje konkrétní typ čištění krve. Lékaři mají tendenci dávat přednost spíše hemodialýze, protože se proplácí podle počtu návštěv na klinice. Ty musí pacient absolvovat i třikrát týdně.

Kolik stojí pojišťovnu přístroj na automatickou pobřišnicovou dia-
lýzu a kolik stojí tekutiny, které pacienti používají?
To se také liší stát od státu. Cena dialýzy je daná cenou dialyzační tekutiny, u hemodialýzy se zase platí za dopravu 
a zdravotní sestry, které se 
o pacienta starají v nemocnici.

Jak vážná jsou zdravotní rizika
u pobřišnicové dialýzy, hrozí například zánět?
Každý typ dialýzy má nějaké problémy, hlavním je opravdu infekce. U pobřišnicové dialýzy je to kvůli kontaktu s katetrem, jejž má v sobě pacient voperovaný, a následný přenos mikrobů může způsobit zánět v okolí pobřišnice. Ke zvážení u této metody je psychická zátěž, je třeba čistit krev každý den, ale pacient má podporu personálu a sester, které mohou provádět i domácí návštěvy. U hemodialýzy může být problém zase otrava krve.

Cítí se pacienti nepříjemně, když mají v sobě několik litrů tekutiny?
Ne, dokonce se na to dělal výzkum, kdy se pacientům zavázaly oči a poté se do nich tekutina napustila. Měli hádat, kolik jí bylo. A nemohli se strefit.

Čeho konkrétně se bude týkat vaše přednáška na konferenci 
v Olomouci?
Hovořit budu hlavně o dopadu dialyzačních tekutin na metabolismus pacienta. Mnoho z nich obsahuje glukózu a ta může zejména lidem s cukrovkou škodit.
Chci mluvit o tom, že je třeba situaci zlepšit a používat glukózu v nižších koncentracích v kombinaci se speciálními roztoky bez glukózy. 

Rozdíly

Pokud ledviny zkolabují, musí se krev očistit od odpadních látek, jako je například močovina, 
a zbavit se přebytečné vody. Možnosti jsou dvě:

1. Hemodialýza:
Mimo tělo, jedná se o tzv. hemodialýzu, krev se v nemocnici vyvede do přístroje, který odpadní látky odfiltruje přes umělou membránu.

2. Pobřišnicová dialýza:
Tekutiny se filtrují v těle, nečistoty se dostávají do dialyzačního roztoku přes pobřišnici. Zásadní je v tomto případě důraz na hygienu pacienta. Přes hadičku, kterou se břišní prostor plní dialyzační tekutinou, může dojít k infekci.

Na čekací listině na transplantaci ledviny je v Česku více než 600 zájemců, na dialýzu jich dochází okolo šesti tisíc. S „novou" ledvinou u nás žije okolo čtyř tisíc lidí.