Podle českého psychologa a historika Milana Nakonečného, předního specialisty na okultní tradice a esoterismus, mu Rafael Maria Boušek na sklonku života při osobním setkání vyprávěl o vlastní magické operaci, při níž stál v magickém kruhu, k němuž se náhle slétlo hejno černých vran, které těsně obletovaly kruh, ale nevlétly do něj. Vyprávěl také o tom, jak se ho démon třikrát pokusil připravit o život.

Možná by se to dalo vysvětlit jen jako výplod pomatené mysli, protože doktor Boušek, jemuž se už za jeho života začalo přezdívat táborský Faust, propadl po rozvodu se svou o 24 let mladší ženou alkoholismu a užíval také opium a zřejmě i jiné drogy. Na druhé straně nebyl jen tak nějaký blábolící alkoholik, ale v mnoha ohledech brilantní vědec, který po sobě zanechal neobyčejně rozsáhlé a pozoruhodné dílo.

Klokotské dědictví

K úzkému kontaktu s mystismem a okultními praktikami jako by předurčilo Rafaela Marii Bouška přímo místo jeho narození, protože přišel na svět 20. června 1892 v Klokotech u Tábora. Právě Klokoty, dnešní táborské předměstí a díky tamějšímu klášteru věhlasné poutní místo, byly ve středověku úzce spjaty s jednou z nejtemnějších kapitol husitského hnutí; tragicky tam vyvrcholil osud adamitské sekty táborských pikartů, fanatických vyznavačů blížícího se konce světa, které nechal Jan Žižka z Trocnova právě v Klokotech upálit.

Podle Vavřince z Březové se na padesát adamitů vydalo do plamenů s úsměvem. Včetně jejich tehdejšího vůdce, kazatele Petra Kániše, zachyceného i v Jiráskově próze Proti všem (ve stejnojmenné filmové adaptaci Otakara Vávry jej ztvárnil Václav Voska).

Konec adamitů v čele s jejich radikálním kazatelem se nemálo podobal konci představitelů templářského řádu v čele s velmistrem Jacquesem (Jakubem) de Molay, jež rovněž skončili v plamenech, jen o 107 let dříve.

Je otázka, zda pochmurná historie místa, v němž se narodil, neměla vliv i na celoživotním zájmu Bouška o okultismus a o tajemné okultní řády. Byla by však chyba jeho celkový duchovní a tvůrčí obzor takto zúžit, protože výraznou stopu za sebou zanechal na daleko více místech.

close Rafael Maria Boušek se narodil v Klokotech u Tábora, možná i proto měl celoživotní vztah k mystice a temné stránce dějin. Právě Klokoty byly místem krutého konce sekty Adamitů, které tam nechal Jan Žižka upálit info Zdroj: Deník/Jaroslav Krupka zoom_in Rafael Maria Boušek se narodil v Klokotech u Tábora, možná i proto měl celoživotní vztah k mystice a temné stránce dějin. Právě Klokoty byly místem krutého konce sekty Adamitů, které tam nechal Jan Žižka upálit

„Byl vynikající herpetolog a jeho vivárium, kde choval exotické hady, bylo v Táboře proslulé. Je autorem knihy Dějiny herpetologie v zemích českých a její názvosloví, vydané v Táboře v roce 1934. Zabýval se také výzkumem táborského rybníku Jordán a jeho mapa dna této vodní nádrže byla, pokud je mi známo, používána ještě začátkem 90. let. Boušek měl též výtvarné nadání: maloval i kreslil,“ napsal o Rafaelu Marii Bouškovi Josef Veselý v knize Učení mistrů.

Renesanční učitel

Už jako dítě byl Boušek velmi inteligentní a k jeho hlavním zájmům se odmalička řadila biologie a chemie. Proto se také později rozhodl studovat přírodní vědy a v roce 1914 získal doktorát v oboru biologie na pražské Přírodovědecké fakultě. Své výrazné výtvarné nadání uplatnil nejenom při bohaté tvorbě svých skic plazů a obojživelníků, ale také při tvorbě zmíněných unikátních map vodní nádrže Jordán.

Profesně Boušek působil větší část svého života jako středoškolský profesor na táborském reálném gymnáziu, přičemž ještě před nástupem na táborskou reálku prošel učitelskými pozicemi na gymnáziích v Rakovníku, ve Dvoře Králové a v Nymburku. Vyučoval matematiku, fyziku, chemii, ale především biologii a pro své studenty byl nezapomenutelný: podle Jaroslava D. Ptáčka proslul mezi svými žáky jako člověk, který má smysl pro humor, recesi i dobrodružství. Výuku s fyzicky náročnými výlety do okolní přírody nebo na pramici po hladině zmíněné nádrže Jordán a s nesčetnými historkami, jimiž občas probleskoval i jeho zájem o okultismus.

„Jeho výzkum vodní nádrže Jordán byl vskutku zajímavý. Studenti svého profesora namísto obvyklé výuky vozili na loďce a on prováděl měření vodstva nádrže. Jedním z těchto mladíků byl také Jan Pán, pozdější významná osobnost táborské i české atletiky. Boušek měřil hloubky jednotlivých částí nádrže, směry proudů, teplotu vody u hladiny a u dna nádrže,“ napsal o Bouškovi Dušan Šuráni na potápečských stránkách Vintage Scuba Collection.

Všechny zjištěné údaje si Boušek pečlivě zaznamenával do svého deníku a výsledkem jeho bádání, prováděného v letech 1929 až 1931, byly dvě unikátní „zatímní skice“ neboli ručně kreslené mapy nádrže. „Obzvláště zajímavá je mapa hloubek, kterou Boušek načrtl 10. listopadu 1931. Podle údajů z mapy podnikl za necelé dva roky celkem 322 vyjížděk, při kterých vedle jiného bádání vykonal 2 343 měření na 1 283 místech. Ze získaných údajů pak načrtl definitivní unikátní mapu, do které zařadil 763 bodů. Obrys terénu kolem vodní nádrže převzal z vojenských map. Obě tyto originální mapy nesou Bouškův podpis uvedený v nadpisu a v tirážní doložce jsou signovány znakem 8v. Je to signum satanistického spolku, které používal ve svém ex libris i ve svém osobním razítku,“ přiblížil Šuráni.

close Kruhový medailon ze žlutého kovu, lícová strana s motivem dvou jezdců v brnění na jednom koni, což byl znak templářského řádu, s letopočtem 1314 a znakem 8, což byla zřejmě Bouškova osobní šifra info Zdroj: Se svolením Státního okresního archívu Tábor zoom_in Kruhový medailon ze žlutého kovu, lícová strana s motivem dvou jezdců v brnění na jednom koni, což byl znak templářského řádu, s letopočtem 1314 a znakem 8, což byla zřejmě Bouškova osobní šifra

Zmínka o znaku 8 je důležitá, neboť tento znak představoval skutečně jakousi osobní Bouškovu značku, kterou podepisoval všechna svá díla a která se dochovala i na pozoruhodném templářském medailonu z jeho pozůstalosti a na Bouškově pečeti. 

„Obyvatelé města Tábora si o něm všelicos povídali a mnoho lidí ho považovalo tak trochu za blázna nebo přinejmenším za podivína, jenž má divné koníčky. Pamětníci o něm mluví jako o člověku, který si hrál na rytíře, protože chodíval o slavnostech oděn do zvláštního rytířského šatu a s mečem u pasu,“ napsal o Bouškovi Ptáček. 

Nepraktický génius

Bohužel, tato zmíněná Bouškova osobní výstřednost měla svou stinnou stránku v tom, že ho odborná veřejnost i městská smetánka přehlížely a jeho výzkumy nebraly příliš vážně. Knihu Dějiny herpetologie v zemích českých vydal v roce 1934 na vlastní náklady a z vlastních peněz táhl i vybudování a provoz svého unikátního vivária, pro něž nakupoval v cizině exotické druhy plazů.

Nic z toho mu nikdo neproplácel, takže perspektivní vědec a pedagog vězel neustále až po uši v dluzích. Státní okresní archív v Táboře zachovává v dokumentech z Bouškovy pozůstalosti celou sérii exekucí, uvalovaných ve 30. letech minulého století téměř každoročně na Bouškův učitelský plat, stejně jako pohledávky za jím pořízené, ale nezaplacené přístroje a opakované Bouškovy žádosti o finanční výpomoc.

K větší vyrovnanosti nepomohl Bouškovi ani sňatek z roku 1936, kdy si vzal coby čtyřiačtyřicátník o 26 let mladší Růženu Beierelinhovou. Po šesti letech se toto zřejmě bouřlivé, ale od počátku nerovné manželství rozpadlo a jeho konec znamenal i začátek konce samotného Bouška. Od té chvíle zatrpkl, začal nezřízeně pít a útěchu hledal i v opiátech a morfiu. 

„V 50. letech postupně rozprodával svůj majetek, především své obrazy a knihy. Jeho velkou sbírku okultní literatury koupil jakýsi fanatický katolík, který ji postupně spálil v kamnech,“ uvedl Josef Veselý v knize Učení mistrů. Milan Nakonečný o svém setkání s tímto katolíkem ve své knize Novodobý Český hermetismus napsal: „Zavedl mne do zahradního domku, kde měl zbytek těchto knih v truhle u kamen, aby s nimi mohl topit… Dovolil mi, abych si některé z těchto knih prohlédl. Byly ve svém textu hustě popsány Bouškovými poznámkami, které svědčily o tom, že jejich obsah úporně promýšlel.“

close Rafael Maria Boušek v dospívajícím věku info Zdroj: Se svolením Státního okresního archívu Tábor zoom_in Rafael Maria Boušek v dospívajícím věku

Pozoruhodný, ale přehlížený vědec nakonec zemřel osamělý 27. ledna 1969 v Domově důchodců v Chýnově. Podle svého přání byl pochován ve zvláštním starobylém oděvu s mečem po boku, a to v rodinné hrobce v Klokotech. Podle Veselého si i přes svou tělesnou sešlost vyvolanou závislostí na alkoholu uchoval až do konce života svou bystrost, vtip i slušné chování.

Bohužel, značná část Bouškovy pozůstalosti byla zničena při vyklízení jeho bytu. „Očitý svědek mi vyprávěl, že se papíry nabíraly vidlemi a vyhazovaly oknem na připravený nákladní automobil,“ vylíčil Veselý.

Okultní kniha

Je otázka, kolik z Bouškova vědeckého odkazu tak přišlo nazmar. Kupodivu se však dochovalo jiné jeho dílo, v němž zúročil svůj celoživotní zájem o magii, o tajné okultní řády a démonomagické evokace: obsáhlý 156stránkový rukopis psaný devíti druhy tajných písem a vyzdobený četnými barevnými obrazci. Dílo, sepsané směsí češtiny a latiny, neslo název Armoriale – super Ordinis Militae Templi.

Podle Veselého, jenž ve své knize přináší i přehled využitých písem a jejich částečné rozluštění, se Boušek v úvodních poznámkách svého rukopisu věnoval historii a organizaci tajného řádu, který měl navazovat přímo na tradici rytířského řádu templářů, založeného roku 1119 a zrušeného v roce 1312 francouzským králem Filipem IV. Sličným, jenž o dva roky později nechal velmistra řádu spolu s dalšími předními templáři upálit na hranici.

K templářům odkazuje i vyobrazení Bafometa na zadní straně obálky jeho rukopisu, tedy symbolické bytosti podobné démonovi s hlavou kozla, kterou prý templáři uctívali jako modlu a k níž měli vztah i jejich údajní následovníci z tajného řádu zmíněného Bouškem. Není však nijak doloženo, že tento řád vůbec někdy vznikl. Podle Veselého existoval patrně jen v autorově fantazii. Boušek měl k němu přesto zřejmě hluboký vztah, o čemž svědčí i roucho, které si vzal na cestu do hrobu a jež mělo zřejmě představovat řádový oděv.

„Boušek byl možná výstřední podivín, ale rozhodně to nebyl žádný hlupák a vůbec už ne blázen. … Vytvoření tohoto manuskriptu muselo představovat skutečně mravenčí práci. Nevěřím, že by tento člověk věnoval možná stovky hodin času nesmyslné hříčce. O tom, jakou důležitost Boušek tomuto textu přikládal, svědčí i to, že se od něj do konce života neodloučil, a to ani tehdy, když se už jinak zbavil prakticky všeho svého majetku,“ poznamenal Veselý.

Podle něj není možná zmíněný Bouškův rukopis jediný, neboť měl existovat minimálně ještě jeden, rovněž napsaný tajným písmem, o němž se Boušek zmínil Nakonečnému. Tento rukopis je v současnosti nezvěstný…