K průvodcování se Kateřina Vršanská dostala náhodou. „Díky mému nadšení a znalosti mě oslovila turistická agentura Chernobylwel sama s tím, zda bych neměla zájem se k nim připojit," vypráví. Taková nabídka se podle ní pochopitelně nedala odmítnout.

Co předcházelo události? 

O zóně, tragédii a všem okolo věděla na začátku tolik, že zkrátka potřebovala své vědomosti srovnat se skutečností. V mnohých ohledech pak byly její představy absolutně překonány. „Třeba v tom, že člověk, který tam nikdy nebyl, ale vnímá to jako tragedii, dojde na místě ke zjištění, že ta tragédie je mnohem hlubší a deprese z toho vyplývající je bezbřehá," říká.

Čtěte také: Kdo byl Masarykův otec?

Na otázku, co události podle ní předcházelo nebo se v určité chvíli mělo řešit jinak, ale s jistotou odpovědět nelze. Navíc se k tomu necítí ani plně kompetentní. „Ale logicky vzato, kdyby se tehdy dodržel technologický postup a strategický plán testu, nemuselo k tomu dojit," říká. Typ reaktoru měl nedostatek ve své stabilitě. Při poklesu vody se přehříval, ale i tak, když se podle ní precizně dodrží jeho provozní podmínky, je bezpečný.

Kateřina Vršanská pracuje jako průvodkyně v Černobylu pro české návštěvníky. Vážnost situace lidem dochází ve chvíli, kdy stojí u vstupní brány zóny a prochází pasovou kontrolou.

Návštěvníci reagují různě 

Důkazem je i to, že tento typ reaktoru byl po černobylské havárii modernizován a vyrábí energii na několika jaderných elektrárnách ve světě ještě dnes. „Co se vyřešení nastalé situace týče, podceněná byla pouze informovanost obyvatel a jejich pozdní evakuace," tvrdí. Odklizeni katastrofy a zakonzervování reaktoru bylo pak jediné možné řešení.

Návštěvníci na tamní prostředí reagují různě. „Tady většinou zvědavost předčí pud sebezáchovy a vážnost situace lidem dochází, až když stojí na vstupní bráně zóny Dytiatky a prochází pasovou kontrolou," popisuje. 

V místě panují přísná pravidla 

Situaci ulehčí tím, že jim zapůjčí dozimetr a oni tak po celý svůj pobyt v zóně vidí, kolik záření získávají. Nakonec to odpovídá rentgenu zlomené nohy. I během zaoceánského letu obdržíte údajně víc než za dva dny v zóně. „Každopádně není vůbec od věci dodržet přísná bezpečnostní pravidla," upozorňuje.

To podle průvodkyně znamená nic nesbírat, nejíst, nesedat si na zem nebo lavičky, nechodit mechem a do míst, která jsou vyloženě nebezpečná, pro svůj havarijní stav. Co od výletu do zóny lidé očekávají a proč se na místo chtějí jet podívat, je hodně individuální.

Život se tu zastavil 

„Letos s námi ve velkém množství cestují lidé narozeni v roce 1986," vypočítává. Od celé události uplynulo v letošním roce přesně třicet let. Kateřina Vršanská víc moc dobře, jak se tamní prostředí za ta léta změnilo. „V zóně je hlavně vidět síla přírody a vůle přežít. Je mylné si myslet, že je to kus mrtvé země," tvrdí.

Život tam byl podle ní vždy těžký a po nehodě se na čas zastavil, ale to už je pryč. O čem vsak nemůže být zatím řeč je, že by se zóna otevřela běžnému životu. Pro vstup do ní stále potřebujete povolení a minimální věk osmnáct let.

Mnoho lidí Černobyl zajímá 

Jakmile se Kateřina někde zmíní, co dělá za práci, objevuje se často u lidí zděšený výraz ve tváři. Považují ji za šílence, a to nejen lidé v České republice, ale i mnozí Ukrajinci, pro které je Černobyl jakési stigma.

Na druhou stranu ale mnoho lidí zajímá, jak to v Černobylu a v okolí elektrárny vypadá dnes. „Na přednáškách se na současnou situaci ptá každý. Nevěří, že to není zóna mutantů," říká. V očích veřejnosti je podle jejích slov díky neznalosti situace a zkresleným informacím mnoha médií spousta předsudků.

Nehoda zasáhla mnoho lidí 

Jak by se tedy měli lidé na celou situaci dívat? „Měli bychom na tyto lidi myslet jako na oběti a hrdiny. Ne to brát jako senzaci nebo naopak k tomu přistupovat zcela lhostejně," míní. I proto, že nehoda zasáhla spoustu lidí, hlavně děti, a další tisíce a tisíce mužů se podílelo na odklízení těžce radioaktivního materiálu kolem elektrárny.

Bylo už zmíněno, že okolí se ptá nejvíce na to, jak oblast Černobylu a elektrárny vypadá dnes. „Od první chvíle, kdy jsem se do zóny dostala, vzalo mě toto místo za srdce. Příroda je tam jednoduše nádherná," směje se.

Místo je dnes plné života 

Lesy i voda jsou tam plné života. Žijí tam ve velkém společenství zvířata, která jsou jinde v červené knize ohrožených druhu. Vysvětlení je podle průvodkyně jednoduché. „Nežije tu jejich jediný hlavní nepřítel, člověk," upozorňuje.

Ačkoli v nejširší zóně někteří obyvatelé žijí dodnes. „Co se týče samousedlíků, tedy lidí, kteří před nehodou v zóně žili a v roce 1988 se do ní začali vracet, těch tam v současnosti žije několik desítek," vzpomíná.

Obce kolem elektrárny jsou prázné 

Vrátili se proto, že si nedokázali najít domov jinde. Jejich kořeny byly za plotem zóny a oni se i přes zákaz ve velkém množství vraceli. Stát to v tichosti začal tolerovat, ale pouze těm, kteří pocházeli z obcí v nejširší zóně.

Pripjať a obce kolem elektrárny jsou prázdné. V současnosti se nedá do zóny přistěhovat ani tam zdědit dům. „Až staří lidé zemřou, budou znovuosídlené obce skutečně prázdné," dodává Kateřina Vršanská, průvodkyně v Černobylu pro české návštěvníky.

Elektrárna Černobyl…… jaderná elektrárna na severu Ukrajiny. Před třiceti lety, 26. dubna 1986, zde došlo k nejhorší jaderné havárii v historii. Příčin havárie bylo zřejmě více. Patřila mezi ně údajně i nedostatečná kompetentnost pracovníků elektrárny. Při výbuchu se do ovzduší dostaly radioaktivní látky a došlo ke kontaminaci okolního prostředí. To je dodnes považováno za zakázanou zónu. Město Pripjať i okolí elektrárny jsou prázdné. Radioaktivní prvky se tam nacházejí v takovém množství, že už město nelze vyčistit. Pouze v nejširší zóně žije několik desítek starších obyvatel, takzvaných samousedlíků, kteří zde žili před havárií a jinde si nezvykli.

Čtěte také: Lucie Babíčková: Lidé smrt upozaďují a dělají, že neexistuje