Vězeň nacistů i komunistů byl trnem v oku představitelům totalitních režimů, kteří se báli jeho velkého vlivu, a proto ho před lidmi schovávali.

Pražského arcibiskupa Josefa Berana (nar. 29. prosince 1888 v Plzni) Němci zavřeli po atentátu na Heydricha v roce 1942 do koncentračního tábora v Dachau. Po nástupu komunistů k moci se stal nepohodlným opět, neboť se odmítl podřídit totalitě.

Vláda se bála Beranova vlivu na věřící. Roku 1949 se totiž Josef Beran pokusil v katedrále přečíst pastýřský list, který odsuzoval komunistický režim. Státní bezpečnost ho zatkla a na 14 let internovala na různých místech republiky, například v Myštěvsi u Bydžova nebo v Mukařově u Říčan, kde se o něj staraly řádové sestry.

Zahraniční solidarita

Internaci kardinála Berana sledovali bedlivě v zahraničí.

„Arcibiskup Josef Beran patřil mezi prvních šest vězňů z různých koutů světa, na které v roce 1961 upozornil článek v britských novinách Observer,“ prozrazuje ředitelka české pobočky Amnesty International Dáša van der Horst. „Osud vězňů zaujal množství čtenářů, kteří zasílali dopisy na jejich podporu. A tak vzniklo hnutí na obranu lidských práv – Amnesty International.

Příběh arcibiskupa Berana ukazuje, jak je důležité, aby veřejnost nebyla k podobným případům lhostejná. I dnes jsou lidé vezněni kvůli své víře nebo politickému přesvědčení. Usilujeme o jejich propuštění a k tomu potřebujeme podporu veřejnosti.“

Za pevný postoj k víře a osobní statečnost Josefa Berana papež v roce 1965 jmenoval kardinálem. Josef Beran mohl odjet do Říma, ale nesměl se už vrátit. Kardinálova cesta do věčného města tak byla zároveň jeho vyhoštěním. Režim se zbavil nepohodlného člověka, jehož vlivu se obával.

Během vatikánského koncilu v roce 1965 vystoupil kardinál Beran s projevem o svobodě svědomí, ve kterém se vyslovil pro rehabilitaci Jana Husa.

Nenávist až za hrob

Když Josef Beran zemřel, komunisté nepovolili jeho převoz do vlasti. Papež Pavel VI. tedy rozhodl, že bude pohřben v kryptách baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Je jediným Čechem, kterému se této pocty dostalo. A také jediným člověkem, který byl pohřben mezi papeži, byť sám papežem nebyl.

Pohřeb se konal 22. května, vzpomíná Jaromír Korejs, sekretář kardinála Štěpána Trochty.

„Byli tam diplomaté z celého světa, chyběl jenom náš velvyslanec u italské vlády. Svatý otec usedl na křeslo před rakví s bílou mitrou na hlavě. Papež nikdy nepohřbívá nikoho, jen při zvláštních příležitostech hlavy státu.

To, že pohřbíval pana kardinála, nemohli pochopit v Římě za nic na světě, a že měl pohřeb ve Sv. Petru rovněž, protože ve Sv. Petru mají pohřeb jen a jen papežové,“ vypráví Korejs. „Kámen úrazu prý byl, když Svatý otec projevil přání, aby pan kardinál ležel pod svatopetrským dómem mezi papeži.

Vše tedy bylo zcela výjimečné, neslýchané. Tím více vynikla bezcitnost naší vlády vůči člověku, který byl ctěn a vážen celým světem, jen vlastním národem zapomenut. Nenávist šla až za hrob.“

„Z nedávno odtajněných materiálů československé rozvědky vyplývá, že se komunistický režim bál populárního kardinála i po jeho smrti,“ říká historička Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů „První správa SNB nedala doporučení k převozu kardinálových ostatků do vlasti.

Obávala se, že se tichý pietní akt změní v demonstrace proti režimu, které budou ještě masivnější než po smrti Jana Palacha. Po mlčení Prahy nakonec rozhodl Pavel VI. o uložení ostatků kardinála Berana v bazilice sv. Petra v Římě. Přes poslední přání kardinála – spočinut v rodné zemi – zůstává tak v nuceném exilu dodnes.“

Historička Stanislava Vodičková připravuje o kardinálu Beranovi knihu s názvem Uzavírám vás do svého srdce, která vyjde v příštích týdnech.

Za příkoří, kterých se komunistický režim na Josefu Beranovi dopouštěl, nebyl po roce 1989 nikdo obviněn ani potrestán. Chyběla vůle, stejně jako v mnoha jiných podobných případech.

Nový mučedník

Kardinál Josef Beran může v budoucnu patřit mezi české svaté. O jeho mučednictví svědčí řada důkazů a od konce 90. let probíhá zdlouhavý proces jeho blahořečení.

V rámci vzpomínkových akcí na kardinála Berana se ve středu 13. května konala v Praze konference o jeho životě. Zároveň byla zahájena výstava v prostorách Katolické teologické fakulty UK v Praze Dejvicích, která zde potrvá do 20. května.

Expozice je součástí výstavy, která se zabývá pronásledováním církve v letech 1948 až 1960 a která bude zahájena v říjnu v klášteře premonstrátů na Strahově.

Karel Skalický: Kardinál Beran žil s rozpůleným srdcem

Kardinál Josef Beran měl v Římě dva sekretáře. Pozdějšího biskupa Jaroslava Škarvadu a také Karla Skalického, současného proděkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který odpovídal na otázky Deníku.

Kdy jste se setkal s Josefem Beranem?
S kardinálem Josefem Beranem jsem se setkal hned počátkem roku 1965, kdy přijel do Říma. Setkával jsem se s ním pak na II. vatikánském sněmu, kde jsem pracoval. Když skončila zasedání, pomáhal jsem kardinálovi nést jeho velkou tašku s dokumenty. Venku jsem ho pak předal jeho sekretáři Jaroslavu Škarvadovi. Ten mi jednou řekl, že na práci u kardinála už nestačí, zda bych nešel dělat druhého sekretáře. Tak jsem šel.

V čem spočívala vaše práce?
Především jsem vyřizoval kardinálovu poštu. Dostával různé pozvánky na setkání, kde musel mluvit. Psal proto italsky promluvy k různým příležitostem. Trochu jsme mu s Jaroslavem Škarvadou jeho projevy v italštině vylepšovali, někdy je dokonce i psali.

Pana kardinála jsme také doprovázeli na jeho cestách do zahraničí. Byl jsem s ním například na ostrově Malta, na cestě do Lurd nebo do Švýcarska. Dostával hodně pozvání. Byl to člověk, který těžko říkal lidem ne. Těm, kteří k němu přicházeli a o něco ho prosili, se snažil vždycky vyjít vstříc.

Jak kardinál snášel pobyt v exilu?
Po rodné vlasti se mu stýskalo. Polovinou svého srdce žil doma, druhou polovinou pak v Římě, v takzvaném svobodném světě. Bylo tehdy zapotřebí mnoho jeho vystoupení. Jeho činnost byla široká.

Vzpomínáte si na poslední dny pana kardinála?
Vybavuji si ho stále a vzpomínám na něj s obdivem. Do poslední chvíle na něm nebylo vůbec poznat, že je nemocný. Viděli jsme, že chátrá, ale byl to pořád ten samý kardinál Beran – usměvavý, milý a tichý člověk, o kterém byste neřekli, že trpí. Ráno 17. května jsme s ním ještě celebrovali mši svatou. Při ní kardinál Beran celou dobu stál. Na jeho výraz, který měl v okamžiku proměňování, nezapomenu. Po mši si šel lehnout a asi po třech hodinách zemřel.

Sotva navždy odešel, objevil se u něj Svatý otec Pavel VI. Nad jeho smrtelnou postelí tehdy řekl: Tak umírá mučedník.