Čeští dělníci vyráběli munici a zbraně pro německou armádu, další kolaborovali s nacisty a udávali Židy, které čekala smrt. Mnozí se ale nesmířili s okupací, bojovali v podzemním hnutí nebo utekli do zahraničí.

„Seděli jsme 14. března 1939 večer až do noci v Hlávkově koleji v Praze na pokojích a rozebírali situaci,“ vzpomíná Rudolf Šindelář z českobudějovické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu.

„Někde se s šibeničním humorem hrál mariáš o osud republiky. A druhý den ráno jsme na Můstku tupě zírali na projíždějící okupanty a viděli plačící a spílající lidi. Přivítání německých jednotek bylo nepřátelské. Okupanti se dočkali hrozeb zaťatými pěstmi, nadávek a plivanců.“

Ponížení vojáci

Ponížení zažívali vojáci, kteří slíbili věrnost republice, a museli odevzdat zbraně nepříteli. Pamětníci a mladší generace se stále přou, zda jsme se měli bránit, nebo ne.

„Nemá smysl přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybychom se bránili,“ říká armádní generál Tomáš Sedláček (91). „Bylo víc možností, jak to mohlo dopadnout. Jenže naše spojenectví s Francií vybouchlo, a vše bylo ztracené. Co jsme měli dělat jiného. Bohužel je fakt, že když se člověk nebrání a prodělá totalitu, hřbet mu rovný nezůstane. Nacistická okupace nás poznamenala navždy.“

Hitler: Podpis, nebo bomby!

V předvečer okupace 14. března 1939 odjel prezident Emil Hácha do Berlína. Hitler ho přijal v půl druhé v noci a po bouřlivém jednání mu oznámil, že vydá německým vojskům rozkaz obsadit české země a začlení je do Říše. Nutil Háchu, aby podepsal prohlášení, že dobrovolně vkládá osud českých zemí do německých rukou, a že zajistí, že okupace proběhne bez problémů. Hitler pohrozil, že jinak nechá bombardovat Prahu.
Zlomený Hácha prohlášení podepsal. Teprve pak mohl zavolat do Prahy a oznámil, že německá vojska vtrhnou na české území. Vojáci dostali rozkaz prezidenta republiky, že nikde nesmí klást žádný odpor a že jejich jednotky budou odzbrojeny. Okupace pak trvala přes šest let a zahynulo při ní skoro čtyři sta tisíc občanů, hlavně židovské národnosti.

Podobně hovořil i válečný stíhač, generál František Peřina. „Když byla v roce 1938 druhá mobilizace, prezident Beneš nařídil nebojovat. Poznal jsem, že nebojovat byl omyl, ale bojovat by byl omyl ještě větší. Měli jsme už naši zemi hodně okleštěnou. Němci by nad námi zvítězili a pokořili nás.“

S Františkem Peřinou, který zemřel před třemi lety, souhlasí i další válečný pilot Miroslav Štandera (90). „Patnáctého března k nám na letiště v Pardubicích vtrhli Němci, my sklapli kufry a bylo. Bránit se nemělo v té chvíli smysl, byli by nás umlátili. Hledali jsme cestu, jak ven,“ říká muž, který bojoval v jednotkách britského Královského letectva.

Nacistická okupace zrodila hrdiny i zrádce

Vlastenci opouštěli protektorát, aby bojovali za svobodu na východní i západní frontě. Nacistická okupace zrodila nové hrdiny i nové zrádce.

„Patnáctý březen 1939 patří k nejtemnějším událostem novodobých dějin,“ myslí si českobudějovický primátor Juraj Thoma. „České země se staly součástí třetí říše. Stát byl zmrzačený zabráním pohraničí po Mnichovské dohodě i skutečností, že se nemohl bránit. Jenže společnost byla zmrzačena i na duchu, třeba aktivně přijímanými protižidovskými zákony a regulací občanského života.“

Vznik protektorátu dal podle Thomy vyniknout odvaze mnohých občanů, kteří nasadili život pro ideály svobody. Jenže jsou i příklady opačné.

„V Českých Budějovicích máme v archivech udání, která obyvatelé psali německým úředníkům hned 15. března. Upozorňují v nich třeba na to, že mají v domě za sousedy Židy,“ říká Thoma.

Okupace z 15. března byla vyústěním Mnichovské dohody, připomíná Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd. „Hitler dal najevo, že jakékoli mezinárodní garance jsou pro něj jen cár papíru. Obrana zbytku republiky byla nemožná. Každý odpor by byl likvidován. Navíc o den dříve vznikl samostatný Slovenský stát. Osud českých zemí ale přispěl k tomu, že Britové začínali ustupovat od politiky appeasementu, ustupování Hitlerovi. Konečně pochopili, že třetí říši nelze věřit,“ dodává Šebek.


Plukovník Jaroslav Hofrichter: Vychovali nás milovat vlast

Mezi těmi, kteří odešli bojovat do zahraničí, patří plukovník Jaroslav Hofrichter, (88), jeden z posledních žijících nebeských jezdců.


Proč jste se rozhodl odejít bojovat za Československo do zahraničí?

Letci skládali v roce 1938 přísahu republice. Devadesát procent z nich pak odešla po okupaci bojovat za hranice. Já také. Od dětství nás vychovávali, abychom milovali vlast. Jenže láska k vlasti už dneska neexistuje, mladí nevědí, co to je. Když nám u české squadrony hráli poprvé hymnu a vztyčovala se naše vlajka, většina z nás brečela. Dnes pro lidi vlajka a hymna nic neznamená. Je naší povinností připomínat všechny, kteří za války položili život.

Kdy jste vstoupil do britského Královského letectva?

Do Anglie jsem přišel až v roce 1941, pak jsem další čtyři roky létal nad mořem. Sloužil jsem u 311. čs. bombardovací perutě a podařilo se mi nalétat 680 operačních hodin. Létal jsem jako palubní střelec na welingtonech a jako palubní inženýr na liberátorech.

Bombardovací peruť měla velké ztráty. Bál jste se o život, když jste letěli do operace?

Neřekl bych, že bál. Kdyby se člověk bál, tak by do letadla nevlezl. Ale kolikrát jsem měl takový blbý pocit a před letem si říkal: Dneska to nějak smrdí. Měl jsem pak nahoře vykulené oči a o to větší jsem dával pozor. Střelci měli velice těžký život. V liberátorech seděli třeba deset hodin ve věži, nesměli se hýbat a sledovali, co se děje. Museli nepřátelské letadlo uvidět dřív, než nepřítel zpozoroval nás.

Co bylo třeba, abyste přežil?

Štěstí. Za války jste musel mít štěstí. Byli kluci, kteří šli na první let, a zůstali tam. Aspoň trochu štěstí jste potřeboval, jinak už jste nebyl.

Jak se vám odměnila vlast po válce?

Po válce jsem ještě chvíli létal u vládní letky, ale po únoru 1948 mě komunisté vyhodili. V roce 1965 mě pak rehabilitovali, jenže už mi nedovolili létat. Mnozí letci dopadli hůř. Jeden z kamarádů byl zavřený na šestnáct let. Už je nás jen pár. Teď v pondělí jsme byli na pohřbu plukovníka Petra Uruby, který také létal u naší perutě. Zůstal jsem jeden z posledních. Ubýváme. Jde to rychle. My, co ještě žijeme, jsme tady přesčas.

RADEK GÁLIS



Mnichovská dohoda opouští Prahu. Výstava ale zůstává


O tomto víkendu mají návštěvníci Národního muzea poslední možnost, kdy mohou vidět originály Mnichovských dohod, které výrazně ovlivnily dějiny naší země.

Dokumenty jsou součástí výstavy nazvané Republika, která lidi přenese nejen do atmosféry první Československé republiky, ale i do života ve městě a na venkově tehdejší doby.

„Mnichovské dohody, které byly vystavovány na území naší republiky vůbec poprvé, se vracejí zpět ke svým zapůjčitelům,“ informovalo tiskové oddělení Národního muzea.

Samotná výstava ale zdaleka nekončí. Naopak. Z důvodu velikého zájmu byla prodloužena až do 6. července, rozsáhlou expozici zatím vidělo přibližně 150 tisíc osob.

I nadále uvidí všechny unikátní předměty jako například šaty Žofie Chotkové a vyznamenání Františka Ferdinanda Sarajevu, leteckou bundu Milana Rastislava d’Este potřísněné krví po atentátu v módního salonu Hany Podolské Štefánika, kterou měl oblečenu v den smrti, šaty z a mnoho dalších unikátních exponátů.

Zájemci by si měli pospíšit. Ke 22. březnu končí rovněž prezentace osobností a kultury první ČSR v Hollareu. Tam mezi nejzajímavější předměty patří šaty Adiny Mandlové, legionářská uniforma Zdeňka Štěpánka, obrazy Toyen, Jindřicha Štyrského nebo stříbrná medaile z Mistrovství světa ve fotbale v Římě 1934.

LUKÁŠ MAREK