Zkuste na začátek zhodnotit, jak moc vás ovlivnilo, že jste vyrůstala v násilnické rodině?
Naprosto katastroficky. Nepomůže ani povznesení, ani zamyšlení. Už nikdy nebudu v úplně v pohodě. Ty následky po tom všem, co se odehrálo, si ponesu do konce života.

Vzpomenete si na nejhorší okamžik, kterému jste jako dítě přihlížela?
Těch okamžiků je několik. Úplně nejšílenější se odehrál na Moravě, kde jsme vyrůstali s mými sourozenci ve velkém baráku. Když mi bylo sedm, přestěhovala se k nám moje nevlastní sestra Hanka z předchozího manželství. Měla problémy s drogami a alkoholem. Když odcházela z léčebny, matka ji chtěla mít u sebe, a tak se přestěhovala k nám. Otec to nezvládl. Cítil se odstrčený a začal pít. Zlost si vyléval častým fyzickým, později i psychickým násilím. Ten den jsem přišla ze školy i se spolužačkou. Otec se s matkou pral o zkrvavenou košili. Matka ji měla jako důkaz k soudu, protože už tu situaci chtěla řešit. Vyděšená spolužačka utekla. My jsme pištěli, ať táta mámu nebije, a na mámu zase, ať tu košili nechá. Táta byl surový, mámu fackoval a bil na zemi. Prosili jsme ho, brečeli, křičeli, ať toho nechá. Máma se mu nějak vyvlíkla i s košilí, ale na velké chodbě, kam utekla, ji dohonil, chytil ji, srazil a hlavou jí začal mlátit o schody a schodiště. Všude byla krev. To byl ten nejstrašnější moment, který mám stále před očima a nikdy na něj nezapomenu.

Jan Lorman s Bohumilou Čihákovou
Jan Lorman: Přiznat se, že vás týrá syn? Rodičovský debakl se nese těžce

Co jste v takové chvíli cítila a dělala, vzpomenete si? Utekli jste, zavolali policii, sanitku?
Utekli jsme k naší sousedce. Máma nás tam nechala, že tam budeme i spát. Sama se vrátila do toho baráku, že to bude řešit. Já jsem tenkrát usínala s pocitem, že to je naposledy, co mámu vidím. Že už se nám nevrátí.

Bála jste se, že ji táta zabije?
Ano. Byl to psychický teror a strašný nátlak na moji dětskou duši. Takže to jsou věci, které nevymažete. Jak si máte například v hlavě srovnat to, že táta přišel domů opilý a začal mámě, která v tu dobu myla nádobí, topit hlavu ve dřezu s vodou? Nebo to, že matce nedával peníze, ona si našla brigádu, nějaký úklid, aby pro nás po večerech vydělala peníze, aby nám nic nechybělo, a otec jí zamykal dveře. Kolem půlnoci nám ťukala na okno, abychom jí otevřeli a mohla vylézt oknem, jen aby venku nezmrzla. Každé ráno jsme vstávali s tím, co se dneska stane. Vzpomínám si, jak jsem byla v pokoji, zrovna jsem se vzbudila a z kuchyně šel zvuk pilky na dřevo. Úplně jsem se začala klepat, měla jsem šílené představy, co se v té kuchyni děje. Bylo mi zle. Když jsem otevřela dveře, máma byla veselá a vyráběla nám takovou dřevěnou tabuli na míčky, kam jsme mohli házet tenisáky. To, co se odehrávalo v mojí hlavě, je jen těžko přenosné. Do dneška slyším pláč sourozenců, vidím jejich tváře, jak jsme vyděšení.

Dítě jako oběť domácího násilí:

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Kromě psychického násilí, kterému jste čelila, bil otec i vás a vaše sourozence?
Nevím o tom. Asi se něco takového někdy stalo. Pamatuji si jednu situaci, kdy zmlátil mého nevlastního bratra, kterého si osvojil. Bratr se narodil s Aspergerovým syndromem. Už to bylo hodně složité. Tenkrát mi jako malý kluk probodnul kočárek na panenky šroubovákem, tak ho otec čapnul a začal s ním házet o zem a já jsem se na to musela koukat.

Kolik bylo bratrovi?
Devět.

Toužila jste a vyřkla někdy i nahlas své matce, aby tátu opustila? Utekla od něj?
Ano. Jednou v kuchyni se nás všech dětí zeptala, jestli chceme od tatínka odejít. Prosili jsme, že už ho nechceme vídat. Že už takto nechceme žít.

Nový zákon má zamezit nejednotnému přístupu soudů, policie či orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) k obětem domácího násilí
Co je domácí násilí a kdo je obětí? Nový zákon má jasně vymezit hranice

Jak dlouho to trvalo?
Tři roky. Začalo to hádkami, pak fackou, topením, pak velké bitky a řvaní. Svezly se s tím peníze, kdy máma nic neměla, až po obviňování z nevěry, když máma po nocích uklízela. Pak rozvod.

Během rozvodu se řeší i péče o děti. Nárokoval si vás otec?
Ano. Nás všechny tři. Řešilo se to i soudní cestou, chodila k nám paní, která se nás dotazovala na to, jak se cítíme, jak tátu vnímáme. Když ta paní přišla, neustále jsem plakala. Já jsem říkala, že tátu nechci vídat, že ho nemám ráda, že se ho bojím. Ačkoli na mě nikdy nevztáhl ruku, občas tam nějaká ta výchovná byla, ale nebylo to, že by mě vyloženě zmlátil. Ale neměla jsem ho ráda kvůli tomu, co dělal mámě a v čem vyrůstáme, v jakém strachu. Řešila se i střídavá péče. Já se tak bála.

Jak to dopadlo?
Nakonec jsme se odstěhovali a on řekl, že tak daleko jezdit kvůli nám nebude. Vyčítal to matce, že nás navedla, že nás ovlivňuje. Máma se nás ptala, jestli za otcem chceme jet, ale nikdo z nás nechtěl.

Tereza Jakubíková vystupující pod pseudonymem Tereza JacobTereza Jakubíková vystupující pod pseudonymem Tereza JacobZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Potkali jste se ještě někdy s otcem, nevyhledal vás?
Ne, on nás nevyhledával. Vyhledala jsem ho po osmnácti letech sama. Vnitřně mě to totiž všechno trápilo a chtěla jsem znát odpovědi, proč se to všechno dělo. Po měsíci pátrání jsem otce našla. Přemluvila jsem ho k setkání. Myslel si, že jdu po penězích. Bylo to nepříjemné setkání. Už jsem mu ale dokázala pohlédnout do očí, byla jsem dospělá a silná.

Získala jste odpovědi na otázky, které vám běhaly v hlavě?
By to člověk plný zášti. Říkám byl, protože už tady mezi námi není. Měl v sobě spoustu nezpracovaných traumat ze svého dětství. Nikdy nebyl schopný uznat chybu. Cítil křivdu. Říkám tati, proč jsi nám to tenkrát dělal, uvědomuješ si, co si nám tím způsobil? Neměl žádnou sebereflexi, byl to naštvaný, zlý, agresivní člověk a já jsem ráda za ten moment, kdy jsem s ním mohla sedět u stolu, do kterého z ničeho nic bouchnul rukou a tím mi dal najevo, že se nic nezměnilo, že je to člověk, který o ničem nedokáže ani po těch letech v klidu a otevřeně mluvit. Ale já jsem byla ráda, že jsem měla tu možnost s ním mluvit a zjistit to. Umřel sám a plný zášti.

Domácí násilí je velký problém, za který se mnoho lidí stydí. A neřeší to.
Psycholožka o domácím násilí: Oběti by si měly vést deník, zaznamenat incident

Ani po rozchodu vašich rodičů jste ale kýžený klid nenašla, je to tak?
Klid jsme měla asi rok. Jenže máma se nám snažila najít tatínka. A zajistit nás i finančně. Bohužel si hledala vždy podobné násilnické povahy, stejný vzorec mužů, jako byl otec. Byli to násilníci, alkoholici, gambleři nebo psychopati. S jedním si pořídili dům nebo spíš ruinu, kde jsme hodně pracovali. Mladší sestra měla dvanácté narozeniny. Slyším ťukání na okno. Tam stojí máma, s rozbitou zkrvavenou hlavou, a za ní její partner s násadou od koštěte, kterou jí zmlátil. Máma odjíždí do nemocnice a já už mám oslavu narozenin spojenou s násilím.

Proč to ta máma snášela?
To je zajímavá otázka. Já si myslím, že spoustu věcí se už ani dneska nedozvím, protože s mámou se na toto téma nemůžu bavit. Nechce. Nedokáže o těch věcech mluvit tak, jako třeba dneska já, a není to nic, co bych jí zazlívala. Ona má jen ten vzorec toho, že pokud ten muž vydělává nějaký peníze, umí opravit poličku, tak je dostatečně vhodný na to, aby byl i jako otec.

Vztáhli ruku tito partneři vaší matky i na vás?
Fyzicky ne, ale psychicky ano. Poslední partner mě neustále týral. Byla jsem zakřiknuté dítě. Neustále mě porovnával se sestrou, která byla hezčí, chytřejší a já byla ta hůř povedená. Když se s mámou rozešli, řekl, že to bylo kvůli mně. Při odchodu mi zašeptal do ucha: až ti bude osmnáct, tak si na tebe počkám a motorovou pilou ti uřežu hlavu.

Nahlásila jste to policii?
Co bych jim řekla?

To, co říkáte teďka mně.
Hmm.

A v den plnoletosti. Měla jste strach, že se slib naplní?
No jasně, že jo. Klepala jsem se a měla strach. Přijde, nepřijde, co mám dělat? Koupila jsem si velkého psa a měla jsem také přítele a cítila se víc chráněná. Naštěstí to byla tenkrát jen nenaplněná výhružka.

Česká intervenční centra loni zaznamenala celkem 1 086 případů vykázání násilné osoby ze společného obydlí. Ilustrační fotografie.
Křik, pěsti i škrcení. Násilníka může z domu vykázat policie, ne vždy to pomůže

Mnoho dětí, které si prochází násilím nebo v něm vyrůstají, se uzavřou do sebe, stanou se introvertními, zhorší se jim prospěch ve škole, nemají moc kamarádů, nebo naopak na sebe upozorňují, strhávají pozornost, lítají z průšvihu do průšvihu. Později v práci jsou pod vlivem bosů. Byl to i váš případ?
Určitě, já jsem byla dlouhou dobu uzavřený, tichý člověk. Naučila jsem se nevyjadřovat, neříkat nic, za co by mi někdo mohl vynadat, a bála jsem se mluvit před davem lidí ve škole. Učila jsem se průměrně. Ale co se týká potom právě v dospělém životě, tak rozhodně to mělo následky po pracovní stránce. Všechno jsem si brala osobně, hroutila se. Přišla jsem si úplně neschopná a myslím si, že je to daný tím, že jsem neměla v tom dětství a pubertě takový to, že by mi někdo řekl, ty jo, to se ti fakt povedlo, jsi šikovná, anebo oukej, udělala jsi chybu, ale to nevadí, prostě uděláš to znova a bude to dobrý. Musela jsem rychle dospět a čelit věcem, kterým nerozumím, nedokázala jsem rozeznat, co je to dobrý a co je špatný a z čeho se mám hroutit a z čeho ne. Dneska už můžu říct, že to mám nastavený dobře, ale bolelo to dost, ujít tuto cestu.

Při nedávném rozhovoru s advokátkou Hrdou, která bojuje proti jakémukoliv násilí, zaznělo, že se na sebe snaží skrze stovky násilných a trestných činů, které řeší, strhnout pozornost. Je úsměvné, jak povrchně naše společnost přemýšlí. Nemáte strach, že na vás budou lidi koukat podobně?
Pokud to má v sobě člověk zpracované, tak jako si troufám říct, že mám dneska já, tak mi je úplně jedno, co si kdo myslí. Samozřejmě jsem se setkala s výtkami, že na veřejnosti peru špinavé prádlo, že jsou to věci, které by měly zůstat za zavřenými dveřmi. Ale to jsou názory lidí, kteří mají úplně jiný smýšlení, jde o jinou generaci, která to nedokáže zpracovat. Má na to svůj zajetý názor, protože vyrůstali v tom, že se nesmí o těch věcech mluvit, protože jsou špatné, nebo protože takoví jsou a nikdo nemáme nárok do toho šťourat. Takže počítám, že zato budu fackovaná, ale vím, že takové momenty můžou přicházet a jsem s tím v pohodě. Ať mi ty lidi napíšou, ať mi řeknou, co si o tom myslí, ale já vím, co jim řeknu nazpátek.

Co?
Chápu, že je otravný poslouchat hrozné věci, ale ony se dějí a děti, ženy a muži trpí, jsou týraný a ty následky jsou prostě neskutečný. A já jsem hrozně ráda za lidi, jako jste vy, že o tom mluvíte. Za lidi, jako je Lucie Hrdá, že se snaží měnit zákony. Uvědomuji si, jak je to těžký dennodenně poslouchat tyhle příběhy, ale když budeme zavírat dveře a zacpávat si uši, tak s tím souhlasíme.

Alkohol a násilí. Vrazi dětské duše!
PODCAST: Byla to vražda. Otec mi zabil nejlepšího přítele, vypráví Radek Banga

Někdy se snaží oběti tyto hrůzné zážitky vytěsnit. Odpustit sobě i násilníkovi. Mám vlastní zkušenost. Později mě to stejně dohnalo. Naprosto v nečekané chvíli. Psycholožka mi tenkrát nejen pomohla, ale otevřela oči. Nebylo lehké se k některým situacím vracet, ale jednu ze srágor, co si vláčím na zádech, jsem mohla z toho báglu vyhodit. Jak to máte vy, vyhledala jste pomoc, nebo vytěsňujete?
Vyhledala. Nakumulovalo se to ve mně za ty roky stylem, že jsem se neustále třásla. Nemohla jsem vyjít ven. Všechno jsem si brala osobně. Byla jsem nervózní a měla jsem zdravotní problémy. Bojovala jsem s úzkostmi a panickou atakou. Zjistili mi rakovinu děložního čípku. Troufám si říct, že kdybych tenkrát nevyhledala pomoc psychologa, tak už třeba tady ani nejsem, protože pro mě to opravdu byly šílenosti, ve který jsem žila osmnáct let. Na terapie jsem chodila dva roky. Psycholožka mi pomohla uvědomit si, že nic z toho nebyla nikdy moje chyba, a snažila jsem se pochopit, proč to ten otec dělal.

Kromě antidepresiv se vám terapií staly štětce, barvy a plátno. Vzpomenete si na svůj první obraz?
Ano.

Teď se tak hezky smějete.
Jo, to je moje láska. Úplně první obraz byl podle mě úplně šílený výtvor. (smích)

Tereza Jakubíková známá pod pseudonymem Tereza JacobTereza Jakubíková alias Tereza JacobZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Co na něm bylo?
Miluji růžovou, červenou barvu, a ten obraz byl růžovo-černé něco, u čeho jsem si rozhodně neřekla ježiš, tak já se teď stanu malířkou. Mělo to vývoj. Namalovala jsem si pár obrázků doma a někdo mi dal myšlenku, nechceš to vystavit? Tady ty patlanice, myslela jsem si. Pak přišla další nabídka k výstavě, a to byl moment, kdy jsem si řekla, že to jdu zkusit. Lidem se moje díla líbí. Dávám do nich svoje emoce. Je to abstrakce, takže nic konkrétního nemaluji, ale v té abstrakci, pokud není člověk úplně emočně plochý, tak věřím, že tam ty věci, příběh najdete.

Když jsem si prošla vaši galerii, na některé obrazy jsem koukala hodně dlouho a nasávala atmosféru a prožitky, které do nich vkládáte. Pro mě to byla taková terapie. Jaké máte další sny?
To je hezké. Dlouho se mi stávalo, nebo vlastně se mi to stává i doteď, že se najdou lidi, co mi říkají: Ty seš moc citlivá, ty seš moc přecitlivělá a strašně moc přemýšlíš. Nech to být, soustřeď se na budoucnost a minulost nech být.
Ale ono to nejde. Já si naopak myslím, že mám obrovský dar, který můžu využít. Dokážu naslouchat. Dokážu podat pomocnou ruku a myslím si, že je tady řada příběhů, nechci říkat jenom žen, ale je i řada mužů a řada mých přátel, který si na mě cení toho, co za schopnost mám, takže určitě chci pomáhat. Zajímá mě psychologie a na té chci zamakat. Další cíl je být spokojená, což je rovina partnerských vztahů. Tam si troufám říct, že to nefunguje. Nedaří se mi v tom, ale je to přesně dané tím, co mám za sebou, že spousta těch mužů to nedává. Takže bych ráda jednou uspěla i ve vztahu, ale to všechno má svůj čas. Pokud to má znamenat, že mám tady na tom světě zanechat jenom nějakou stopu ve formě obrazů, tak jsem s tím spokojená a prostě tak to bude.