Je zážitek ji poslouchat. Dlouhé minuty si povídáme o její multikulturní rodině, dětech vlastních a především těch, o které se stará přes dvacet let v rámci své nadace. Během veskrze optimistického rozhovoru se nám občas v očích objevila vláha – příběhy dětí, které touží po lásce, tu sílu mají.

Jaký byl pro vás rok 2018?

Úžasný, plný pohybu. Moje rodina se přestěhovala do Čech, to je velká změna. Byl to dobrý rok.

V Praze vaše děti chodí do stejné školy, jakou navštěvoval váš turecký manžel. Jak se to přihodilo?

Stěhování do Čech byl nápad mého manžela. Dcera a menší syn málo mluví česky a potřebují si češtinu vylepšit a taky nám chyběla naše babička a celá široká rodina. Řekli jsme si, že se zkusíme přestěhovat. Devítiletá dcera Mína a sedmiletý Aiden by český vzdělávací systém nezvládli, a tak jsme řešili, kam budou chodit do školy. Nabídla se ta, kterou navštěvoval můj muž, když tu jako osmiletý kluk v letech 1980 až 82 vyrůstal. Jeho rodiče bydleli na Ořechovce a Burak se svou sestrou chodili do mezinárodní školy v Praze 6. Manžel byl hrozně rád, protože si vzpomněl na spoustu historek, které tu prožil.

Jeho rodiče tu působili jako diplomaté?

Ano, mají na Prahu pěkné vzpomínky.

Prozraďte něco z domácí turecké kuchyně.

Právě ta turecká kuchyně byla problém. Přijeli sem ze Španělska, kde byla babička zvyklá vařit spoustu zeleniny, mít na stole ovoce, což tady nebylo jednoduše k mání. Pamatuje si, jak si tu nechávala šít šaty, chodila do Tuzexu a jezdila nakupovat do východního Německa. Dědeček zase vyprávěl, jak přelstili odposlouchávací zařízení, které bylo namontováno všude v domě. Když se potřebovali na něčem domluvit, šli na půdu a hráli ping pong, aby je nebylo slyšet. Mají z té doby hodně známých a manžel si velmi dobře pamatuje na dětství, které ve Slunné ulici trávil. V nějakém rozhovoru jsem mluvila o tom, jak se svým kamarádem Milošem sáňkovali a hráli tenis. A představte si, že se mi Miloš ozval a po 30 letech se s Burakem setkali, bylo to velmi dojemné.

Otec vašeho manžela Onur Öymen je v Turecku známou osobností, byl místopředsedou sekulární Republikánské lidové strany, přednáší na univerzitě, je autorem populárních knih. O čem píše?

Jako bývalý diplomat a politik píše knihy o historických a politických souvislostech různých konfliktů, o vzniku diktatur. Dnes mu je 76 let, je to velmi sečtělý, noblesní pán a zlatý člověk. Když řešíme nějaké rodinné rozmíšky nebo se rozčilujeme, že nic nemůžeme stihnout, tak on se jen usmívá, protože vše vidí z nadhledu a v kontextu tisíciletí. Vidí ten oblouk od antického Řecka a Říma až po současnost a ví, že jsou věci, které neovlivníme. Nad nimi nemá cenu se trápit. A do těch, které ovlivnit můžeme, má člověk aktivně zasahovat. Nejvíc se to týká našeho nejbližšího okolí, rodiny.

Ta vaše je nejen multikulturní, ale také skvěle jazykově vybavená, hodně cestujete. Potvrzujete pravidlo, že kdo dobře funguje v rodině, rozumí si i s vnějším světem?

Určitě. My se snažíme ctít české i turecké tradice, děti by měly vědět, kam patří. Umějí oba jazyky, mluvíme o zvycích v našich zemích a zároveň jim vštěpujeme hodnoty, které hranice a rodinný krb přesahují, sounáležitost, úctu k lidem a přírodě. Nejstarší Tobiáš hovoří pěti jazyky, je mu 18 let a je na internátní škole v Londýně. On je studijní typ, chce se věnovat archeologii, plánuje studium v Anglii nebo USA.

A pak by mohl zakotvit v Turecku, zemi archeologii zaslíbené, kde kam se kopne, tam je nález.

To je pravda, do Turecka, do Bodrumu, jezdíme často a všude v okolí je spousta antických měst – Efes, Priené, Milét, Iassos, Didim. Tam skutečně kam kopnete, je nějaký kus chrámu nebo amfory, mají to na předzahrádkách jakoby nic. Jinde by to bylo v chráněných vitrínách v muzeu, tady to je součást jejich každodenního života.

Co mladší děti, jsou to internetoví závisláci?

Přibližně jako celá jejich generace. Snažíme se ale tomu trochu čelit. Zavedla jsem společné neděle, jezdíme na koni, chodíme na procházky, povídáme si. A tablety s sebou nebereme. Devítiletá Mína je po tatínkovi jižanka a temperamentnější, má ráda tanec a gymnastiku, takže internetu až tak nepodléhá. Sedmiletý Aiden u něj tráví času víc. Ale zase je rodinný typ, říkáme mu objímač nebo vítač, koho vidí, toho bezelstně objímá. On je po Burakově linii takový rozumbrada, ne nadarmo Aiden znamená v turečtině „osvícený“. Burakův dědeček studoval filozofii a stejně jako jeho otec byl učitel. Náš Aiden to má po nich, moc neběhá, nehraje fotbal, přemýšlí. Chodí po hřišti a říká – tahle klouzačka je vysoká, pěkná, červená. Zhodnotí, ale nepoužije. Plynně mluvil už v roce a půl. A je velmi empatický. Na procházce na něj štěkal pes a on ho prosil, ať to nedělá, že chce jen projít, ale po psím nemluví, tak ho nemůže požádat. Pro něj je vedle angličtiny, francouzštiny, češtiny, turečtiny i psina jen další jazyk.

Ono nejde jen o psinu, nedávno jste prý měli vážnou debatu o Bohu…

Takové debaty doma nevedeme, ale Aiden s tím přišel ze školy, protože jeho švédský spolužák mu říkal, že nevěří v Santu Clause. A Aiden to nemohl pochopit, ptal se, jak může nevěřit v Ježíška, v nebe a peklo. Byl z toho špatný, ale nedalo mu to a doma rozebíral, že je přece jen zvláštní, proč ten bůh nepřijde za námi na zem. Řekla jsem mu, že nevím, neboť jsem ho také nikdy neviděla. Aiden se zamyslel a pronesl: Myslím, že kdyby Bůh vstoupil k nám dolů, asi by se mu moc nelíbilo, co vytvořil.