Předchozí
1 z 3
Další

Je zážitek ji poslouchat. Dlouhé minuty si povídáme o její multikulturní rodině, dětech vlastních a především těch, o které se stará přes dvacet let v rámci své nadace. Během veskrze optimistického rozhovoru se nám občas v očích objevila vláha – příběhy dětí, které touží po lásce, tu sílu mají.

Jaký byl pro vás rok 2018?

Úžasný, plný pohybu. Moje rodina se přestěhovala do Čech, to je velká změna. Byl to dobrý rok.

V Praze vaše děti chodí do stejné školy, jakou navštěvoval váš turecký manžel. Jak se to přihodilo?

Stěhování do Čech byl nápad mého manžela. Dcera a menší syn málo mluví česky a potřebují si češtinu vylepšit a taky nám chyběla naše babička a celá široká rodina. Řekli jsme si, že se zkusíme přestěhovat. Devítiletá dcera Mína a sedmiletý Aiden by český vzdělávací systém nezvládli, a tak jsme řešili, kam budou chodit do školy. Nabídla se ta, kterou navštěvoval můj muž, když tu jako osmiletý kluk v letech 1980 až 82 vyrůstal. Jeho rodiče bydleli na Ořechovce a Burak se svou sestrou chodili do mezinárodní školy v Praze 6. Manžel byl hrozně rád, protože si vzpomněl na spoustu historek, které tu prožil.

Jeho rodiče tu působili jako diplomaté?

Ano, mají na Prahu pěkné vzpomínky.

Prozraďte něco z domácí turecké kuchyně.

Právě ta turecká kuchyně byla problém. Přijeli sem ze Španělska, kde byla babička zvyklá vařit spoustu zeleniny, mít na stole ovoce, což tady nebylo jednoduše k mání. Pamatuje si, jak si tu nechávala šít šaty, chodila do Tuzexu a jezdila nakupovat do východního Německa. Dědeček zase vyprávěl, jak přelstili odposlouchávací zařízení, které bylo namontováno všude v domě. Když se potřebovali na něčem domluvit, šli na půdu a hráli ping pong, aby je nebylo slyšet. Mají z té doby hodně známých a manžel si velmi dobře pamatuje na dětství, které ve Slunné ulici trávil. V nějakém rozhovoru jsem mluvila o tom, jak se svým kamarádem Milošem sáňkovali a hráli tenis. A představte si, že se mi Miloš ozval a po 30 letech se s Burakem setkali, bylo to velmi dojemné.

Otec vašeho manžela Onur Öymen je v Turecku známou osobností, byl místopředsedou sekulární Republikánské lidové strany, přednáší na univerzitě, je autorem populárních knih. O čem píše?

Jako bývalý diplomat a politik píše knihy o historických a politických souvislostech různých konfliktů, o vzniku diktatur. Dnes mu je 76 let, je to velmi sečtělý, noblesní pán a zlatý člověk. Když řešíme nějaké rodinné rozmíšky nebo se rozčilujeme, že nic nemůžeme stihnout, tak on se jen usmívá, protože vše vidí z nadhledu a v kontextu tisíciletí. Vidí ten oblouk od antického Řecka a Říma až po současnost a ví, že jsou věci, které neovlivníme. Nad nimi nemá cenu se trápit. A do těch, které ovlivnit můžeme, má člověk aktivně zasahovat. Nejvíc se to týká našeho nejbližšího okolí, rodiny.

Ta vaše je nejen multikulturní, ale také skvěle jazykově vybavená, hodně cestujete. Potvrzujete pravidlo, že kdo dobře funguje v rodině, rozumí si i s vnějším světem?

Určitě. My se snažíme ctít české i turecké tradice, děti by měly vědět, kam patří. Umějí oba jazyky, mluvíme o zvycích v našich zemích a zároveň jim vštěpujeme hodnoty, které hranice a rodinný krb přesahují, sounáležitost, úctu k lidem a přírodě. Nejstarší Tobiáš hovoří pěti jazyky, je mu 18 let a je na internátní škole v Londýně. On je studijní typ, chce se věnovat archeologii, plánuje studium v Anglii nebo USA.

A pak by mohl zakotvit v Turecku, zemi archeologii zaslíbené, kde kam se kopne, tam je nález.

To je pravda, do Turecka, do Bodrumu, jezdíme často a všude v okolí je spousta antických měst – Efes, Priené, Milét, Iassos, Didim. Tam skutečně kam kopnete, je nějaký kus chrámu nebo amfory, mají to na předzahrádkách jakoby nic. Jinde by to bylo v chráněných vitrínách v muzeu, tady to je součást jejich každodenního života.

Co mladší děti, jsou to internetoví závisláci?

Přibližně jako celá jejich generace. Snažíme se ale tomu trochu čelit. Zavedla jsem společné neděle, jezdíme na koni, chodíme na procházky, povídáme si. A tablety s sebou nebereme. Devítiletá Mína je po tatínkovi jižanka a temperamentnější, má ráda tanec a gymnastiku, takže internetu až tak nepodléhá. Sedmiletý Aiden u něj tráví času víc. Ale zase je rodinný typ, říkáme mu objímač nebo vítač, koho vidí, toho bezelstně objímá. On je po Burakově linii takový rozumbrada, ne nadarmo Aiden znamená v turečtině „osvícený“. Burakův dědeček studoval filozofii a stejně jako jeho otec byl učitel. Náš Aiden to má po nich, moc neběhá, nehraje fotbal, přemýšlí. Chodí po hřišti a říká – tahle klouzačka je vysoká, pěkná, červená. Zhodnotí, ale nepoužije. Plynně mluvil už v roce a půl. A je velmi empatický. Na procházce na něj štěkal pes a on ho prosil, ať to nedělá, že chce jen projít, ale po psím nemluví, tak ho nemůže požádat. Pro něj je vedle angličtiny, francouzštiny, češtiny, turečtiny i psina jen další jazyk.

Ono nejde jen o psinu, nedávno jste prý měli vážnou debatu o Bohu…

Takové debaty doma nevedeme, ale Aiden s tím přišel ze školy, protože jeho švédský spolužák mu říkal, že nevěří v Santu Clause. A Aiden to nemohl pochopit, ptal se, jak může nevěřit v Ježíška, v nebe a peklo. Byl z toho špatný, ale nedalo mu to a doma rozebíral, že je přece jen zvláštní, proč ten bůh nepřijde za námi na zem. Řekla jsem mu, že nevím, neboť jsem ho také nikdy neviděla. Aiden se zamyslel a pronesl: Myslím, že kdyby Bůh vstoupil k nám dolů, asi by se mu moc nelíbilo, co vytvořil.

A na druhou stranu vyřkl větu, která by se možná mohla stát mottem nás všech…

Myslím, že bychom se vůbec od dětí mohli naučit spoustu věcí. Bohužel je moc neposloucháme. Všimněte si, že když máma telefonuje a dítě po ní něco chce, většinou mu řekne, ať počká, a hovor dokončí. Mělo by to být naopak. Když bylo Aidenovi pět let, řekl mi, že má rád všechny lidi na světě, ty dobré, ale i ty zlé, protože ti dobří mohou těm zlým ukázat, jak se stát lepšími.

Tím jsme se vlastně dostali k tomu, co už přes dvacet let děláte, tedy pomoci dětem. Do kojeneckého ústavu v Krči jste přišla jako pětadvacetiletá dívka. Co vás přivedlo k rozhodnutí pomáhat trvale?

Přišla jsem tam z rodiny, která žila ve skromných, ale láskyplných poměrech. Vždy jsem se měla kam vrátit v případě těžkých začátků a s kým sdílet radost, když se mi dařilo. Tam bylo moje všechno. A tady jsem vešla do budovy, která vypadala jako nemocnice, pobíhaly tam sestřičky v bílých pláštích a děti tam v kovových postýlkách byly po deseti. Tiše se pohupovaly, nikde nebyl slyšet smích ani pláč. Možná to mrazivé ticho, smutná energie celého prostoru mě přiměly k rozhodnutí, že to tak nechci. Mohla jsem si poplakat, děti politovat, nechat tam peníze a odejít, nebo něco změnit. Nějak jsem se nemohla smířit s tím, že tyhle děti přijedou rovnou z porodnice do ústavu a místo mámina prsa dostanou lahvičku od sestry. Pro psychický vývoj dítěte je přitom strašně důležité, aby vyrůstalo v rodinném prostředí, mělo fyzický kontakt, bezpečí náruče. Jedna z prvních nadačních přehlídek „Fashion for kids“ měla podtitul Třicet minut pro život. Tehdejší výzkumy totiž říkaly, že děti v ústavu měly lidský dotek jen půl hodiny denně. Celý jejich život tím byl ovlivněný. Když chybí stimulace, nevyvine se určitá část mozku a děti vyrůstají s handicapem, a ač by chtěly, neumějí navázat hlubší vztah.

Proto jste se pak v nadaci, která nese vaše jméno, soustředila i na náhradní rodinnou péči a snazší přechod dětí z dětských domovů do života. Zlepšilo se to za těch dvacet dva let?

Nepochybně, ústavní péče je úplně jiná, především materiálně, i v ústavech vznikají rodinná centra, s dětmi se pracuje individuálně, ale pořád platí, že vyrůstají bez rodičů. Zajímavé je, že se těžko zařazují do pracovního života, neboť jsou zvyklé, že všechno dostávaly bez zásluhy. My teď máme projekt To dáš, který je zaměřen právě na nabídku pracovních možností pro tyhle děti. Ony často ani nevědí, co chtějí dělat. Hledají jakoukoli práci, aby měly peníze, ve vzdělání nevidí skoro žádnou hodnotu. Nemají komu ukázat, že něco dokážou, protože jejich rodiče nefungují. Mají nízké sebevědomí i ambice. Nejlepší je, aby se děti do ústavů vůbec nedostaly, aby zůstaly v rodinách a těm stát pomáhal, když jsou třeba sociálně slabé. Nejde-li to, má se rozvíjet náhradní rodinná nebo pěstounská péče. V ústavech by mělo zůstat minimum dětí a s těmi, které tam musejí být, by se mělo intenzivně pedagogicky a psychologicky pracovat. Pevný základ je nejdůležitější. Když máte na čem stavět, vydržíte hodně. Přála bych jim, aby měly aspoň deset procent z toho, co jsem měla já.

Vlastně by se to nakonec vyplatilo i státu, že?

Určitě. Je potřeba podpořit rodiny v nouzi. Chudoba nesmí být důvodem k odebrání dětí. Odvádění dětí z rodin nebo jejich zavírání do speciálních škol jim nepomůže. Je samozřejmě špatně, když se zejména dříve dávaly děti z dětského domova automaticky do zvláštních škol. Máme příklad paní učitelky, která si ve zvláštní škole všimla hrozně šikovné dívenky, pomohla jí vrátit se do normální školy a dnes je z ní vysokoškolačka.

Jedna z cest je také nalézat jejich talenty už v dětském domově a pak je pomáhat rozvíjet. To se vám stalo v případě Bohunky. Vyprávějte.

Bohunka a její bratr měli velké hudební nadání, ona zpívala, on hrál na piano a my jsme jim pomohli k dostudování na vysoké škole. Oba dostali angažmá v Plzeňském divadle, Bohunka má už tři děti a dává jim lásku, kterou sama nikdy nepoznala.

Bylo to velké překvapení, když se předloni objevila na vaší svatbě v Turecku?

To bylo krásné, připravila to moje nadace a Bohunka přijela osobně, ale kromě toho mi natočili i další příběhy dětí, kterým jsem za tu dobu pomohla. Jedno oko nezůstalo suché.

Je pravda, že vaše děti moc nevnímají, že jste slavná topmodelka, a vaši proslulost si dávají do souvislosti právě s nadační činností?

To je pravda, tím se chlubí, děti jsem vždycky do kojeňáčku brala s sebou, aby si uvědomily, jak důležité je pomáhat a že není samozřejmé mít mámu a tátu, domov. Při své první návštěvě kojeňáčku jsem potkala Denise, chlapečka s vrozenou lámavostí kostí. Odmalička jsme si padli do oka. Byl velmi inteligentní, mezi dětmi byl nejstarší. V ředitelně se díval na televizi a vyprávěl mi, co se tam kde šustlo, jaká sestřička je hodná, jaká je protivná, která se bude vdávat. Byl tam přes týden a na víkend ho měla u sebe babička, učitelka, zlatý člověk. Neměla ale peníze a umývala i tramvaje, aby si Déňu mohla aspoň o víkendech brát domů. Většinou měl něco zlomeného, takže potřeboval obrovskou péči. Od té doby vím, jak strašně málo může udělat hrozně moc. Pořád jsme přemýšleli, jak mu pomoct, doktor nám řekl, že se dožije pěti let. Pak jsem úplně náhodou přijela do Prahy s nějakým indickým guru, kterého jsem tam vzala. Podíval se na Déňu a řekl: „Tohle dítě zachrání jenom láska.“ To sice bylo pěkné, ale jak jsme to asi tak měli zařídit? Pak jsme si uvědomili, že nejvíc na světě má rád babičku, a přemýšleli jsme, jak pomoct jí, aby si Déňu mohla vzít k sobě. Stačilo pět tisíc korun měsíčně, aby se dostal do její trvalé péče. Déňa vyrostl, dostudoval, hraje florbal, žije na Chodově. Jeho vzkaz mě na svatbě potěšil opravdu hodně.

Jste v kontaktu?

Ano, teď jsem s ním mluvila, protože babička má nějaké zdravotní komplikace po operaci očí. Volala jsem mu a ptala se ho, jestli něco nepotřebuje, a Denis mi řekl, že nic, jen má strach o babičku, ale nechce mi to vyprávět do telefonu. Šli jsme tedy na večeři, byli tady Burak i děti, tak jsme byli všichni. Moje děti ho ještě neznaly, ale začaly ho hned objímat, Aiden mu ukazoval něco na mobilu, Mína mu chtěla zatančit, chovali se naprosto bezprostředně, zpočátku jeho handicap ani nezaregistrovali. Bavili jsme se hlavně o tom, jak žije, o jeho práci, kterou teď shání. Dobře mluví anglicky, tak by to neměl být problém. Byla jsem to ale já, kdo si postěžoval, že jsem unavená, uhoněná. A když jsem se ho ptala, co on, odpověděl mi, že nebýt babiččiny nemoci má se výborně. Úplně jsem se zastyděla, vždyť přede mnou seděl kluk, který by si mohl stěžovat od rána do večera. Život vnímá jako dar a váží si každého dne. Nebere to jako samozřejmost. Když si oblékal kabát, vše zvládal sám, nepotřeboval k tomu nikoho, náš Aiden na něj obdivně hleděl a Denisova šikovnost a statečnost byla pro mého syna největší zážitek. Do té doby si neuměl zavázat tkaničku, ale když viděl Déňu, jak se oblékl, naučil se ji vázat ještě ten večer. Tyhle příběhy a osudy moje děti inspirují a myslím, že inspirují i víc lidí.

I v nadaci se neřídíme jen a pouze statistikami, přehledy, tabulkami. Příběhy lidí, kterým pomáháme, musíme vnímat jednotlivě, nejsou to jen čísla. Každý jsme přece individualita, potřebujeme něco jiného. Je třeba se s lidmi potkávat a pochopit je. A rozhodně bychom se na ně neměli dívat jen s lítostí, ve spoustě věcí nás naopak mohou navést na správnou cestu.

To platí obecně, i za Istanbulskou úmluvou je třeba vidět osudy žen, které zažily násilí. Takhle je vidí i fotograf Tomáš Třeštík, jehož fotografie, které nafotil pro Nadaci Terezy Maxové, jste v rámci výstavy „Mothers on the Run“ spolu s europoslankyní Ditou Charanzovou nedávno otevírala v Bruselu. Na nich zachytil, co si ženy narychlo berou, když prchají před agresorem do azylového domu. Co vás při pohledu na Třeštíkovy snímky napadlo?

Uvědomila jsem si, jak málo člověku stačí k přežití. Když se ženy balí, tak na prvním místě myslí na dítě, proto mají v zavazadle náhradní pyžamko a hračky.

Je důležité i v naší bohaté a občas zpovykané Evropě mluvit o tom, jak jsou na tom někteří lidé mizerně?

Hlavně by lidé měli vědět, kolik radosti a štěstí to přinese především jim, když někomu nabídnou pomocnou ruku. Já jsem ale obrovský optimista, ukážete-li lidem, jak mohou pomoci, solidarita je obrovská. Projekt Teribear (za každý uběhnutý kilometr jde 30 korun na charitu – pozn. red.) je mířený přímo na širokou českou veřejnost, a ta sounáležitost je veliká. Nejde o to, kolik kdo naběhá kilometrů, ale že se lidé sejdou a chtějí pomoci někomu, kdo je na tom hůř než oni. Proto je tam spousta pozitivní energie. Lidé tam chodí rádi a navzájem se podporují.

Povídáme si tady už přes hodinu a mám pocit, že vaše obdivuhodná kariéra ve světě modelingu skoro jako by byla jen prostředkem ke kariéře jiné, z mého pohledu daleko cennější.

Život vám připraví věci, které vůbec nečekáte, dostane vás na místa a do situací, jež vás obohatí. To, co jsem dělala, jsem dělala, a dodneška dělám ráda. Beru to ale jen jako prostředek k něčemu, co je smysluplnější. Každý chce přece dělat smysluplné věci. Navíc je to nejlepší lék na dlouhověkost, je dokázáno, že kdo žije v komunitě, pro druhé, dožije se požehnaného věku. Společnost by se měla k těmto základním věcem vracet. Když někdo pátrá po tom, jak být zdravý, žít dlouho a cítit se šťastně, tak tohle je recept. Je to úplně jednoduché.

Kdo je Tereza Maxová

Narodila se 31. srpna 1971 v Pardubicích.

Po gymnáziu začala studovat práva, ale kvůli modelingu školu nedokončila.

Její profesionální kariéra začala těsně před listopadovou revolucí, kdy odjela do Paříže. Během úspěšné dráhy světové topmodelky spolupracovala s fotografy Patrikem Demarchelierem, Mariem Testinou či Peterem Lindbergem. Byla na titulech časopisů Vogue, Elle, Marie Claire a Glamour, byla tváří kampaní značek Karl Lagerfeld, Donna Karan, Hermés,Vichy č L'Oréal. Dělala přehlídky pro Dior, Chanel, Prada, Gucci a další.

V roce 1997 začala se svojí charitativní činností v rámci Nadace Terezy Maxové, která pomáhá opuštěným dětem ve více než 200 dětských domovech, kojeneckých ústavech a dětských centrech. Během té doby přerozdělila a poskytla potřebným okolo 300 milionů korun.

S prvním manželem, tenistou Frederikem Fetterleinem, má osmnáctiletého syna Tobiase, s tureckým podnikatelem Burakem Öymenem má devítiletou dceru Mínu a sedmiletého syna Aidena. Momentálně žijí v Česku.