Ze zdravotních důvodů nemohla podstoupit operaci na změnu pohlavních orgánů. Ženou se ale cítí být se vším všudy, byť úředně je vedena jako muž. Živí se prostitucí. „Klientům neříkám, že jsem se narodila jako muž. Proč taky? Při orálním sexu to nepoznají,“ směje se. Zvážní, když mluví o tom, proč ještě nedávno stála od osmi večer do sedmi ráno na pražském Karlově náměstí, aby si vydělala.

Nemohla vydržet bez heroinu, přičemž jen na něj denně potřebovala patnáct set až dva tisíce korun. K tomu jídlo, pití či cigarety. Sebral ji rozchod s partnerem, se kterým žila v Chebu. 

O služby je po pandemii velký zájem, říká prostitutka.
Muži jsou po covidu perverznější, říká prostitutka. Zdražit služby neplánuje

A právě po návratu do Prahy přesedlala z pervitinu na heroin. Snaží se skončit. „Už pár týdnů mi stačí tři stovky na den, protože beru substituci. Lhala bych, kdybych říkala, že jsem se s drogami rozhodla skoncovat poprvé. Je to ale opravdu prvně, kdy to dělám jen kvůli sobě, a ne kvůli někomu jinému,“ řekla.

Čas od času bydlí na ubytovnách či penzionech, v zimě zkoušela i noclehárnu. „Teď spím v plynovém výměníku,“ prozradila. Dřív se bála, léty se však se strachem vyrovnala. „Několikrát se mě někdo pokusil znásilnit,“ dodala.

Terka navštěvuje protidrogové organizace. A je šťastná, že může trávit chvíle v komunitním centru v pražské Libni. Zdejší pracovnice jí brzy pomohou vyřídit dávky v hmotné nouzi v řádu jednotek tisíc korun měsíčně, na které má nárok.

Ohrožené bezdomovkyně

Jedním z hlavních specifik ženského bezdomovectví je to, že často bývá skryté. Deník na to upozornila Veronika Dudková z organizace Jako doma, která komunitní centrum provozuje. „Ženy o sebe mnohem víc pečují, dost času nejsou přímo na ulici, přespávají u známých nebo třeba v zahradních chatkách,“ řekla. Na ulici jsou ohrožené, protože čelí sexuálnímu násilí. Často se tam dostanou po rozchodu s partnerem, na kterém byly finančně závislé, mnohdy prošly i domácím násilím.

Traumatizující pro ně bývá i to, že jsou nezřídka matkami, a jelikož nemají kde bydlet, děti bývají u opatrovníků. Plno žen se snaží s dětmi vídat. Když ale nežijí ve stejném městě, nemají mnohdy peníze na cestu, aby je mohly navštívit. „Poskytujeme jim počítač, aby se s nimi mohly spojit přes Facebook nebo WhatsApp,“ řekla Dudková.

Martina Zikmundová
Žádné žebrání, jídlo ani voda. Pandemie bezdomovce tvrdě zasáhla, říká odbornice

Nelze podle ní paušalizovat, zda se na ulici a zpět do běžného života dostanou snadněji ženy nebo muži. Lidské příběhy bývají individuální, což dokládá i ten Terčin.

Žen na ulici je každopádně podle dlouhodobých odhadů asi pětadvacet procent z celkového počtu lidí bez domova, kterých je oficiálně něco přes dvacet tisíc, neoficiálně více než dvojnásobek. Nejvíc jich žije ve velkých městech, především Praze. Proto je v hlavním městě i specializovaná služba pro ženy.

„Do komunitního centra k nám chodí průměrně třicet žen denně. Některé pravidelně, jiné občas. Naší nejstarší klientce je sedmdesát osm let,“ uzavřela Dudková.