Předchozí
1 z 2
Další

Od té doby sleduje každodenní životy obyvatel žijících na „střeše světa“. Externě učí také na Ostravské univerzitě a popovídali jsme si s ní o Tibetu u příležitosti Festivalu ProTibet 2018.

Je i po třiceti letech něco, co vás na Tibeťanech překvapuje?
Už to není takové to prvotní překvapení, ale vždy znovu ráda vidím, jak jsou houževnatí. Dokážou přežít v podmínkách vysokých nadmořských výšek, kde je krajina pustá a vyprahlá a život fyzicky náročný. Přesto jsou nabití pozitivní energií a dívají se do budoucna. Není u nich zvykem fňukat, co by bylo, kdyby…, ale berou věci tak, jak jsou. Myslím si, že to souvisí i s jejich vírou v zákon karmy – zákon příčiny a následku, podle kterého se nám naše dobré a špatné činy v budoucnu zúčtují. Život nám všem staví překážky na duchovní cestě a oni po ní jdou s vědomím, že je musí zdolávat.

Vidíte v životech obyvatel za dobu, co do Tibetu jezdíte, nějakou výraznou změnu?
Nová výstavba, infrastruktura a větší příliv čínských obyvatel i materiálních statků mají vliv na jejich životy. Dneska si můžete ve Lhase koupit úplně absurdní věci, třeba i pračku, i když není vybudována kanalizace a čističky. Můžete si ji odvézt na venkov a instalovat ji s vývodem kanálku na pole překotně bez nějakého systematického řešení. Ve Lhase najdete obchody se světovou módou, ať už jsou značky pravé, nebo falešné. Můžete tam nakoupit kosmetiku jako v Paříži a tak dále.

Snímky z Tibetu k rozhovoru s tibetoložkou Zuzanou OndomišiovouZdroj: Zuzana OndomišiováMůžou si to ale běžní obyvatelé dovolit?
I mezi Tibeťany jsou lidé, kteří jsou dnes bohatí, protože třeba pracují na vyšších kádrových pozicích. Ale devadesát procent běžných Tibeťanů má problém zajistit dostatečný příjem peněz na nakoupení základních věcí. Hospodářství po tisíce let fungovalo tak, že zemědělci pěstovali plodiny a chovali dobytek. Vedle toho nomádi chovali stáda a produkovali výrobky z vlny, kostí a velké množství másla z mléka jačic. Obě skupiny se v běžných potřebách doplňovaly, ale s přísunem levných výrobků z Číny zanikají řemeslné výroby a doma vyrobené oblečení je o hodně dražší než to koupené z konfekce na tržišti. Tibeťan si dnes místo ušití vlastních bot, ve kterých mu bude teplo, koupí čínské kecky a lisované plastové boty, ve kterých je dětem zima, odřou si a zdeformují nohy. Ale je to snadno dostupné.

Jak se Tibeťané s čínským obyvatelstvem sžívají?
Čínština je od tibetštiny velmi odlišný jazyk, takže pokud lidé nemluví dobře tím druhým jazykem, nemohou jen tak komunikovat. Ve městech, ale postupně už i na venkově žijí čínské enklávy, ale vytvářejí si svůj vlastní svět. Mají vlastní obchody, restaurace, pěstují vlastní zeleninu a dovážejí z Číny věci, které potřebují. I ve větším obchodním byznysu fungují daleko snadněji než Tibeťané, protože legislativa a veškerá úřední komunikace je psána v čínštině. Rodiny se prolínají minimálně, spíše ve vyšších třídách byznysu nebo v turistickém ruchu.

Působí Číňané nějak záměrně na tibetské děti?
Hlavně skrze státní školství. Například v rádiu pouští celostátní rozcvičky, aby se děti protáhly. Děti jsou vedeny k tomu, že teď v tuhle chvíli dělají to stejné jako děti v celé Číně. Dále je tlak na to, aby se děti učily hlavně čínsky. Tibetština je vyučována v prvních dvou třech ročnících, pak už ji mají jenom jako vedlejší jazyk a všechny ostatní předměty se učí v čínštině. Celé školství je navrženo tak, aby děti, které se chtějí lépe vzdělávat, byly nuceny odcházet studovat do Číny na všech stupních škol. Dokonce i podle určitých kvót jsou vybírány děti z okresů a posílány na studium do Číny. Tibetské školy jsou hodně koncipovány jako internáty, takže když je mají některé děti v místě bydliště, jdou do školy v sedm ráno a domů až večer. Tráví méně a méně času s rodinou a v přirozeném prostředí, kde by si vžily zvyky, tradice a praktický jazyk. I malé děti ve školách už spolu mluví napůl tibetsky, napůl čínsky.

Snaží se tomu Tibeťané nějak bránit?
Zuby nehty se drží svého náboženství, které bylo od kulturní revoluce zakázáno a kláštery zrušeny nebo zničeny. Rodiny chodí do chrámů, klášterů nebo na poutě a už i ty nejmenší děti berou s sebou. Přirozeně se tak s náboženstvím seznamují, i mladí lidé dělají třeba rituální poklony a všechno to, co starší generace. Nedá se říct, že by to mladé dneska už nezajímalo. Pro ně je to součást identity, která je spojuje s ostatními Tibeťany a odlišuje od jiných národností.

Mají Tibeťané problém najít doma práci?
S čím dál větším přísunem Číňanů je i nabídka pracovních sil větší a Číňané dostanou v čínském byznysu přednost. Když se staví železnice a silnice, udělá se nábor desetitisíců čínských dělníků, kteří na práci do Tibetu přijedou, i když místní lidé práci nemají. V nomádských komunitách mají taky problém, protože je tendence nomády usazovat. Když ale nemohou kočovat, neuživí svá stáda. Stát nebo firma od nich vykoupí jaky, dají jim peníze a postaví panelák, ale nomádi pak nemají čím krmit rodinu. Nějaký systém dávek nebo pomoci v takových situacích neexistuje. Ze starších se často stanou žebráci, mladí kluci skončí jako alkoholici a protloukají se bez vzdělání.

Co ale Tibeťané, kteří vysokou školu vystudují?
Znám i schopné Tibeťany, kteří vystudovali vysokou školu. Jenže místo oborů jako inženýrství, stavitelství nebo geologie je strčí třeba na studia buddhismu nebo tibetského jazyka a literatury. Chytrý Tibeťan je sice vzdělaný, ale v oborech, ve kterých nemůže skrze odborné znalosti příliš ovlivnit směřování Tibetu. Vystudovaných tibetských profesionálů je minimum, takže hospodářsky řídí zemi experti z Číny.

Snímky z Tibetu k rozhovoru s tibetoložkou Zuzanou OndomišiovouZdroj: Zuzana OndomišiováJak dnes Tibeťané vnímají dalajlamu?
Je pro ně pořád významnou osobou, která je vtělením božstva soucítění, i když dalajlama o sobě říká, že je pouhý člověk jako všichni ostatní. Dříve se hodně Tibeťanů pasivně upínalo k tomu, že dalajlama jejich situaci nějak vyřeší, když se do Tibetu vrátí. Odpor, demonstrace a vymýšlení způsobů, jak se o svá práva hlásit, jsou otázka spíš až těch mladších generací.

Jak by je zasáhlo, kdyby další duchovní vůdce už nenastoupil?
Tibeťané se budou prostě muset vyrovnat s tím, že věci budou tak, jak dalajlama řekne. Pořád není nic jasné, protože dalajlama při různých příležitostech prohlásil, že se může příště zrodit třeba jako žena. V poslední době také řekl, že příštího dalajlamu může určit ještě za svého života. Tradice se může změnit stejně tak, jako ji změnil, když se v exilu vzdal své původně vládní funkce.

Měl by ale nepřevtělený dalajlama pro lidi stejný význam?
Možná by měl menší váhu jako duchovní vůdce, ale zatím pro devětadevadesát procent Tibeťanů platí to, co řekne současný dalajlama. Je otázka, jestli budou Tibeťané dále věřit, že se jejich životy nějak změní. Situace v Tibetu se začala v osmdesátých a polovině devadesátých let minulého století politicky uvolňovat, ale pak se zase všechno přiškrtilo, zejména od olympiády v Pekingu. I od sinologů a lidí žijících v Číně se ozývají hlasy, že to tam pomalu začíná připomínat padesátá léta s kultem jedné osobnosti, která rozhoduje o politice a směřování Číny, i když má za sebou samozřejmě velký aparát, který prezidenta a generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Číny v jedné osobě podporuje u moci.

Dostávají humanitární organizace v Tibetu prostor?
Oficiálně nejsou zahraniční neziskové organizace vítány ani v Číně, ani v Tibetu. V devadesátých letech vznikl ve Lhase například projekt pro slepé tibetské děti, který založila nevidomá Němka Sabriye Tenberken. Vyvinula Braillovo písmo pro tibetštinu, založila úžasný integrační program, díky němuž několik generací dětí a mladých lidí získalo vzdělání, naučili se dělat masáže, starat se o ovce, vyrábět sýry. Mnoho let projekt pojmenovaný Braille bez hranic podporovali i čeští dárci prostřednictvím neziskovky Potala. Dokonce se u nás pro tibetské děti nakupovaly slepecké pomůcky. Prostě úžasným způsobem se podařilo tyhle handicapované děti začlenit. Letos v lednu jim úřady údajně oznámily, že tento projekt bude zrušen. Dnes je bohužel téměř vše, co podporuje kulturu, jazyk, svébytnost, vzdělání a konkurenceschopnost Tibeťanů vnímáno jako podpora tibetského separatismu a protistátní činnost.

Snímky z Tibetu k rozhovoru s tibetoložkou Zuzanou OndomišiovouZdroj: Zuzana OndomišiováVědí Tibeťané, že někteří lidé v zahraničí vyvěšují vlajky jejich země a vyjadřují jim podporu?
O zahraniční podpoře se Tibeťané dozvědí a hodně pro ně znamená, cítí tu podporu. Když například prezident Václav Havel přijal dalajlamu, věděli to Tibeťané i v těch nejmenších vesnicích. Informace dostávají třeba díky rádiím Svobodná Asie a Hlas Ameriky, která vysílají v tibetštině, nebo mají příbuzné či známé v exilu. Něco si tak sdělí i přes telefon a sociální sítě, i když se pak hovor kvůli cenzuře třeba přeruší.

Co máte na Tibetu nejraději?
Lidi a krajinu. Tibet je z větší části pustoprázdný, holý a nevidíte běžné barvy přírody, jak jsme zvyklí u nás. Nejsou tam lesy, nějaké husté porosty, všude je vidět do dálky i díky řídkému vzduchu. Je tam jiné světlo a obrovská nízko položená obloha. Barvy jsou schovány v kamenech – Tibet je velmi bohatý na nerostné suroviny. Najdete proto obrovskou škálu zbarvení hornin od béžových přes červené po modré a zelené, a naučíte se tohle vnímat. Prázdná monumentální krajina je mi sympatická, protože pomáhá vyprázdnit hlavu od zbytečných věcí, i když ji čím dál více zaplňují infrastruktura a odpadky. Když vylezete na nějaký kopec, vidíte, jak je ta země nekonečně rozlehlá a veliká, uvědomíte si, jak je v ní člověk maličký a křehký. Filozofové píšou, že i krajina a prostředí mají vliv na myšlení a psychické nastavení lidí. Možná i proto Tibeťané nejsou na materiálních věcech tolik závislí a vědí, že to, co mají v duši a mysli, je důležitější.

K TÉMATU

Medailon
PhDr. Zuzana Ondomišiová absolvovala studium etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a externě učí na Ostravské univerzitě. Poprvé navštívila Tibet v šestadvaceti letech. Přednáší pro veřejnost, překládá či se odborně podílí na přípravě výstav, dokumentárních filmů a vydávání knih o tibetské kultuře. Je také spoluzakladatelkou nevládní neziskové organizace Potala, jejímž posláním je chránit a podporovat tibetské etnikum, kulturu a šířit osvětu o Tibetu a jeho obyvatelích.

Markéta Sulková