"Každej věděl, co není v pořádku. Čas nebyl v pořádku," řekl v dnes už legendárním dokumentu Petra Hviždě a Jakuba Noska z roku 1999 Dukla: krev a mýtus dukelský bojovník, generálplukovník Miroslav Šmoldas. "Příprava takové operace potřebuje pět, šest neděl. Koněv žádal deset dní a dostal pět. Za pět dní se to těžko udělá. Krejčí také může sako, na které potřebuje dva dny, spíchnout za dvě hodiny, jenže to sako bude podle toho vypadat. A ten Koněv to tak spíchl za těch pět dní, a ta operace podle toho vypadala."

Slova vojenského veterána od Dukly dobře vystihla základní problém, jemuž slavná vojenská operace od začátku čelila – na její přípravu nebyl čas. Uvědomoval si to i Šmoldasem zmíněný maršál Ivan Stěpanovič Koněv, její hlavní velitel. Šmoldas byl svědkem, jak Koněv vydal rozkaz, pak chvíli mlčel, načež praštil tužkou o mapu. "To bude ale pěkný bordel!"

Zuzana Čaputová při oslavách 75. výročí SNP
Slovensko si připomíná 75. výročí SNP. Čaputová: Šlo o vše, co je nám drahé

A byl. Operace, naplánovaná původně na pět dnů, se protáhla na pět měsíců. Čechoslováci přišli na Dukle o víc než o šest tisíc vojáků: 1046 příslušníků 1. československého armádního sboru padlo, více než 4 500 jich bylo raněno a sbor přišel o 90 procent zkušených velitelů. Smrt v nehostinném horském terénu nalezlo také na 19 tisíc sovětských vojáků. 

Plán se zhatil hned na začátku

Původní záměr přitom vypadal slibně. Hladký průchod Karpatami měly původně zajistit Rudé armádě a československému armádnímu sboru dvě divize východoslovenské armády v počtu víc než 30 tisíc vojáků. Podle plánu měla mít operace bleskový průběh: za pět dní po zahájení útoku měli být sovětští a českoslovenští vojáci v Prešově.

Situaci však zkomplikovalo spontánní vypuknutí Slovenského národního povstání, k němuž došlo předčasně už 29. srpna. Velitelé zmíněných divizí nebyli v otázce podpory povstání jednotní a celý plán úplně ztroskotal 2. září poté, co obě divize Němci kvůli vzniklému povstání téměř kompletně odzbrojili. Celkem bylo zajato asi 22 tisíc slovenských vojáků, na jejichž místo nastoupily silné německé jednotky. 

Němečtí vojáci bourají spolu s celníky Svobodného města Gdaňsk 1. září 1939 hraniční závoru v Sopotech, oddělující tzv. Polský koridor od zbytku Německa. Koridor zaručoval Polsku přístup k moři a ke gdaňskému přístavu
Palbu opětujeme, řekl Hitler. Před 80 lety vypukla 2. světová válka

Byl to zásadní faktor, který vedl k pozdějšímu dukelskému masakru. Tím dalším byl už zmíněný problém času – politická snaha sovětského vedení přijít co nejdřív na pomoc povstání neposkytovala velitelům dostatečnou lhůtu na důkladnou přípravu, průzkum terénu a naplánování útoku. Takže se hned od začátku všechno vyvíjelo špatně.

Boj o Dukelský průsmyk začal 8. září 1944 přípravnou dělostřeleckou palbou. Jenže Němci v té době už o útoku věděli, což účinek palby v podstatě anulovalo. Projektily dopadaly převážně do prázdného prostoru, protože německé jednotky se v té době už stáhly do druhého obranného pásma.

Josef Balejka
Němci postupovali s děsnou brutalitou. Zmasakrovali i školáky, viděl český pilot

Dvě československé brigády tak bez velkého odporu prošly prvním pásmem až do obce Wrocanka. Domnívaly se přitom, že postupují územím, které už před nimi obsadila Rudá armáda. A to byl další bod vedoucí k pozdějšímu katastrofickému průběhu bitvy.

Mlha se zvedla a nastalo peklo

V sobotu ráno 9. září 1944 napochodovali vojáci 1. a 3. československé brigády v husté ranní mlze přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva.

Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. V tu chvíli propuklo podle dalšího veterána Josefa Holce naprosté peklo. "Velitelé netušili, že kolem vesnice, pouhých čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení a zakopaní. Sověti nám tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme proto nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl," zavzpomínal na onen den Josef Holec pro autory projektu Paměť národa.

Olga Selnekovičová.
Pamětníci vzpomínají. Doběhla jsem do krytu, a v tu chvíli dům spadl

Domněle prázdné kopce kolem byly najednou plné Němců. Na Wrocanku se vyvalily německé tanky, samohybná děla, obrněné vozy. Přestože se čeští dělostřelci dokázali vzpamatovat a útok odrazit, přinesl tento den ztrátu víc než 600 mužů. Třetí brigáda přestala prakticky existovat.

"Brigáda ztratila ten den snad tři sta nebo i více lidí. Mrtví, nezvěstní, ranění. Byli i dezertéři a také takoví, kteří se v rojnici otočili opačným směrem. To je to nejhorší, co se může při útoku stát. Veliteli nezbývá než nejkrutěji zasáhnout. To je válka. Každý z velitelů to potvrdí," popsal tento den jeden z československých velitelů, generál Karel Klapálek.

Němečtí vojáci bourají spolu s celníky Svobodného města Gdaňsk 1. září 1939 hraniční závoru v Sopotech, oddělující tzv. Polský koridor od zbytku Německa. Koridor zaručoval Polsku přístup k moři a ke gdaňskému přístavu
České vojáky německá okupace nezlomila. Do války vstoupili po boku Poláků

Zabránit panickému útěku za cenu střelby do vlastních řad se rozhodl u vesnice Machnówka velitel praporu Oldřich Kvapil. Nejdřív pálil nad hlavy utíkajících vojáků, a pak i dávkami do nich, protože jejich útěk hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž s sebou i další československé jednotky, které se k Machnówce teprve blížily.

Úspěch to nebyl, ale smysl operace měla

Kruté boje prvního dne však byly jen předzvěstí toho, co všechno ještě československý armádní sbor čekalo. Bitva o Dukelský průsmyk byla patrně vůbec nejtěžší, jakou kdy Čechoslováci za 2. světové války s Němci svedli. 

"Zkušení velitelé byli většinou ranění, scházelo opravdu bojem protřelé vedení. Navíc docházelo jídlo a náboje," řekl před lety účastník operace, válečný veterán Ondrej Hiadlovský. Celou operaci provázelo navíc špatné počasí, jež bylo dalším faktorem brzdícím postup.

Sovětské velení nakonec ukončilo útočné operace po potlačení koncem října 1944, za definitivní závěr operace pak je považován 15. listopad 1944. Další postup terénem slovenských hor trval Rudé armádě a Československému armádnímu sboru až do dubna 1945.

Stíhací letoun Hawker Hurrricane hlídkuje nad anglickou pevninou
Smrt kvůli omylu. První leteckou bitvu nad Anglií svedli Britové sami mezi sebou

Celá operace neměla od začátku nijak velkou šanci uspět, ale byla provedena jako politické gesto, které mělo demonstrovat náklonnost Sovětského svazu k Československu. Na druhé straně na sebe navázala dvacet nacistických divizí, které tak německé velení nemohlo nasadit proti slovenskému povstání, čímž se stala největší vojenskou pomocí, jaké se povstání dostalo. Sovětští, českoslovenští a také rumunští vojáci dokázali nezměrným úsilím zatlačit nepřítele v neprostupném a dobře hájitelném terénu do hloubky a způsobit mu značné ztráty.

"Karpatsko-dukelská operace uskutečněná na pomoc Slovenskému národnímu povstání zahájila přímé osvobozování československého území, na kterém se po boku sovětských, českých, slovenských, rumunských a polských vojáků podíleli také partyzáni a další vlastenci. Zasazení 1. čs. armádního sboru na směr hlavního útoku představovalo naplnění vysněného cíle všech jeho příslušníků, s nímž odcházeli do zahraničí a který je provázel od Buzuluku přes Sokolovo, Kyjev i další místa bojů. Rozhodnost, odvaha a statečnost, které v nich prokázali, se staly základem úspěchu také v neobyčejně těžkých bojích na Dukle," zhodnotil před několika lety operaci výstižně Vojenský historický ústav.