Výprava na odvrácenou tvář Měsíce

Měsíc, náš nejbližší soused ve vesmíru. Málokteré těleso v celé naší sluneční soustavě známe tak dobře. A zároveň toho o něm stále tolik nevíme. Všech šest kosmických výprav Apollo, které navštívily Měsíc mezi lety 1969 a 1972, přistálo na jeho přivrácené straně. To znamená na té polovině Měsíce, která je obrácená směrem k Zemi. Ale na opačnou, „temnou“ stranu Měsíce, která je od Země vždy odvrácená, se ještě nikdy nevydal žádný kosmonaut ani kosmická sonda. Až nyní.

V lednu loňského roku přistála na odvrácené straně Měsíce čínská sonda Čchang-e 4 a spolu s ní robotické vozítko Yutu 2 (ten název v překladu znamená Nefritový králík 2). Krátce nato sonda poslala na Zemi první fotky z této dosud neprobádané měsíční polokoule.

Mladá Boleslav sledovala zatmění MěsíceZdroj: Adéla Lelkova

Sonda i vozítko přistály v obřím měsíčním kráteru Von Kármán, který je široký 180 kilometrů a je součástí ještě mnohem většího kráteru, který se jmenuje pánev South Pole-Aitken.

South Pole-Aitken: To je největší a nejhlubší známý kráter v celé naší sluneční soustavě. Vědci se domnívají, že ho vyhloubil před miliardami let náraz gigantického asteroidu. A při tomto strašlivém nárazu byly vyvrženy na povrch horniny z hlubin Měsíce. Vědci se domnívají, že se z těchto hornin dozvědí něco více o tom, jak Měsíc vznikl.

Na palubě sondy Čchang-e 4, která je statická (stojí na měsíčním povrchu a nehýbe se), jsou mimo jiné semínka rostlin, protože čínští vědci chtějí zjistit, zda je možné na Měsíci něco vypěstovat, a také vajíčka nočního motýla zvaného bourec morušový. Ten je zajímavý tím, že jeho housenky produkují vlákna, z nichž se vyrábí hedvábí. Vědce zajímá, jestli se z vajíček vylíhnou housenky i v prostředí slabé gravitace, která na Měsíci panuje.

ODKUD SE TEN MĚSÍC VZAL?
Tahle otázka vrtá vědcům hlavou už celá staletí. Měsíc se totiž zásadně liší od všech ostatních přirozených družic v naší sluneční soustavě (přirozená družice je kosmické těleso přirozeného původu, které obíhá okolo nějaké planety nebo hvězdy). Je na přirozenou družici neobvykle veliký a obíhá Zemi vysokou rychlostí. Vědci si myslí, že před miliardami let to do zeměkoule napálila planeta jménem Theia, která byla velká asi jako Mars. Náraz vymrštil do vesmíru velikou část vnějšího pláště Země. Tyto úlomky se časem shlukly a vytvarovaly do obrovské koule, z níž se nakonec stal Měsíc. Vědci zkoušeli vytvořit simulaci této srážky planet v počítačích a zatím to vypadá, že to je nejlepší teorie o vzniku Měsíce, jakou máme po ruce.

Dalším cílem této kosmické mise je vybudovat základy pro radioteleskop na odvrácené straně Měsíce. Ten bude mít výhodu v tom, že mu bude Měsíc poskytovat clonu před rádiovým ruchem, který vychází ze Země. Radioteleskop bude tím pádem v jeho „stínu“ a díky tomu může zachytit nové, slabší signály z hloubi vesmíru.

O něčem takovém astronomové snili už dlouhou dobu, protože to bude podobné tomu, jako když utečeš před světelným znečištěním velkoměsta a pozoruješ oblohu třeba z vysokých hor. Lunární vozítko Nefritový králík už od svého přistání překonalo rekord sovětského vozítka Lunochod, které pracovalo v roce 1970 v oblasti Měsíce zvané Moře dešťů po dobu 11 lunárních nocí. Nefritový králík jezdí po Měsíci už déle než rok a vědci doufají, že bude pracovat a zkoumat jeho odvrácenou tvář ještě pár dalších let.

Smrtící jed může zachránit život

Vosy jsou možná občas otravné a nepříjemně bodavé mršky, ale ukazuje se, že jed v jejich žihadlech může být nakonec pro lidi strašně užitečný. Obsahuje totiž látky, které zabíjejí škodlivé bakterie. Bohužel, tyto látky zároveň nedělají úplně dobře lidským buňkám (je to ostatně jed – a jedy jsou prostě jedovaté).

Vosa.Zdroj: Shutterstock

Výzkumníci z Massachusettského technologického institutu, což je věhlasná americká univerzita, která se obvykle označuje zkratkou MIT, odebrali vzorky jedu jedné hodně agresivní a jedovaté brazilské vosy druhu Polybia paulista a zkusili z něj vytvořit něco, co by lidským buňkám neškodilo. A skutečně se jim povedlo vyvinout jakýsi vylepšený jed, který při testech na buňkách z lidských jater dokázal parádně zabíjet škodlivé bakterie a lidským buňkám přitom vůbec neublížil.

Vosí jed se skládá ze tří základních složek – biogenních aminů a aminokyselin, enzymů a polypeptidů.

To by se mohlo hodit při vývoji nových léků proti bakteriálním infekcím, zvlášť proti novým typům bakterií, na které už nezabírají antibiotika. A to není všechno. Jinému týmu vědců, tentokrát brazilských, se podařilo v roce 2015 vyvinout z jedu téhož druhu vosy látku schopnou hubit rakovinné buňky.

Dinosaurus o velikosti psa

Viděl jsi někdy opál? Je to zajímavý, lesklý kámen, který mají rádi designéři nebo klenotníci. Také z něj vyrábějí šperky. Nejslavnější opály se nacházejí v opálových dolech v Austrálii. A v jednom z těchto dolů, v místě zvaném Wee Warra, které leží v australském státě Nový Jižní Wales, našli hledači hodně divný kámen – opál, který byl zkamenělinou čelisti pravěkého tvora.

Se zrádnou nemocí může pomoci pes.Zdroj: Archiv rodiny

Jestli to totiž nevíte, tak nalezené kosti pravěkých tvorů, třeba dinosaurů, nejsou skutečnými kostmi, ale zkamenělinami kostí (odborně se jim říká „fosilie“). A dinosaur, o kterém je tu řeč, měl to štěstí, že jeho čelist za miliony a miliony let zkameněla do krásného opálu. Jenže hledačům opálů přišel tenhle kámen příliš divný, a tak skončil ve kbelíku se závadnými kusy. Ale jistý Mike Poben, obchodník s drahými kameny, si ho v tom kbelíku všiml a koupil ho. Pak jej ukázal australskému paleontologovi Philu Bellovi, kterému podle jeho vlastních slov při pohledu na tu opálovou čelist doslova „spadla čelist“ vzrušením.

Weewarrasaurus byl velký asi jako labradorský retrívr, měl tlamu podobnou zobáku, kráčel po zadních nohou a živil se pouze rostlinami. Pobíhal po zeměkouli přibližně před 100 miliony let a nejspíš žil ve skupinách.

Ukázalo se totiž, že zkamenělá kost patří dosud neznámému a neobjevenému druhu dinosaura. Ten byl poté vědci důkladně prozkoumán a popsán a dostal jméno Weewarrasaurus pobeni. První část jména znamená „ještěr z Wee Warra“ a v té druhé poznáte přijmení onoho obchodníka s opály, díky kterému nezůstala dinosauří čelist ve kbelíku. 

Čidlo, které tě hlídá slunečním světlem

Vědci nedávno vyvinuli speciální senzory, které člověka včas varují, že už je moc dlouho na otevřeném slunci. Sluneční světlo totiž obsahuje takzvané ultrafialové (UV) paprsky, které škodí tvojí kůži, pokud trávíš moc času venku na sluníčku a nenamažeš se ochranným opalovacím krémem. Sice už nějaký čas existují přístroje, které umí intenzitu tohoto škodlivého UV záření změřit, ale jsou drahé a neprakticky velké.

SlunceZdroj: ShutterstockUltrafialové záření  (zkratka UV, z anglického ultraviolet) je elektromagnetické záření s vlnovou délkou kratší než má viditelné světlo, avšak delší než má rentgenové záření. Pro člověka je neviditelné, existují však živočichové (ptáci, plazi, některý hmyz), kteří jej dokážou vnímat. Jeho přirozeným zdrojem je Slunce.

A tak se tým vědců z americké Severozápadní univerzity rozhodl, že vyvinou malý a levný přístroj, který by mohl nosit každý. A přišli s maličkým, ale chytrým vodotěsným diskem (viz obrázek), který můžeš nosit kdekoli na těle – jen je potřeba, aby byl pořád na slunci. Zařízení převádí sluneční záření na elektrický proud, na nějž reaguje speciální čidlo, které tak pozná, kolik UV záření dopadá na tvoje tělo. Informaci pak pošle do aplikace ve tvém smartphonu a v případě potřeby tě včas varuje. Tým vědců doufá, že jejich vynález pomůže lidem, kteří tráví na otevřeném slunci hodně času, takže jim hrozí větší riziko nemocí způsobených UV paprsky, například rakoviny kůže.