Reakce na vaši hladovku jsou protichůdné. Jak ji vnímá vaše nejbližší okolí?
Žádají mě, abych toho nechal – to je první reakce. Druhá, že si toho váží. Někteří to dělají oduševněle, třeba biskup Václav Malý. Hovořím se spoustou osobností z dob Charty 77 – od Petra Pitharta přes Jana Rumla až po Danu Němcovou. Naprosto chápu, že mě od hladovky odrazují. Na jejich místě bych se choval stejně. To na tom ale nic nemění. Celou věc jsem rok a půl promýšlel. Nemohu říct, že by to přímo souviselo s úmrtím mé ženy. Mám širokou rodinu, tři děti, dvanáct vnoučat a přítelkyni. Žiji spokojený život. Jsem ale zodpovědný a vidím, že je země na nebezpečné křižovatce.

Čeho chcete svým protestem dosáhnout?
Před třemi měsíci napsal v Lidových novinách Jiří Hanák článek, kde to shrnul ve dvou slovech – „bránit počátkům“. Měl na mysli, že společnost často nedokáže vnímat, že se děje něco závažného. Sem tam se někdo najde, třeba i varuje, ale najednou se vše zvrtne a ubírá nešťastným směrem. Připomíná mimo jiné i symptomy, které předcházely roku 1948 a další události. Už půl druhého roku přemýšlím nad tím, jak zabránit tomu, aby taková situace v naší zemi nastala. Nejsem schopen ovlivnit výsledky voleb, protože lidé rozhodli, jak rozhodli. Řekl jsem si, že když je už ten jeden pilíř téměř ztracený, tedy vláda a Poslanecká sněmovna, je třeba udělat nějaký stabilizační bod jistoty, který by tomuto trendu zamezoval. Tím bodem je podle mě obsazení Hradu. Vím, že Miloš Zeman udělá všechno, aby se na druhé funkční období na Hradě zdržoval a zvěčnil se tak do historie země natrvalo.

Našel se vůbec někdo, kdo vaši hladovku schvaluje?
Opatrně ano, naplno ne.

Co vám na Miloši Zemanovi vadí nejvíce?
Jak rozděluje společnost. Namísto toho, aby ji zušlechťoval, dělá opak. Pokud budou Zeman s Babišem úspěšní, začne se oklešťovat naše zastupitelská demokracie – viz „stačí nám 101 poslanců, Senát není potřebný nebo přímá volba starostů“. Jasně se ukazuje, že by jim vyhovoval směr, který ze státu udělá firmu. Ale stát není firma. Je to demokratická společnost a tak to musí zůstat.

Hladovku už držíte skoro dva týdny. Jak to zvládáte?
Nějaké zkušenosti jsem převzal od Standy Devátého, když držel hladovku třicet dní. Byl ale podstatně mladší než já a neměl cukrovku. Jsem překvapen, jak to zatím zvládám. Jen jsem zhubl asi osm kilo.

Kam až jste ochoten zajít?
Nechci, aby to znělo vulgárně, že jsem v případě potřeby ochoten „natáhnout bačkory“. Doufám, že když zemřu, sehraje to významnou roli v tom, aby už Zeman nebyl zvolený.

Za jakých okolností byste od hladovky ustoupil?
Ať Zeman zruší svou kandidaturu, jiná možnost není.

Blíží se výročí sametové revoluce. Kde jste to prožíval?
Byl jsem v koordinačním centru Občanského fóra v Praze a v rámci severní Moravy se zaměřil na Olomouc a Ostravu. V Olomouci se mi podařilo přispět k tomu, aby vzniklo Občanské fórum, ale když jsem jel do Ostravy, tak mě na nádraží zadrželi. Nejprve mě převezli do Přerova a pak do Opavy. Pustili mě až po osmačtyřiceti hodinách, tak jsem jel zpátky do Prahy. Ledy ale začaly pukat už v roce 1988 a veřejnost byla stále více schopna se chovat zodpovědně. Když bylo desáté výročí Charty 77, vznikl dokument „Slovo ke spoluobčanům“. Vybízel lidi, aby se přestali bát a narovnali hlavu. Jednali jsme tehdyv duchu Havlovy úvahy, že někdy stačí sněhová kulička a vznikne z toho lavina. Tak jsme si řekli, že ty malé sněhové kuličky zkusíme vytvořit. A jedna z nich byla, že jsme s Rudolfem Berezou napsali otevřený dopis Gustavu Husákovi a navrhli mu, aby rezignoval na funkci prezidenta. Takže vidíte, že už v tom mám jakési zkušenosti.