Předchozí
2 z 3
Další

Na prvním setkání s novináři po svém jmenování jste uvedl, že česká diplomacie musí být věrohodná, sebevědomá, zaměřená na budoucnost a má ctít hodnotové zásady. Co uděláte pro to, aby takovou byla?

Abychom měli věrohodnou politiku, musíme být čitelní pro naše spojence, musíme být schopni vyjasnit si zahraniční priority doma, abychom nacházeli jednotnou pozici v klíčových tématech. Sebevědomí znamená, že nesmíme být ustrašení a musíme umět vnášet do dialogu s partnery témata, která pro ně nemusí vždy být příjemná. Je třeba do našich vztahů přinášet otázky, které považujeme za zásadní z hlediska našich hodnotových východisek. Zaměření na budoucnost z mého pohledu znamená především důraz na Evropu. Musíme se začít bavit o tom, jakou Evropskou unii chceme, jakou Evropu zanecháme našim dětem. Dostali jsme se třeba do situace, kdy je visegrádská čtyřka (V4) vnímána jako uskupení, které se vymezuje negativně vůči evropským iniciativám. Chybí nám pozitivní agenda, obsah evropských reforem, dialog s Německem či Francií o prioritách, které jsou v zájmu českých občanů.

Ti ale mohou být dost zmateni, protože česká diplomacie se nechová předvídatelně. Například vy jste řekl, že po brexitu musíme hledat nová partnerství, třeba s Francií či Španělskem. Nevylučuje takové spojenectví fakt, že se v rámci V4 opíráme o euroskeptické Maďarsko a Polsko?

Visegrádská skupina má dohromady přes 60 milionů obyvatel a jeden z důvodů, proč jsme ji v 90. letech minulého století zakládali, byl rychlejší návrat do Evropy, ukotvení demokratických systémů a zásad právního státu v našich zemích, a také větší vliv na dění kolem nás. V posledních letech se V4 bohužel zaměřila na jediné téma, a to je migrace, zatímco pohled na to, jak chceme ovlivňovat podobu unie, jí chybí.

Zdroj: Deník/Martin Divíšek

Můžeme ale v tomto směru Tomáš Petříček najít shodu s Viktorem Orbánem nebo Mateuszem Morawieckým, respektive Jaroslavem Kaczynským?

V některých oblastech jsme přirozenými spojenci, máme zájem rozvíjet evropskou dopravní či energetickou infrastrukturu, chceme posilovat celoevropskou bezpečnost. Tam se určitě shodneme a měli bychom mít ambici přinášet vlastní návrhy a přenést je na unijní úroveň.

Po návštěvě francouzského prezidenta Emmanulela Macrona v Praze se zdálo, že premiér Babiš se může přiklonit právě k jeho vizi propojené Evropy, a to i v oblasti finanční, daňové, justiční a bezpečnostní. Koneckonců Macron teď podpořil myšlenku vytvoření evropské armády. Jaké je vaše stanovisko?

Od počátku říkám, že prvním kruhem našeho domova jsou vztahy se sousedy, Německem, Polskem, Slovenskem či Rakouskem. V4 vnímám jako jednu z platforem středoevropské spolupráce, vedle níž existuje například iniciativa tří moří či slavkovský formát s Rakouskem a Slovenskem. Po brexitu bude zároveň v zájmu našich občanů hledat partnery pro konkrétní témata flexibilněji než doposud, třeba mezi státy severní Evropy, v Pobaltí, ale také v zemích Pyrenejského poloostrova, kde můžeme se Španělskem či Portugalskem nacházet společnou řeč třeba v otázkách koheze (politika soudržnosti EU).

Vraťme se ale k Macronovi, jste pro tzv. ever closer union, čili stále těsnější unii včetně evropské armády, nebo ne?

Současný vývoj vnímám tak, že už žijeme ve vícerychlostní Evropě. Kolegové nabídli hezké přirovnání, když říkali, že evropský projekt se nyní podobá dálnici.

Doufám, že neměli na mysli naši D1?

Ano, i já doufám, že je řeč o moderní dálnici německého typu. Auta se po ní mohou pohybovat různými rychlostmi, ale mají jasno v tom, kam směřují. Vícerychlostní Evropa by měla být inkluzivní, čili každý by měl mít možnost připojit se ve chvíli, kdy se cítí připraven podílet se na společných projektech. A musíme mít také cíl, je třeba si říct, kam má Evropa směřovat.

Jaký je váš cíl?

Pro mě je to posilování a prohlubování spolupráce v rámci EU.

Tak, a teď se do třetice ptám na poslední Macronovu iniciativu, jíž je evropská armáda. Poslankyně ODS Jana Černochová ji strhala jako absurdní nápad, který by mohl oslabit euroatlantické spojenectví Evropy a USA v rámci NATO. Je to absurdní myšlenka?

Evropská armáda do budoucna rozhodně není absurdní myšlenka. Vnímáme, že NATO je naše klíčová bezpečnostní záruka, podílíme se na jeho budování a posilování kapacit, ale zároveň bychom měli pracovat na vetší akceschopnosti Evropy v rámci NATO. Měla by být schopna víc se podílet na vlastní obraně, nemůžeme se spoléhat jen na USA a jejich garanci naší bezpečnosti. Evropa by se měla stát jejich rovnocenným partnerem a sdílet odpovědnost za svoji bezpečnost.

Rozkolísanost české zahraniční politiky potvrzuje i čerstvá záležitost, kterou je odstoupení od globálního paktu o migraci. Váš letní předchůdce Jan Hamáček ho hájil s tím, že je přínosné mít nějaký mezinárodní rámec pro otázky migrace. Vy teď máte připravit podklady pro odstoupení od paktu, protože tak rozhodl premiér Andrej Babiš. Jak si to mají především voliči ČSSD vykládat?

Text globálního kompaktu byl přijat letos v červenci s tím, že se Evropské unii nepodařilo do něj zapracovat řadu připomínek, které k němu její členové měli. Chtěli jsme pracovat už bez Maďarska, které od paktu ustoupilo na zpracování výhrad, které bychom zaprotokovali. Bohužel se nedařilo společnou pozici dojednat, Rakousko řeklo, že se ke kompaktu nepřipojí, jiné státy váhají, další budou předkládat vlastní výhrady. Obavy, které tu byly, se tím prohloubily. Došli jsme k přesvědčení, že v zájmu České republiky není se k němu připojit.

Co vám na něm vadí?

Česká republika má zájem legální migraci řídit a nelegální potírat. V kompaktu se nepodařilo dořešit zřetelné oddělení mezi oběma typy migrace, což byl největší kámen úrazu. Žádali jsme, aby bylo jasně řečeno, že opatření v něm obsažená se vztahují pouze na legální migraci. Zároveň měly být jasně vymezeny nástroje proti ilegální migraci, tedy posílení readmise, povinnosti přijímat zpět občany, kteří se nelegálně dostali do Evropy. V případě neochoty tam měl být mechanismus nucených návratů, který by usnadnil jednání s třetími zeměmi o návratové politice EU. Nic z toho tam není. Podrobně jsme to probírali s odborníky i na vládě a došli jsme k závěru, že výhrady jsou velmi závažné, a proto se k němu nepřipojíme.

Neznepokojuje vás, že v těchto záležitostech se vláda, tedy ANO a ČSSD, čím dál častěji přiklání ke stanoviskům, která zastávají KSČM, SPD a ODS?

Opakovaně jsem říkal, že zahraniční politika se dnes nedá dělat bez komunikace se širokou veřejností, bez jejíž podpory se nelze obejít. Je potřeba vnímat obavy, které v ní převažují. Pro sebe tedy vidím hlavně úkol hledat na mezinárodních fórech cesty, jak posílit ochranu proti nelegální migraci. V tomto smyslu se můžeme zapojit do některých iniciativ, ale globální pakt OSN tuto možnost nenabízí. Byť jde o nezávazný dokument, do budoucna by mohl otevřít dveře k výkladu, že některé jeho pasáže jsou právně závazné.

Aspirant na post ministra zahraničí a váš současný poradce Miroslav Poche řekl, že je třeba, aby do Černínského paláce přišel politik, který zabrání tomu, aby Andrej Babiš jezdil po Evropě a vykládal nesmysly. Premiér teď navštíví Francii, Itálii a Dánsko. Jakou prevenci ordinujete?

Novináři se často ptají, kdo dělá českou zahraniční politiku. Odpovídám, že v žádné zemi to není pouze ministr zahraničních věcí. Nicméně ministerstvo zahraničí má klíčové kompetence, a proto mým cílem je bavit se s panem premiérem o tom, co jsou zájmy ČR v unii a za jejími hranicemi. Pak můžeme spolu jezdit po Evropě i po světě a srozumitelně hájit zájmy našich občanů. Premiér Babiš je důležitý aktér v zahraniční politice.

Ani ne tak důležitý, jako jediný. Od chvíle, kdy vláda získala důvěru, není zahraničněpolitické téma, k němuž by se Andrej Babiš nevyjádřil formativním způsobem. Stejně tak vypadají jeho cesty po Evropě. Není to tak, že českou diplomacii řídí předseda vlády Babiš?

Odlišil bych evropskou a zahraniční politiku.

Máte pravdu, tu ruskou a čínskou dělá prezident Zeman. Co zbývá na vás?

Evropská politika je dnes do značné míry domácí politikou, na ní se podílí celá vláda, jsou sektorové spolupráce, slaďování legislativy. Společná zahraniční a bezpečnostní politika v rámci EU je pak čistě v mé kompetenci. Vztahy se zeměmi mimo EU primárně koordinuje také ministerstvo zahraničí.

Čili když se Andrej Babiš setkává se svými evropskými protějšky, netrnete, že řekne něco, z čeho by se vám udělaly vrásky?

Pan premiér zastupuje vládu, hovoří v souladu s programovým prohlášením, vychází z naší zahraničněpolitické koncepce. Pravidelně se spolu bavíme a probíráme různá stanoviska, například v rámci výboru pro EU. Možná tam existují oblasti, kde bychom měli komunikaci zintenzivnit, ale rozhodně netrnu.

Další ožehavou věcí je náš vztah k USA po zvolení Donalda Trumpa, neboť jeho ministři zahraničí nepochybně trnou, co si druhý den přečtou na jeho Twitteru. Vyjádřil jste uspokojení nad výsledkem voleb do Kongresu, kdy demokraté získali ve Sněmovně reprezentantů většinu. Proč je to dobře?

V těchto volbách není jednoznačný vítěz, ale jako sociální demokrat vítám, že demokraté budou mít ve sněmovně většinu, protože to může do určité míry vyvážit politiku prezidenta Trumpa, například v obchodních vztazích, kde rostlo napětí mezi USA a EU. Jde ale také o euroatlantické vztahy, kdy obava evropských spojenců z dalšího vývoje americké politiky mohla směřovat k postupnému rozvolňování této důležité vazby. Věřím, že demokratická sněmovna bude v tomto směru stabilizační prvek.

USA definitivně vypověděly jadernou dohodu s Íránem a obnovily sankce. Evropa s tím nesouhlasí. Jak se to bude vyvíjet dál?

V tomto směru je pro mě výsledek amerických voleb důvodem k mírnému optimismu, protože díky demokratické sněmovně bychom mohli v USA najít partnery, kteří budou chtít pokračovat v dohodě s Íránem.

Myslíte, že by demokraté mohli Trumpovo rozhodnutí zvrátit?

Nabízí se prostor pro debatu. V ní bychom si mohli potvrdit, že Írán jadernou dohodu dodržuje, což je základ pro dialog a další kroky pro začlenění Íránu do mezinárodního společenství.

Bude Evropa v tomto bodě držet při sobě?

Evropská unie už několik měsíců pracuje na vytvoření mechanismů, které by mohly vyvážit dopad amerických sankcí na evropské firmy. Myslím, že je to jediná šance, jak se pokusit najít cestu z jednostranné politiky Donalda Trumpa, který odstoupil od jaderné dohody. Jsem rád, že se nám v rámci EU daří držet společný postup.

Prezident Trump má v zahraniční politice klíčové slovo a nelze vyloučit, že spojence překvapí v otázce americké vojenské účasti v Afghánistánu. Nebojíte se, že tam můžeme zůstat jako kůl v plotě?

V případě Afghánistánu nevnímám, že by americká strana nyní uvažovala o stažení svých vojsk. Myslím, že se shodneme na potřebě stabilizace této země, která je stále zmítaná vnitřním konfliktem. Naše působení by mělo přispět k jeho politickému řešení. Tálibán by měl usednout s vládou ke společnému stolu a hledat východisko ze situace, která trvá 17 let.

Váš předchůdce a současný šéf sněmovního zahraničního výboru Lubomír Zaorálek rozvířil hladinu veřejného mínění svým podnětem k diskusi, zda naše účast v afghánské misi má po těch letech smysl. Řekl mi, že v tomto ohledu není s vámi ve sporu. Takže jak to je?

S Lubošem Zaorálkem jsme se o tom opakovaně bavili a skutečně nejsme v zásadním rozporu. Nikdo z nás nezpochybňuje, že Česká republika bude dál pokračovat ve své přítomnosti v Afghánistánu na základě mandátu, který byl schválen. To neznamená, že nemáme se spojenci hledat cestu, jak dál. Situace v Afghánistánu se nezlepšuje, riziko útoků přetrvává, afghánská vláda nekontroluje celou řadu venkovských oblastí, Tálibán operuje na 60 procentech území. Měli bychom proto hledat nové cesty, jak přispět k definitivnímu vyřešení tohoto konfliktu a stabilizaci země. Je to otázka celonárodního usmíření a politického jednání na úrovni vlády, Tálibánu a dalších aktérů. Pokud bychom ale Afghánistán opustili předčasně, představovalo by to riziko jeho rozpadu a následného nezvladatelného chaosu.

Vy si myslíte, že mu přítomnost spojeneckých vojsk brání?

Mise Resolute Support je největší misí NATO, není bojová, má přispívat ke stabilizaci Afghánistánu a posilování schopností jeho vlády kontrolovat vlastní území, směřuje k výcviku jeho bezpečnostních složek. To jsou úkoly, které jsou nezbytné k tomu, aby Afghánistán mohl fungovat jako stát.

Nebojíte se, že čím déle tam jsme, tím víc nás Afghánci nenávidí a berou nás jako okupanty?

Na území Afghánistánu bychom nepůsobili, kdyby to nebylo na základě souhlasu vlády, která vzešla z voleb.

Z voleb, které nemají parametry hlasování v západních demokraciích. Navíc, jak připomíná Lubomír Zaorálek, vládu místní obyvatelstvo vnímá jako zkorumpovanou klientelistickou skupinu spřátelených osob.

Situace není černobílá, zmínila jste řadu problémů, jimž v Afghánistánu skutečně čelíme a jejichž řešení musíme hledat. To souvisí i s našimi aktivitami jinde ve světě s důrazem na posilování právního státu, ochranu lidských práv. To jsou věci, které bychom měli po afghánské straně požadovat, protože to je cesta k předcházení konfliktů a získávání důvěry veřejnosti.

Pohříchu ochranu lidských práv požadujeme po našich partnerech dost selektivně. Saúdská Arábie nakupuje na Západě ve velkém zbraně, takže nad chováním jejích vládců zavíráme oči.

Saúdská Arábie je americký, potažmo náš spojenec a požadujeme po ní, aby lidská práva dodržovala. Myslím, že v posledním případě vraždy novináře Chášakdžího jsme byli velmi otevření.

Tam už opravdu mlčet nešlo, ale je přece evidentní, že tato země lidská práva nedodržuje.

V tuto chvíli společně s Němci iniciujeme debatu na Radě ministrů zahraničních věcí a chceme, aby se přijala společná evropská pozice vůči Saúdské Arábii. Jako Evropská unie můžeme změny dosáhnout.

Vrátil jste se z Číny, kde jste se společně s prezidentem Milošem Zemanem účastnil importního veletrhu v Šanghaji. Je Čína pro Česko významný partner?

Ano, Čína je jedna z největších ekonomik světa, velký trh. V Šanghaji šlo o první iniciativu, kdy se Čína chtěla představit jako otevřená země, která vítá dovoz výrobků ze zahraničí. Je to důkaz, že na čínské straně roste zájem spotřebitelů o kvalitní zboží. Česká republika má řadu konkurenceschopných odvětví, počínaje letectvím přes potravinářství a strojírenství, takže čínskou iniciativu pro otevírání dveří importérům je třeba podporovat. Na druhou stranu Čína bude významným partnerem i v řešení celosvětových problémů. Máme společný zájem bránit protekcionismu, prohlubování obchodních sporů, natož válek, které mají negativní dopad především na proexportně orientované ekonomiky, jakou je ČR.

S čínským protějškem jste se bavil i o dodržování lidských práv. Vnímají to jako formální záležitost, odškrtnutí povinné kolonky, nebo to berou vážně?

S panem ministrem Wang I jsem hovořil o tom, že Česká republika coby budoucí člen Rady pro lidská práva OSN bere lidská práva jako součást strategického dialogu. Hodnotová orientace české zahraniční politiky je pro nás důležitá a je nedílnou součástí našich vztahů na mezinárodní scéně. Máme si říkat věci, u nichž si myslíme, že druhá strana má co zlepšovat. Není to ale jednosměrná cesta, i Čína se zapojuje do některých mezinárodních mechanismů zkoumajících stav lidských práv v České republice. My chceme se všemi partnery otevírat téma lidských práv, podporujeme právní stát, demokratické hodnoty, svobodu občanské společnosti.

Jak z tohoto hlediska vnímáte cestu předsedy sněmovny Radka Vondráčka (ANO) do Ruska, kde jako první evropský politik zmínil kauzu Skripal, ale zároveň podpořil rozvoj spolupráce například ve vzdělávací nebo zdravotní oblasti?

Ta věc není postavena buď, anebo. Můžeme se inspirovat státy jako Nizozemí, Německo, skandinávské země. To jsou všechno otevřené proexportně orientované ekonomiky, které mají velmi silnou zahraniční lidskoprávní politiku. Baví se o tom se svými partnery, ale zároveň jsou schopny s nimi obchodovat. Podle mě to patří do zdravých vztahů, je to součást vzájemného respektu za předpokladu, že obě strany chtějí naslouchat a jsou ochotny na podněty reagovat.

KDO JE TOMÁŠ PETŘÍČEK
Narodil se 27. září 1981 v Rokycanech.

Vystudoval mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Obhájil zde disertační práci na téma Perspektivy energetické bezpečnosti EU. Získal tituly M.A. na bruselském Centre Européen de Recherches Internationales et Stratégiques v oboru Governance a rozvojová politika a na University of Warwick v oboru mezinárodní politická ekonomie.

Od mládí se angažuje v ČSSD, v roce 2006 se stal vedoucím jejího zahraničního oddělení.

V letech 20072009 byl asistentem europoslance Libora Roučka, v letech 201417 působil na stejné pozici u Miroslava Pocheho.

Pracoval na pražském magistrátu, měl na starosti evropské fondy v kanceláři radního.

Byl náměstkem ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové a od léta 2018 na ministerstvu zahraničí u Jana Hamáčka.

Dne 16. října 2018 ho prezident Miloš Zeman jmenoval ministrem zahraničí ve druhé vládě Andreje Babiše.