Aby mohla drobná dáma, vážící něco málo přes padesát kil, ovládat automobil, musela mít pod sebou speciální polštář a pedály nastavené prkénky. Přesto vládla volantem tak bravurně, že v závodech porazila řadu věhlasných mužských rivalů. V podkrovním bytě na pražském Úvoze prožila šedesát let, narodila se však jako Alžběta Pospíšilová v Olomouci 16. listopadu 1900. Říkávala, že začíná století.

Osudový muž

Její život zásadně ovlivnilo setkání s Čeňkem Junkem. Byl jejím šéfem v olomoucké filiálce Pražské úvěrní banky. Jí bylo šestnáct, jemu dvaadvacet a brzy bylo jasné, že jeho zájem o ni přesahuje snahu vykřesat z ní příkladnou bankovní úřednici. Než však vyslyšela jeho žádost o ruku, vydala se do světa na zkušenou a paní Junkovou se stala až v roce 1922.

Ještě před svatbou se Čeněk Junek zúčastnil závodu Zbraslav – Jíloviště a hned ve své kategorii zvítězil. „Závodní bitva mě okouzlila. Ale že se stanu její přímou účastnicí, jsem tehdy netušila,“ vzpomínala Eliška Junková v knize Má vzpomínka je Bugatti. O rok později udělal tamtéž Čeněk Junek ze své ženy spolujezdce a na své konto si připsal další zlatou medaili.

Ona jela svůj první závod v září 1924 na trati Lochotín – Třemošná a hned v kategorii cestovních vozů vyhrála. „To rozhodlo o tom, že pojedu závody další. Musela jsem přece vyvrátit neskrývané úsudky, že vítězství ženy nad muži byla jakási galantní náhodička, že prostě tu plzeňskou neděli nebyl pánbůh doma,“ vzpomínala pak. Za volantem pak absolvovala celkem pětadvacet závodů, dvacetkrát zvítězila a dvakrát nedojela pro poruchu na voze.

Ovšem největší výzvou byl závod Targa Florio, nejtěžší silniční závod evropského kontinentu, kterého se zúčastnila v roce 1927. Sto osm kilometrů dlouhý okruh v hornatém sicilském terénu se jel pětkrát. Pět set čtyřicet kilometrů s patnácti sty zatáček při časovém limitu devět hodin. Přípravě se věnovala pečlivě, skicovala si mapky jednotlivých úseků, dělala poznámky do zápisníku, celou trať prošla pěšky, opatřila si její letecké snímky. V tréninku ji projela padesátkrát. Nakonec vše zmařila porucha na řízení a náraz do skály. Vítězství ve své kategorii coby první žena, která náročný závod dokončila, vybojovala o rok později. Ovšem mezitím si ještě dopřála absolutní vítězství na Nürburgringu.

Pak se rozhodla se závoděním skončit. „Věděla jsem, že už nikdy nemohu dokázat víc, a rozhodla jsem se, že se chci věnovat Čeňkovi a být manažerem při jeho závodní kariéře.“

Jenomže Čeněk Junek se v roce 1928 při závodu na Nürburgringu zabil a Eliščin život nabral zcela jiný směr.

Život po Čeňkovi

Ettore Bugatti, v jehož vozech dosáhla svých největších úspěchů, ji pověřil, aby na cestách po Indii a Cejlonu prozkoumala možnosti exportu jeho vozů, pro firmu Baťa vedla prodejní úsek, a dokonce vymyslela název pneumatik Barum. „Při znárodňování gumárenského průmyslu se spojovaly značky Baťa, Rubena Náchod a Matador. Barum je složenina z jejich počátečních písmen,“ píše ve svých vzpomínkách.

S automobilismem zůstala spojena po celý život – svými funkcemi, přítomností na řadě významných závodů a veškerou svou činností pomohla povznést československý automobilový sport na světovou úroveň.

Přesto její život nebyla jenom auta a závody. Vychovala adoptivního syna Vladimíra, po válce se provdala za motoristického redaktora Ladislava Kháse a až do smrti se stýkala s mnoha přáteli. Byla to výjimečná a silná osobnost, která neměla ráda feministky a nikdy nepřestala být ženou každým coulem; elegantní, noblesní a navíc moudrou.

ZUZANA PTÁČKOVÁ