Kliknutím zvětšíteFilmové Lidice, jež natočil Petr Nikolaev, popisují cestu k likvidaci vesnice z pohledu, který není úplně známý. „Snímek staví na třech navzájem se prolínajících příbězích, které se odehrály na pozadí událostí vedoucích k vypálení Lidic, k němuž došlo v červnu 1942,“ popsal před lety snímek Lidice dnes již zesnulý spisovatel a historik Zdeněk Mahler, podle jehož scénáře původně nazvaného Nokturno, za který byl v roce 2007 oceněn Českým lvem za nejlepší nezrealizovaný scénář, film vznikl.
Prvním je příběh opilého otce Šímy, který v hospodské bitce neúmyslně zabije syna a díky pobytu ve vězení unikne jisté smrti. Ve druhém pak jde o Václava Fialu, jehož – paradoxně smyšlený – dopis se stal záminkou pro samotný akt vypálení vesnice. „Vašek je v podstatě takový mladík, který si s ničím neláme hlavu. Ale shodou nešťastných náhod se všechny ty jeho klukoviny, které provede, zvrtnou ve strašlivou tragédii,“ říká o své roli Marek Adamczyk, jemuž bylo v době natáčení třiadvacet let.
Třetím je příběh lidického četníka Vlčka, v němž se střetávají otázky osobní zodpovědnosti a morálky a který je i o tom, zda je skutečnou výhrou přežít, když cenou za to je ztráta vlastní důstojnosti a svědomí. „Nadstrážmistr Vlček je jeden z mnoha Čechů, kteří za okupace nechtěně podléhali přímo gestapu, a museli tedy plnit jeho rozkazy. Byl opravdu v nesprávný čas na nesprávném místě,“ vysvětluje slovenský herec Roman Luknár, jenž Vlčka před devíti lety v Lidicích ztvárnil.
Vlček je jednou z mála postav, u níž se filmový příběh ke konci rozchází s realitou. Zatímco ve snímku spáchá pod tlakem svědomí sebevraždu, ve skutečnosti si na život nesáhl. „Co se týče policistů, byl v Lidicích skutečně jeden z Kladna. Ten se podílel na vypálení vesnice velmi významně, byl to jediný Čech, který tam sloužil. Měl hodnost podplukovníka četnictva a pak ho popravili nebo ho lidi utloukli v pětačtyřicátém roce,“ uvádí věci na pravou míru historik Eduard Stehlík.
Tragédie, která pobouřila celý svět
Vyhlazení Lidic svou chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce v Mexiku, Brazílii, USA nebo Austrálii se na protest proti nacistickému barbarství přejmenovávaly na Lidice, pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i západní frontě, byly jím křtěny i právě narozené děti a britští horníci založili hnutí Lidice Shall Live (Lidice budou žít) a zorganizovali sbírku na obnovu obce.
Lidická tragédie dolehla i na obyvatele velšského Cwmgieddu. Právě tam, za vydatné pomoci místních horníků, realizoval v roce 1942 režisér Humphrey Jennings námět spisovatele Viktora Fischla k dokumentárnímu filmu, jenž měl působit jako rekonstrukce oné smutné události. Přišel tak na svět film Tichá ves, který značnou měrou přispěl ke vzniku jednoho z velkých symbolů boje za svobodu a proti nacismu po celém světě. Jeho dodnes působivá vize měla být varovnou ukázkou toho, co by následovalo, kdyby úspěšně proběhla plánovaná invaze německé armády na britské ostrovy.
Na místo natáčení se vrátili po desítkách let tvůrci dokumentu Druhý život Lidic, který je založený na proplétání osudů obyčejných lidí, kterých se události června roku 1942 osobně dotkly, byť jen v přeneseném Jenningsově filmovém podobenství.
Symbol boje proti nenávisti
K masakrům civilistů docházelo během druhé světové války sice po celé Evropě – vedle další české vesnice Ležáků třeba v Kortelisech a Českém Malíně na Ukrajině, ve francouzském Oradour-sur-Glane nebo italském Marzabottu. Málokterým jiným zločinem se však nacisté pyšnili tak jako právě vyhlazením Lidic. Ty se i proto staly později symbolem boje proti nenávisti, a když například v roce 1949 Mezinárodní demokratická federace žen vyhlašovala Den pro ochranu dětí, důvodem bylo právě hromadné vraždění v této obci a také ve zmíněném francouzském Ouradouru v roce 1944. Datum oslav bylo stanoveno na 1. červen, kdy si připomínáme Mezinárodní den dětí dodnes.
Herec Joachim Paul Assböck: Nesmíme zapomenout, co se stalo
Do snímku Lidice se podařilo tvůrcům obsadit i německého herce Joachima Paula Assböcka. Třiapadesátiletý sympaťák z Kolína nad Rýnem ztvárnil už řadu nacistických pohlavárů, a tak jsme se jej zeptali, jak se mu s tím žije.
Jak jste se cítil v roli válečného zločince Haralda Wiesmanna v okamžiku, kdy rozhoduje o vyhlazení Lidic?
Je velmi těžké někoho takového hrát. Občas mě pronásledovaly noční můry, když jsem si uvědomil, že se tohle všechno skutečně stalo. Návštěva lidického památníku a místa, kde kdysi bývala celá vesnice, pro mě byla hodně dojemná. Nemůžu pochopit, jak mohou být lidé tak krutí a nejen povraždit nevinné rodiny, ale zároveň vyhladit vše, co by mohlo posloužit přeživším jako vzpomínka. Nové Lidice a muzeum dětského umění věnované dětem, které zemřely, jsou důležité pro to, abychom nezapomněli na minulost, ale zároveň abychom se z ní poučili a šli dál.
S rolemi nacistů jste si užil od roku 1993 několikrát. Liší se od sebe výrazně Tauber ze Schindlerova seznamu, Schupo v Pianistovi, Müller v Katyni a Wiesmann v Lidicích?
Tauber byl vůbec první rolí, kterou jsem u filmu dostal. Stejně jako Wiesmann byl velmi zahleděný do sebe. Strach z cesty do Ruska mu dodal sílu postavit se vůči rozkazům. Schupo v Pianistovi byl znuděný a pro vlastní zábavu nechal tancovat Židy. Müller v Katyni byl velmi vzdělaný člověk, který na sto procent věřil nacistické ideologii a vyhlazení polské elity.
Lze naopak říct, jestli je něco spojuje?
Spojovalo je rozhodně to, že všichni slepě a pošetile následovali slova jednoho člověka a že jim věřili. Na nic se neptali a plnili rozkazy. Všichni v sobě máme temné stránky, ale nedovolíme jim vystoupit na povrch. Nacistická ideologie byla pro tyto temné síly líhní a úrodným polem, takže se na něm mohl ďábel vyřádit.
Která ze zmíněných rolí byla pro vás nejtěžší profesně – herecky, a která naopak lidsky?
V Pianistovi je jedna scéna, v níž starý muž o berlích upadne poté, co se jej trochu dotknu. Nikdo mi neřekl, že to tak chtěl udělat. Když natáčení scény skončilo, tým k němu přiskočil a začal mu pomáhat zpátky na nohy, protože byl postižený opravdu, a navíc byl ve věku, že mohl koncentrák skutečně zažít. To byl pro mě obrovský šok. Realita a film se tehdy náhodně propojily.
Zahrál jste si i Satana v hororu Asudem. Jak vás kvůli takovým temným rolím – ačkoli váš herecký repertoár je mnohem bohatší – vnímá okolí? Bojí se, že se vaše myšlení zvrhne podobně jako u vašich postav?
To je otázkou. Ale snad ne, všichni vědí, že jsem herec, a věřte mi, že v soukromí nejsem vůbec zlý. Všichni ale souhlasí s tím, že nesmíme nikdy zapomenout na to, co se stalo, a že bychom měli mít oči stále otevřené a smysly nastražené a vnímat, co se kolem nás dnes děje.
TOM FRANZKI
7
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
