„Je mi 52 let a stále si pamatuju na několik krásných vycházek s rodiči na houby – na vůni lesa, tajemné příšeří a radost z hub,“ usmívá se Libor Tmej. „Chodili jsme tehdy s maminkou a s tatínkem na jedno místo, kde ležela padlá bříza. Tam vždycky byli křemenáči březoví – třeba maličcí, ale byli tam! Dnes je ale pro mě křemenáč březový jednou z nejvzácnějších hub: já osobně jsem ho už nenašel několik let, a to se houbami zabývám hodně intenzivně.“

Tahle situace se asi týká velké části houbařů – já to třeba mám jak přes kopírák se syrovinkami. Čím to, že houby mizí i v posledních desetiletích, kdy se zlepšuje ovzduší?
Zřejmě za to může souběh řady okolností – počínaje intenzivním sbíráním a konče suchem. Já si na ryzce syrovinku z mládí nepamatuju, rodiče ho asi nesbírali. Seznámil jsem se s ním až někdy před třiceti lety, kdy jsem začal houby sbírat. Jezdili jsme tehdy na ně na Slovensko. Dnes už ale – opět souběhem řady okolností, z nichž některé třeba ani neznáme – se trochu vrací: dá se najít třeba v Beskydech nebo na Drahanské vrchovině.

Co vás přivedlo od běžného houbaření k podrobnému studiu hub?
Kromě rodičů ve mně vztah k houbám pěstoval i můj dědeček. Byl to malíř pokojů, ale zároveň tak trochu tulák. Měl velice rád přírodu, jezdil do ní každý víkend a mě brával s sebou. Jezdili jsme na motorce, já napřed seděl před dědou na nádrži a pak za ním – už to bylo dobrodružství. Dědeček ale navíc uměl všechno o houbách náležitě podat – v jeho vyprávění bylo okouzlení houbami i houbařská tajemství. Zlomový okamžik pak pro mě přišel až někdy kolem věku dvaceti let, kdy jsem navštívil výstavu hub na zámku v Chocni. Tam už tenkrát fungoval známý mykologický klub založený v roce 1986. Byl jsem tam ohromen množstvím hub, vší tou krásou, která tu ležela včetně pojmenování: bylo to jako okno do nového světa. Setkal jsem na výstavě i s lidmi, kteří ty houby „uměli“, bavili se se mnou – přestože jsem byl mladíček s minimálními znalostmi – všechno mi vysvětlovali a jaksi mě přijímali mezi sebe, z čehož jsem byl nadšený. Začal jsem pak v klubu pracovat a dnes už skoro třicet let vedu mykologickou poradnu v Chocni.

Podívejte se, jaké skvosty lze v lese najít:

Takže máte určitě přehled o tom, jak se za tu dobu u nás vyvinul výskyt hub.
Bohužel musím konstatovat, že v tomto období houby obecně ustoupily ze svých pozic. Ona u nás celkově příroda chudne, ztrácí se biodiverzita. Dříve bylo počasí vždy jaksi „normální“ a zdálo se, že to tak bude napořád. Teď tady ovšem řádí sucha, extrémní teploty a intenzivní vítr. Nikdy jsem si nemyslel, že budu svědkem tak velkých změn v „přímém přenosu“. Věděl jsem samozřejmě, že nějaké změny přijdou – vždycky jsem si ale říkal: „No jo, to až někdy…“ Ale teď vidím, jak se v reálném čase všechno mění. Třeba proudění vzdušných mas: najednou tu nejsou atlantické vpády vzduchu, jako dlouhodobě bývaly, ale naopak přišly suché východní větry. Letos už to máme pátým či šestým rokem po sobě a to houbám nepřeje. Sice nejenom houbám, jenže pro houby je to to nejhorší, co může být: chybí jim srážky, chybí určitá rovnoměrnost, klid a stabilita počasí. Přitom právě tohle houby potřebují a my jsme na to byli zvyklí.

Je následkem toho všeho spíš vymírání jednotlivých druhů hub, nebo pokles jejich celkového růstu?
Vlastně obojí – zanikají nám některé druhy hub a zaniká i jejich plošné rozšíření. Houby se stahují do jakýchsi enkláv, kde ještě jakžtakž panuje stabilita. To asi zná každý houbař. Dřív, když potřeboval houby, vzal košík a šel do lesa na svá místa, kde zaručeně něco našel. Dnes už ale nechodíme houby sbírat, chodíme je hledat. Může se samozřejmě stát, že přijde deštivá sezona a houby – přesněji řečeno plodnice – zase budou, protože podhoubí tady je a pořád přežívá; čeká na vhodné podmínky. Ovšem i to podhoubí vysychá. Řada druhů hub – z těch nejoblíbenějších třeba hřiby, ryzce a holubinky – žije v oboustranně prospěšné symbióze se stromy a keři. Jeden bez druhého nemůže správně růst. Je-li pak strom oslaben – třeba suchem a kůrovcem či napadením nižšími houbami (rzi) – nejdřív se to projeví úbytkem hub. Pak začne odumírat i strom. Je to smutné, ale skoro každému stromu v krajině dnes chybí 20–30 procent jehlic nebo listí. Je prostě znát, že mu chybí energie…

Jedním z už viditelných důsledků tohoto neblahého trendu je fakt, že přestávají růst stromoví „obři“ – hlavně na Šumavě. Kolik let už se věci takto mění?
Myslím, že každý vnímavý člověk cítí, že je tu v přírodě velká změna, velký zlom. Vše začalo zhruba před dvaceti lety a stále se stupňuje; v posledních pěti šesti letech navíc přibylo extrémní sucho. To je velice špatné a bohužel ani budoucnost nevidím nijak růžově.

Objevují se u nás v souvislosti s teplem a suchem i nové druhy hub, které dříve rostly v jižnějších částech Evropy?
Přicházejí k nám houby různě zavlečené – známým příkladem je květnatec Archerův, který sem ovšem z Austrálie doputoval už někdy před čtyřiceti lety. Takto „přivandrovalých“ hub je celá řada – nedá se ale říci, že by vytlačovaly naše tradiční druhy hub. Větším problémem je chudnutí biodiverzity obecně. Jenže co čekat od smrkové či borové monokultury? Ještě když byly lesy tohoto druhu v 19. století intenzivně sázeny, tak na ně přešla celá škála hub, která v daném místě rostla dříve. Ty houby rostly v optimálních srážkách i teplotách, takže lesy byly plné různých druhů hub. Pak se ale postupně změnilo klima, následkem čehož už lesy nejsou v takovém stavu, jako bývaly. Zajděte si dnes do smrkové monokultury. Je tam ve velkém množství pět až šest druhů nejedlých hub – třeba ryzec ryšavý, čechratka podvinutá, holubinka hlínožlutá či lištička pomerančová – ale prakticky žádné houby jedlé. Ještě před padesáti lety byly i obyčejné smrkové monokultury bohaté na houby – třeba na hřib smrkový. Ten se teď trochu vrací, ale podle mě je to už jen jeho labutí píseň, protože nemá svého partnera, tedy smrk.

Co můžeme dělat – není už na účinné kroky dost pozdě?
Samozřejmě my teď musíme vysazovat smíšené lesy. Příroda si tuhle situaci z dlouhodobého hlediska vyřeší. Jde o nás, abychom se jí my přizpůsobili. Tomu napomůže, když budeme dělat věci přirozeně. Tady u nás v Brandýse jsme nějakých tři sta metrů nad mořem, sem třeba smrky vůbec nepatří – tady by se měly vysazovat duby, buky, habry, lípy apod. Nechápu lesní hospodáře, kteří vykácejí jižní stráň s bukem, který tam prosperoval – i houby tam rostly – a místo něj zase nasadí smrk, přičemž sazenice často ani nepřežijí od jara do podzimu. Nechápu, co se na těch lesnických školách učí. Jsem z toho docela smutný.

Se kterými houbami se tedy už v lese moc nesetkáme?
Nejvíc mizí nejdrobnější houby, kterých si ani moc nevšímáme. Z těch houbařsky oblíbených hodně mizí hřibovité, nebo také třeba už zmíněný křemenáč březový, to už je ve východních Čechách vzácná houba. V lesích už nejsou ani velké „pěkné“ houby jako ryzce či holubinky – jejich místo obsazují druhy, které lépe snášejí stres. Les je pak chudobný, co se týče hub jedno – či dvoudruhový.

Vždycky ale býval spoleh aspoň na bedly…
Bedlám se stále daří relativně dobře až velmi dobře, není problém nasbírat jich dost. S liškami je to různé – v 50. a 60. letech se sbíraly ve velkém, pak zmizely, aby se v roce 1993 zase začaly vracet; někde i dost masivně. Ale pořád to není na plné koše, jak jsme bývali zvyklí – lišky se běžně prodávaly na tržnicích i vyvážely do ciziny. Dnes jsou hlavními dodavateli lišek pro Evropu (kde jde o velmi oblíbenou houbu) Rumunsko, Makedonie či pobaltské země. Území „opuštěná“ klasickými druhy hub samozřejmě obsazují jiné druhy – v lesích je tak víc muchomůrky šedivky či muchomůrky červené. Naštěstí je tu ale stále ještě i relativně dost muchomůrky růžovky čili masáka – tahle vynikající jedlá houba letos roste už od května.

Co třeba méně frekventované houby, jako jsou smrže či dokonce lanýže?
Smrže jsou takové tajemné houby, mám je moc rád. Rostou ale na jaře, když je májové počasí – vlaho a deštíky. To letos nebylo, takže rostly jen minimálně. Podařilo se mi jich ale pár najít; udělal jsem si je na másle s rokfórem, to je velká lahůdka. Jinak mě ale jaro moc nepotěšilo – celou zimu jsem doufal, že skončí kletba suchých jar, ale už v únoru bylo jasné, že nikoli. Mezi mé oblíbené patří i podzemní houby – tady v Brandýse jsem už našel asi sedm druhů lanýžů, z toho dva byly prvonálezy. Lanýže jsou tu ovšem relativně malé – nedorůstají velikostí, jaké známe ze Středomoří. Mimochodem: když jsme si vzali z útulku psa, myslel jsem, že se mi podaří vycvičit ho na hledání lanýžů. Jenže to zrovna rok nebo dva vůbec nerostly, takže výcvik nebyl možný, a pak už jsem to vzdal.

Naše povídání vyznívá dost pesimisticky…
Já nechci být pesimista, ale jsem k tomu nucen. Vidím kolem sebe řadu narůstajících negativ – nejen způsobených klimatickými změnami v přírodě, ale i ve společnosti, ve vztazích mezi lidmi. Všechno se mění, ale ne k lepšímu. Jako by se z věcí vytrácelo kouzlo, jako by nám krása protékala mezi prsty. Tak se raduju aspoň z maličkostí – třeba že až se v podvečer trochu ochladí, pojedu se do lesa projet na kole…

LIBOR TMEJ

* Narozen 15. června 1967 v Lanškrouně.

* Absolvent střední školy zahradnické.

* Povoláním zahradník v rehabilitační léčebně Brandýs nad Orlicí.

* Ženatý, bezdětný.

* Koníčky: dendrologie, botanika, jízda na kole.

IVO BARTÍK