Kolik že měl Karel IV. těch žen a která z nich lámala meče? Ví to Kuba i maminka jeho spolužáka. A oba své znalosti sepisují na právě vznikající plakát. Stejně se snaží i další děti ve skupinkách. Je středa 21. října, 17. hodin odpoledne a na ZŠ Londýnská probíhá netradiční hodina dějepisu. Páťáci tu s rodiči právě píší další kapitolu celoročního projektu Moje procházka dějinami.

Něco podobného nikdo před rokem 1989 nemohl zažít. „Tehdy panovala názorová uniformita, skutečně tu byla jednotná škola do všech důsledků včetně učebních osnov, učebnic, učebních pomůcek,“ říká šéfka Výzkumného ústavu pedagogického Stanislava Krčková. Stát tehdy kontroloval všechny pedagogické procesy, aby se neodchýlily od stanovených norem. „Dítě bylo chápáno jako objekt vzdělávání,“ dodává Krčková.

Tak to skutečně komunisté pojímali, ale v reálu to zdaleka nebylo tak hrozné. „Děti jsou pořád stejné, i když dnes víc konzumně zaměřené. Pokud je učitel umí zaujmout, poslouchají ho. Dnes jako před čtyřiceti lety,“ tvrdí například osmdesátiletý učitel chemie Ivan Sedlák, který si nedávno vysloužil od dětí titul Zlatého Ámose. Sám proto nikdy neměl problémy s udržením pozornosti a kázně svých svěřenců. Většina kantorů si ale na agresivitu žáků stěžuje a především ženy za katedrou si s hrubostí a drzostí dětí často nevědí rady.

Přesto se české školství po listopadu 89 proměnilo velmi zásadně. Zatímco za minulého režimu museli žáci odříkávat poučky a oslavné fráze o vedoucí úloze komunistické strany, dnes je mnozí učitelé podněcují ke sdělení odlišných názorů.

Vtrhl do něj kapitál, začaly vznikat soukromé školky, střední i vysoké školy. Místo ruštiny se dnes povinně učí angličtina. Mnohde mají děti k dispozici tabuli nikoli černou dřevěnou, ale plazmovou interaktivní. Znalosti získávají nejen z výkladu učitele a knih, ale především z internetu.

Což má svá rizika, protože lákadlo opisování je velmi mocné. A, jak dokazuje plzeňská aféra, podléhají mu nejen studenti, ale také pedagogové.
„Žáci ale získali daleko víc, než ztratili. Dítě se stalo aktivním tvůrcem své vzdělávací cesty a uplatnění v životě,“ míní Krčková.

Plno experimentů, peněz málo

Bohužel odnáší také různé experimenty, s nimiž přicházejí střídající se ministři školství. Jedním z nich jsou státní maturity. Deset let se připravují, ale stále nebyly spuštěny. Po posledním odkladu se tak má stát na jaře roku 2011.

Ne všichni jsou také nadšeni vznikem víceletých gymnázií, kam rok co rok odchází elita páťáků či sedmáků, takže na základních školách poté zůstávají děti s menším tahem na branku. Honba za maturitou a minimálně bakalářským titulem také vylidnila dříve protežované učňovské školy.

A univerzity, kde v roce 1989 studovala jen pětina populačního ročníku, dnes praskají ve švech. „Za nás na vysokých školách studovali jen nejlepší mozky. Teď tam je 60 procent mladých lidí, což logicky nemohou být všichni s nadprůměrnými schopnostmi,“ postěžoval si například profesor Rudolf Haňka, jehož ministryně školství jmenovala šéfem svého poradního orgánu pro reformu VŠ.

Školství také v posledních dvaceti letech každoročně řeší finanční problémy. „Když se podíváme, jakým způsobem stát učitele podporuje, je to k uzoufání. Naši učitelé patří k nejhůře placeným v celé Evropské unii.,“ uvedl například exministr školství Ondřej Liška při čtvrteční debatě o státním rozpočtu. A při veškerém pokroku, jaký české školství v posledním dvacetiletí dosáhlo, je poněkud smutné, když Liška konstatoval: „Ředitelé, učitelé, starostové vám řeknou, že nemají peníze pomalu na to, aby vytopili školské budovy, aby zaplatili elektřinu. A vy chcete šetřit? Tady už prostě není kam jít.“

Na své povolání jsem velmi pyšný, říká Zlatý Ámos z roku 2004, učitel Jiří Luka

Pedagog Jiří Luka učil dvanáct let na státní základní škole, teď učí na soukromé. Myslí si, že děti ani učitelé se za dvacet let příliš nezměnili.

Byl jste jiným žákem než jsou dnes ti, které učíte?

Děti se příliš nezměnily, ale vnější vlivy ano. Dnes je vějíř možností tak široký, že je to občas nápor na psychiku. Možností nabýt vědomosti je zkrátka moc, v pozitivním i negativním smyslu.

Získal jste dětské ocenění Zlatý Ámos pro nejoblíbenějšího učitele. Co musíte žákům nabídnout, aby vás takto vnímaly?

Především musí cítit, že jsem na jejich straně, a to i když jsem přísný a vyžaduji respekt.

Změnilo se v tomto ohledu něco oproti předlistopadovým časům?

To si nemyslím. Například já jsem měl ve třetí třídě naprosto fantastického učitele, který mě k pedagogické profesi vlastně přivedl.

Přesto se zřejmě musel prát s tuhými osnovami a hledat cestičky k dětské duši. Dnes máte téměř absolutní volnost…

Rámcové vzdělávací programy jsou skutečně zásadním přelomem. Každý pedagog se ve velmi širokých mantinelech může pohybovat zcela svobodně a do výuky vtělit svou osobnost.

Zařadil byste k těm zásadní proměně školství i boom výpočetní techniky?

To ani ne. Samozřejmě je příjemné, že nám pomáhá internet, počítače, projektory, ale od toho se kvalita výuky neodvíjí.

Od čeho tedy?

Od schopnosti učit tak, aby děti ze škol odcházely se získanými klíčovými kompetencemi, tedy dovednostmi, které budou pro jejich další život i vzdělání důležité. Například schopnost analyzovat problém, pracovat v týmu, obhájit svůj názor.

Co se za poslední roky naopak nezměnilo?

Bohužel se vůbec nezmenšila administrativa. A platy sice rostou, ale velmi pozvolna.

Zatímco prestiž kantorského povolání klesla?

To bych neřekl. Já jsem pyšný na to, že jsem učitel, vnímám to jako velmi prestižní povolání.

Změny ve školství

Největší změnou je odpovědnost škol za vzdělání

Podle ředitelky Výzkumného ústavu pedagogického Stanislavy Krčkové jsou čeští učitelé při výuce zcela svobodní.

V čem se za poslední dvě desetiletí nejvíc změnilo české školství?

Zmizel deformovaný výklad historie a výsledků poznání, především v humanitních oborech. Do škol se opět vrátila možnost zabývat se dříve zakázanými osobnostmi, událostmi, procesy atd., názorová různost a možnost pracovat s informacemi z celého světa. Postupně rostla pedagogická autonomie škol, které dnes rozhodují o tom, jaké vzdělávání budou nabízet a jakými postupy a metodami je budou poskytovat.

Ve školách působí stále velké množství kantorů, kteří učili před Listopadem 89. Umějí dostát výzvám 21. století?

Všechny paušální soudy v této oblasti jsou zavádějící. Znám řadu kantorů, kteří dobře učili i před listopadem 1989 a dokázali se i s výzvami 21. století bez problémů vyrovnat. Stejně tak znám řadu těch mladších, kteří svými pohledy na metody vzdělávání a práci s mladými lidmi patří do předlistopadové minulosti.

Co považujete za „nejrevolučnější“ počin v českém školství po listopadu 89?

Pojem revoluční bych nepoužívala. Z mého pohledu – učitele a nyní ředitelky VÚP – je zásadním pokrokem zavedení dvojstupňového kurikula, kdy učitelé dostali poprvé příležitost vytvořit si společně vzdělávací program pro svoji školu na základě vlastních představ a zkušeností. Tím přešla zodpovědnost za plánování vzdělávání zcela na školy.

Co by nyní české základní a střední školy nejvíc potřebovaly, aby mohly konkurovat nejvyspělejším státům světa, či alespoň EU?

Nemyslím si, že naše školství je špatné. V některých oblastech jsme na srovnatelné úrovni s vyspělými státy Evropy i světa. Je samozřejmě řada věcí, které jsou ve školství některých států na vysoké úrovni a my jim zatím jen tiše závidíme. Například vyšší prestiž učitelské profese, která sebou nese také vyšší finanční ohodnocení, a vysokou kvalifikovanost učitelů ve školách. Dále běžné působení psychologů, poradců, asistentů ve školách, fungující systém zpětné vazby. Také bychom měli více investovat do modernizace škol směrem k novým trendům v oblasti technologií.