Šestnáctiletá Anhelina uvažovala o studiu gymnázia či jiné střední školy. V prvním kole nikde neuspěla a ani ve druhém se jí nevedlo dobře. „Podala jsem pětadvacet přihlášek, stala jsem se přihláškovým bossem,“ zkonstatovala.

Z gymnázia slevila na střední odbornou školu s maturitou, nakonec vyšel jen dvouletý obor kuchař, číšník bez maturity. „Ale prý budeme moci přestoupit, tak uvidím. Chtěla jsem studovat a zatím jsem v kuchyni a krájím cibuli. To je doslova k pláči,“ uvedla s ironickým úsměvem.

Ukrajinští teenageři Jaroslav, Anhelina a Vadim.
Tisíce ukrajinských teenagerů nemají kde studovat. Letos zájemci neměli šanci

Od prvních dnů totiž učni chodí pomáhat do pražských restaurací. Nicméně dva dny v týdnu přece jen zasedne do lavic a učí se češtinu, matematiku, informatiku, angličtinu nebo občanskou nauku. To jí dává šanci přestoupit jednou na jinou školu. „V kuchyni svou budoucnost nevidím, i když praxe mě celkem baví. Teda až na tu cibuli,“ poznamenala dívka. 

Aby vše s maminkou finančně zvládly, chodí Anhelina večer uklízet do kanceláře, pak teprve zamíří domů. Jednou týdně má ještě další úklid a příležitostně pracuje na náplavce u Vltavy ve stánku Paměti národa. Jak to všechno zvládá? „Je to těžké. Když přijdu pozdě večer domů, ještě něco popracuju a jdu spát. Motivuje mě takový sen. Letos jsem byla po dvanácti letech u moře. Chtěla bych tam jet ještě jednou,“ vylíčila. „A tak pracuju, pracuju a zase pracuju,“ dodala.

Vyšlo to na desátý pokus

Příběh sedmnáctiletého Jaroslava vyvolal mezi čtenáři Deníku velký ohlas. Ač měl z matematiky 42 bodů z padesáti a naučil se celkem plynule česky, všechny střední školy ho odmítly. Vyšlo to až na desáté v pořadí, střední odborné škole sociální v Praze. Tehdy už vůbec nedoufal, že by se někam dostal.

„Když jsem se hledal na výsledkové listině, postupoval jsem odzadu, ale nikde jsem se nenašel. Už jsem byl zoufalý, ale nakonec jsem se našel na prvním místě. Tomu jsem nevěřil, proto jsem do školy zavolal, jestli jsem to skutečně já. Až když mi to potvrdili, oddechl jsem si,“ popsal s úsměvem.

Jaroslav (16) se rok připravoval na přijímačky v Adaptačním centru Paměti národa a zařídil si i další soukromé doučování. Nakonec byl přijat ve 2. kole na jednu z pražských škol.
U přijímaček mi dali z češtiny nula bodů, nechápu to, říká zklamaně Jaroslav

Většinu přihlášek směřoval na školy, kde by se zdokonalil v programování, s čímž začal už na Ukrajině. Místo toho se nyní vzdělává ve fungování státní správy, ekonomice či v zákonech. Oboru už ale postupně přišel na chuť. Oříškem je pro něj i angličtina. „Učitelka mi vysvětluje angličtinu češtinou, tedy cizí jazyk cizím jazykem,“ konstatoval. „Když některému českému slovíčku nerozumím, jsem věrný své tradici a píšu si ho do svého slovníčku,“ doplnil. 

„No jo, Jaroslavův pověstný slovníček,“ zasmála se Barbora Strejčková, koordinátorka a lektorka v Adaptačním centru, jež teenagera učila. Líčila, jak si do něj dlouhé měsíce zapisoval během výuky i speciálních doučování všechna česká slova, která neznal a přišla mu důležitá.

Sedmnáctiletý Jaroslav z Ukrajiny:

Zdroj: Deník/Zuzana Hronová

Do třídy chodí ukrajinský teenager z Charkova s dalšími dvěma Ukrajinci a s Běloruskou. Paradoxně všichni čtyři mluví rusky. Učitelka češtiny všem cizincům nabídla doučování a slíbila, že se je bude postupně snažit připravovat na maturitu. „To mi přijde super, že pro nás dělají věci navíc,“ ocenil Jaroslav.

Jelikož zároveň dodělává online poslední, jedenáctou třídu na Ukrajině, uvažuje, že by příští rok zkusil rovnou vysokou školu. „Už mi bude sedmnáct, a to se u nás normálně chodí na výšku,“ zmínil. Ostatně i Adaptační centrum zkouší připravovat takto mladé Ukrajince k přijímačkám na univerzitě.

Hnízdo Armády spásy
Bezradní, sami. Ukrajinští teenageři unikli válce, život bez rodičů je ale tvrdý

Jaroslav a Anhelina dopadli lépe než mnozí jejich ukrajinští vrstevníci, kteří také utekli do Česka. Jak upozornila Strejčková, hodně se jich muselo vrátit na Ukrajinu, a to i do míst kolem válečné fronty. Život u nás už zkrátka neutáhli. „Další sice zůstali, ale opustili výuku v Adaptačním centru, aby pomohli rodině vydělávat,“ doplnila. Do jejich centra se hlásila devadesátka lidí, mohli vzít necelou polovinu, na víc jim nestačily kapacity.

Další stovky, spíše tisíce ukrajinských teenagerů nemají kam jít. Na střední či vysokou školu se nedostali a podobných vzdělávacích kurzů, jako nabízí Paměť národa, je minimum. Pouhé jednotky českých gymnázií otevírají nulté ročníky, další instituce přicházejí jen s jazykovými kurzy. Ty ale ukrajinské děti na střední, natož vysokou školu nepřipraví.

„My jsme dost možná jediní, kdo doučuje Ukrajince v matematice, angličtině nebo historii,“ upozornila Strejčková. „Se současným stavem se musí něco dělat. Nejde, aby tolik ukrajinských školáků zůstalo zcela mimo vzdělávací systém,“ uzavřela.