Upíři řádili i v Čechách a na Moravě. Vraždili oživlý pastýř i tančící žena

Upír obecný je druh netopýra žijícího ve Střední a Jižní Americe a živí se výhradně krví teplokrevných živočichů. Na rozdíl od upíra v podobě člověka je jisté, že existuje. Upíři neboli vampýři, kteří po půlnoci vstávají z hrobů a vysávají svým spícím obětem krev, jsou sice zaznamenáni v historických pramenech, ale lidská představivost je bezbřehá a bůhví, jak to s nimi bylo.

Sny skrývají mnohá poselství: kupovat ananas se nevyplácí, zabít husu nevadí

Jedním z prvních upírů v našich dějinách byl jistý pastýř Myslata. Zmiňuje se o něm takzvaná Neplachova kronika, kterou sepsal středověký vzdělanec a církevní hodnostář působící u dvora Karla IV. Ten zaznamenal, že v roce 1336 zemřel ve vsi Blov u Kadaně pastýř Myslata, který v noci vstával z hrobu, obcházel okolní vesnice a vraždil lidi, v lepším případě pouze strašil. Proto byl vykopán z hrobu, proboden a spálen, přičemž prý strašně řval.

Neplach zaznamenal ještě jeden případ z roku 1344: V obci Levín zemřela žena, která po pohřbu vstala z hrobu, zardousila mnoho lidí a nad každým údajně tančila. Bohabojní občané se jí zbavili stejně jako pastýře Myslaty, probodli ji a spálili. Potom už byl klid. Neplachova svědectví jsou důkazem toho, že už ve 14. století existovala protivampyristická opatření, a možná i toho, že lidová fantazie už tehdy pracovala na plné obrátky. Podle Vladimíra Lišky, známého záhadologa a autora knihy Upíři a vlkodlaci v českých zemích byla víra v upíry v raném středověku pozůstatkem pohanských představ o světě.

Strach z vampýrů, nebo xenofobie?

Další upíři zřejmě řádili na území obce Čelákovice. V roce 1966 tu totiž byly objeveno jedenáct hrobů s ostatky čtrnácti osob, které zemřely zřejmě někdy okolo přelomu 10. a 11. století. Čelákovické pohřebiště se stalo evropskou raritou zejména proto, že u většiny pohřbených těl byla zjevně provedena protiupírská opatření. Někteří nebožtíci byli zatíženi velkými kameny, ruce měli spoutané za zády a navíc jim někdo posmrtně ukroutil hlavy a údy.

Nejznámější znaky protiupírských opatření na pohřbených tělech
* mrtvola byla uložena na břicho nebo do skrčené polohy
* nebožtíci byli zatíženi velkými kameny, ústa se jim ucpávala hlínou, kamením nebo železem
* mrtví se svazovali, probíjeli kůlem, násilně se porušovaly jejich ostatky nebo se pohřbívaly samotné hlavy
* na hrobech nebo v nich se zapalovaly ohně

Byly také nalezeny zbytky dřevěných kůlů, kterými byli čelákovičtí vampýři probodeni. Zajímavé bylo, že nebožtíci byli na tehdejší dobu nadprůměrně vysocí a robustní, také měli výrazné nadočnicové oblouky, vysoké čelo a nízko posazený obličej. Možná šlo o lidi odlišného etnika, možná jen svým odlišným zjevem vyvolávali v ostatních xenofobní nálady. Bohužel o tomto protivampyristickém zákroku neexistují žádné historické záznamy, takže čelákovičtí upíři zůstanou navěky záhadou, a to i proto, že dnes se ani neví, kde skončily jejich ostatky.

Upíří apokalypsa? Vědec vymyslel program, který spočítá šanci na přežití

Upírka se šlechtickým rodokmenem

Další upíří hroby s nebožtíky, kteří měli svázané ruce, ukroucené hlavy a byli zavaleni kameny, byly nalezeny také ve Starém Městě u Uherského Hradiště, v Lysé nad Labem, v Olomouci nebo u Českého Krumlova. Za upírku spojenou s Českým Krumlovem byla považována Eleonora Amálie z Lobkovic (1682–1741), manželka tehdejšího majitele krumlovského panství Adama Františka ze Schwarzenberga. Tato dáma byla často nemocná, navíc nemohla dlouho otěhotnět, a tak pila vlčí mléko, které bylo považováno za zázračný lék.

Zdroj: DeníkVlky chovala na krumlovském zámku a možná i jejich noční vytí na měsíc vzbuzovalo v poddaných různé hrůzné představy. Eleonora sice nakonec porodila syna a dědice, ale když po smrti manžela začala tělesně i duševně chátrat, začal její mrtvolný vzhled připomínat upíra. A město zachvátil strach, že se kněžna po smrti v upíra doopravdy změní. Když zemřela, bylo její tělo záhy po smrti pitváno a v jejích útrobách prý lékaři našli veliký nádor. Podstatnější ovšem je, že jí také vyjmuli srdce. Proč asi?

Fextové a můry

Z roku 1618 se dochovala zmínka o ivančickém upírovi, který v noci vstával z hrobu a vraždil. Když byl otevřen jeho hrob, zjistilo se prý, že jeho mrtvola má v ústech kus svatebního závoje vlastní zesnulé manželky. Upír byl rozčtvrcen a spálen. Dalším kronikářem, který se ve svých záznamech zmiňoval o upírech, byl třeba jezuitský páter Bohuslav Balbín žijící v letech 1621–1688.

Karel Jaromír Erben se zase ve své baladě Svatební košile nechal inspirovat pověstí, která se údajně v 19. století tradovala v ústním podání v Herberticích na Moravě, a ztvárnil příběh o takzvaném fextovi. Fextové byli většinou zabití vojáci, jejichž duši obtěžkané hříchy se po smrti nedostávalo klidu, a tak v stávali z hrobů a trýznili živé. Byli to takoví zombíci, kteří na rozdíl od upírů nevysávali lidem krev, nýbrž životní energii, nebo způsobovali náhlou smrt. Lidi zřejmě po jejich spatření trefil šlak.

Před 35 lety spojovala Prahu a Los Angeles jedna věc: děsil je sériový vrah

V pošumavských bájích spisovatele Adolfa Daňka z roku 1948 je zase zmínka o takzvaných můrách, které trápí příbuzné a milované bytosti a v noci jim pijí krev. Mohlo by jít o podobnost s upírem, ale třeba také o metaforu „milované“ manželky, která někomu zkrátka pila krev.

V 60. letech 20. století archeologové objevili poblíž obce Makotřasy pozůstatky pravěké svatyně s masovým hrobem. Nalezené ostatky staré 5000 let nasvědčovaly tomu, že šlo o rituální oběti, ale že by šlo o rituály, které měly za cíl vymýcení upírů, je pouze nepodložená domněnka. A tak bychom mohli pokračovat dále. Historie upírů je domněnek a dohadů plná, ale dějiny tajemných úkazů by byly o hodně chudší, nebýt těchto romantických bytostí s poněkud zvláštním chrupem.