Jací uprchlíci k nám do republiky přicházejí?
Velmi zjednodušeně, chodí matky s dětmi, osmdesát procent nově příchozích dospělých jsou ženy.

Ministr vnitra Vít Rakušan upozornil, že počet uprchlíků může přesáhnout čtvrt milionu. Má stát kapacity, aby migrační vlnu zvládl i bez pomoci občanů?
Od začátku konfliktu a příchodu vlny ukrajinských uprchlíků byla a je podpora občanů, občanské společnosti a firem naprosto klíčová, bez nich by přijetí ukrajinských uprchlíků prostě selhalo.

A dělá podle Vás stát maximum? Kde vidíte mezery?
Potřebujeme mnohem lepší zapojení státu a obcí, odpovědný odbor MV nekomunikuje, nezajistí podporu ani občanům, ani neziskovkám, ani firmám a místo toho vymýšlí složité právní konstrukce, aby Ukrajinci ani po třech letech pobytu na vízum strpění náhodou nemohli přejít na zaměstnaneckou kartu a museli se pak vrátit. To je absurdní. Potřebujeme jasné řízení, jasnou komunikaci, hloupá úřednická represe posledních dvacet let musí skončit. Na globální úrovni má největší know-how a zkušenosti při hromadném uprchlictví Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), této expertízy by stát měl umět využít.

Mezi občany vidíme vlnu živelné pomoci. Pořádají sbírky, na vlastní pěst z hraničních přechodů přivážejí uprchlíky. A také jim nabízejí ubytování, třeba u sebe doma. Ozývají se ale názory, že to nemusí být vždycky k užitku a že si lidé neuvědomují, že pomoc není otázkou týdne, ale delšího času.
Jsme samozřejmě vděční každému občanovi ČR, který pomáhá a poskytl ubytování uprchlíkům z Ukrajiny, ale dlouhodobě je takový ne-systém neudržitelný. U dárců se dostaví únava a frustrace, mnoho nově příchozích má traumata z konfliktu a útěku. Právě role psychologů či psychoterapeutů je velmi důležitá. Ubytovatel by si měl dobře rozmyslet, do jak složitého úkolu se pouští a měl by mít podporu místních odborníků, místních spolků a úřadů obcí či v Praze městských částí. Zatím ani netušíme, kde kdo bydlí.

Jak by podle Vás měl vypadat ideální model ubytovávání?
Měli bychom zopakovat německý model, požádat a financovat obce případně firmy, aby našly ve svých katastrech vhodné objekty a ubytovaly uprchlíky tam. Místní dobrovolníci, lokální spolky, hasiči, školy, lékaři atd. se pak zapojí do péče o nově příchozí a mohlo by to fungovat. Když zvládne nevelký Ořechov u Brna rychle ubytovat 41 ukrajinských uprchlíků, zvládnou to ostatní také.

Vydrží nám solidarita i v řádu několika měsíců? Psychologové říkají, že je to i způsob naší obrana proti strachu a bezmoci. A rychle odezní.
Očekávám, že solidarita bude rychle klesat, právě proto je potřeba systémové zapojení obcí a místních subjektů v obcích a městských částech. My neziskovky můžeme pomoci odborně nebo odbavit vždy jen omezené množství klientů, ale současný rozsah krize je prostě příliš velký. Stát, se svým konceptem integračních center ministerstva vnitra s většinou velmi úřednickým přístupem jejich pracovníků, by vůbec neměl integraci cizinců koncentrovat ve svých rukou. To je zjevně slepá cesta, která místní aktéry ignoruje a nemůže fungovat ani při mnohem menším počtu lidí.

 Ivan Fedotov vozí ukrajinské rodiny z hranic do Česka.
Matky nám téměř skáčou pod auto, chtějí pryč, říká muž, který vozí uprchlíky

Zejména na sociálních sítích se v posledních dnech objevují prognózy občanů, kteří hovoří o tom, že uprchlíci „nám zůstanou na krku“ a budou využívat sociální systém, protože k naší zemi nemají vztah, nemají vzdělání ani nejsou kvalifikovaní pracovníci. Navíc přijdou z regionů, kde je životní úroveň nesrovnatelně nižší než u nás…
Tak to ale není. Uprchlici jsou lidé jako my a ti nejchudší se ze svých zemí nebo regionů vůbec nedostanou. Pomáhejme jim, ale zvláště Ukrajinci se budou integrovat velmi rychle a konec konců vzhledem k našemu hrozivému demografickému vývoji a chybějící pracovní síle by tu trvale s námi mohly žít statisíce nových ukrajinských uprchlíků. A takto k nim přistupujme, jako k sobě rovným, kteří si zaslouží mít u nás nový domov a potřebují jen trochu pomoci na začátku.