Žalobu na hlavu státu je možné podat, pokud se dopustí velezrady nebo hrubého porušení ústavy či ústavního pořádku. Dopouští se ho, když okamžitě nejmenuje či neodvolá ministra?
Samo o sobě by to asi nestačilo. Kdyby to trvalo několik dní, problém to není, v případě několika měsíců už by být mohl. Podstata je ale jinde. Pánem vlády je v ČR premiér, který si vybírá ministry a zbavuje se jich, organizuje činnost vlády a stanovuje její agendu.

V parlamentním systému je jedním z principiálních ustanovení to, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Prezident republiky by tedy neměl hatit premiérovi jeho záměry ohledně ministrů. A to Miloš Zeman evidentně nerespektuje, například u pana Babiše, Staňka nebo Pocheho. Jestli k tomu ústava stanovuje nějakou lhůtu, je druhotné, neboť podstatné je pravidlo samo.

Je jasné, srozumitelné a zásadně důležité právě proto, že vystihuje postavení předsedy vlády jako klíčového muže českého ústavního systému. Pokud ho prezident obchází či podvrací, je to podle mě důvod, proč si myslet, že jde o hrubé, tedy intenzivní a opakované, porušení ústavního pořádku.

Jde-li o shodu na tomto zásadním principu, nebylo by rozumnější soustředit se na něj a nepojímat žalobu tak široce?
V létě byla v Senátu zvažována i alternativní žaloba, která by se primárně týkala kauzy Staněk, respektive Šmarda. Tato verze nezískala většinu, protože významné části senátorů připadalo, že to je jednotlivost. Prezidentu republiky z hlediska výkonu jeho role vytýkají řadu dalších kroků, které můžeme sledovat od jara roku 2013, kdy byl zvolen. Oba přístupy jsou možné, je to věc politické úvahy. Osobně si myslím, že i kdyby Senát zvolil jednoskutkovou žalobu, u poslanců by neuspěla.

Opravdu Miloš Zeman vybočuje z řady? Při diskusi u kulatého stolu byl připomenut italský prezident, který loni odmítl jmenovat euroskeptického ministra financí, rakouský prezident, jenž nepřipustil návrhy Svobodných na ústavní soudce. A bývalá slovenská hlava státu, Andrej Kiska, zablokovala jmenování vlády, v níž by zasedl jako ministr vnitra Jozef Ráž.
Právě proto je z mého pohledu dost podstatné, co všechno se v žalobě objevuje. Žalovat někoho za individuální exces je nedůvodné při vědomí, že důsledkem může být ztráta úřadu. Když se ale dopočítáte, že jde o pátý, patnáctý nebo 35. případ, pak nejde o vybočení, ale o dlouhodobé jednání. U zmíněných zahraničních příkladů bychom museli detailně znát nejenom jejich ústavní úpravu, ale i přesný postup dotyčné hlavy státu.

Není to nakonec tak, že ústavodárci chtěli dát prezidentovi prostor na zablokování některých jmen? Stačí si představit, že by byl premiérem člověk, který by navrhl na ministerský post někoho s xenofobními názory.
Proto jsem obezřetný, když se hovoří o změně ústavy. Ta by totiž mohla vést k tomu, že bychom to chtěli mít bílé, nebo černé, buď jmenuje kohokoliv, nebo nejmenuje nikoho. Mně se zdá, že v řadě případů je vhodná šedá barva, kterou osaháváme praxí, ústavními konvencemi, možná judikaturou Ústavního soudu. Plyne z ní, že nemusí být nutně jmenován kdokoliv, koho prezidentovi předseda vlády navrhne.

Stejně tak ale neplatí, že je věcí volné prezidentovy úvahy, kdy jméno může vetovat. Nemůže svévolně trvat na stále nových návrzích, dokud se mu premiér netrefí do vkusu. Pak by to totiž byla vláda prezidenta republiky. V šedé zóně může být argumentem právní překážka typu střetu zájmů nebo bezpečnostního rizika.

Měl-li by prezident pocit, že nominovaný člověk je z hlediska svého dosavadního politického vystupování mimoběžný s hodnotami ústavního pořádku, může si klást otázku, zda ho má do úřadu uvést. Musí ale jít o ústavně podložený a transparentně vyjevený důvod, nikoli o to, že se prezidentovi nelíbí.