Ústavní soud odůvodnil svůj verdikt nutností ctít princip rovnosti hlasů a poměrného volebního principu. Co musejí zákonodárci udělat, aby jeho vůli naplnili?
Reálná míra proporčnosti volebního systému je tvořena spolupůsobením jednotlivých parametrů.  Jednou proměnnou je velikost volebních obvodů. Čím jsou větší, tím je výsledek poměrnější.

Druhou je volební formule, podle níž se hlasy přepočítávají na mandáty. Ústavní soud řekl, že pokud volební obvody kopírují samosprávné krajské celky, nesmí se tato zásada kombinovat s dosud používanou d’Hondtovou metodou. Právě jejich spojení působí disproporční výsledek.

Sněmovna a Senát tedy mohou ponechat jak stávajících 14 volebních krajů, tak jich určit třeba osm nebo dokonce zavést jediný?
Přesně tak. Ústavní soud neřekl, jak k žádoucímu výsledku dojít, může se sáhnout na jeden z dotčených parametrů, nebo na oba. Jeho nález zrušil jen dosavadní matematický výpočet a ponechal na vůli zákonodárců, zda zachovají 14 volebních krajů. Naopak kdyby zavedli jeden obvod, mohli by opětovně sáhnout i po d‘Hondtově metodě, neboť ve vztahu k velkým krajům problém nedělá. 

K čemu se podle vás poslanci a senátoři přikloní? Soudce zpravodaj Jan Filip například hovořil o 1. republice, kdy fungovalo poměrné přepočítávání hlasů na mandáty.
Variant je spousta. Zachování volebních krajů dává podle mě smysl z hlediska vnitřní struktury politických stran a zajištění regionální pestrosti volených zástupců.

K tomu je ovšem třeba doplnit volební matematiku, která bude odpovídat verdiktu ústavních soudců. Za 1. republiky také existovaly volební kraje, ale fungoval systém dvou skrutinií, jež měla za cíl větší proporčnost. Právě tato vlastnost by se do nového systému dala vložit i nyní, ostatně fungovala v letech 1990 až 2000. 

Prezident republiky, premiér a svým způsobem i čtyři ústavní soudci mají za to, že Ústavní soud nepřiměřeným způsobem zasáhl do předvolební kampaně. Nepřišlo jeho zásadní rozhodnutí skutečně pozdě?
Návrh byl podán na konci roku 2017, takže bylo dost času na přijetí stanoviska. V tomto ohledu bych se připojil k jisté kritice Ústavního soudu, který nemusel čekat tři roky a o návrhu mohl rozhodnout dříve, aby vytvořil dostatečný prostor pro novou úpravu. Pokud ale došel k závěru, že dané pasáže volebního zákona jsou protiústavní, měl jen dvě špatné možnosti.

Buď je zrušit a vytvořit tlak na zákonodárce, nebo je ponechat s tím, že v zájmu ochrany právní jistoty odkládá vykonatelnost nálezu za letošní volby. Ve druhém případě by ale všichni voliči věděli, že jejich hlasy jsou započítávány v rozporu s ústavním pořádkem a podkopalo by to legitimitu výsledků. Proto chápu, že ústavní soudci zvolili první variantu a na jejich místě bych postupoval stejně. 

Poměrně souhlasné stanovisko si Ústavní soud vysloužil zrušením načítací klauzule pro koalice dvou a více stran. Zastáváte stejný názor?
V tomto mám poněkud rezervovanější postoj. Ústavní soud o modelu uzavírací klauzule rozhodoval již v roce 2001, kdy zrušil v opozičně smluvní reformě volebního systému řadu věcí, ale tuto ponechal. Tehdy řekl, že jde o evidentně účelovou klauzuli, ale neshledal ji protiústavní. I proto, že ústava nezaručuje právo kandidovat v koalicích. Nyní Ústavní soud svůj tehdejší pohled změnil, což zákon umožňuje. 

Objevily se méně či více rozhořčené hlasy, že Ústavní soud překročil své kompetence a aktivně ovlivnil politickou situaci osm měsíců před volbami. Vykročil z ústavou narýsovaných mantinelů?
Pravidlo o tom, že volby do sněmovny se konají podle zásad poměrného zastoupení, obsahuje přímo Ústava ČR z roku 1992. Volební zákon má jen stanovit podrobnosti při naplnění tohoto principu. Tím se automaticky vytváří prostor pro Ústavní soud, aby přezkoumával, zda předpis odpovídá ústavě. Kritika je tedy neadekvátní. Ústavní soud se nemůže vzdát práva o těchto věcech rozhodovat.