Iryna Michailivna Shul se narodila v roce 1918 v Przemyslu jak Iryna M. Benko. V komplexu Flossenbürg se stala číslem 51299. Ještě před 1. zářím 1944 už byla ve svatavském táboře. Vězeňkyně chodily pracovat do kilometr vzdálené továrny, kde se vyráběly součástky na německá letadla.

„Ráno nás brali, ještě byla tma. Dali nám kávu, kousek chleba. Stály jsme na apelplatzu a pak nás doprovodili se zbraněmi a se psy do továrny,“ vzpomíná. „V poledne jsme dostaly polévku a pak pracovaly do večera. Bylo to těžké, ale nedá se to srovnat s gulagem na Sibiři,“ říká. Během návštěvy její pozornosti neunikl ani nedaleký malý rybníček. „V neděli jsme v něm praly prostěradla, hlavně kvůli vším,“ dodává. 

Paní Shul byla v táboře až do jeho osvobození v roce 1945. Před koncem války zdejší ženy z tábora evakuovali. Asi tři dny šly směrem do Slavkovského lesa, kde přenocovaly ve stodolách. Když však vojáci zjistili, že všude kolem už jsou Američané, vrátily se ženy zpátky do tábora.

Polévka od Američanů 

„Vzpomínám si, že když jsme se vrátily, už nebyly kolem tábora elektrické dráty. A už jsme do konce války nepracovaly.“ A s úsměvem ve tváři vzpomněla i na příchod amerických vojáků. „Američané byli velcí a černí - a nakrmili nás. Dostaly jsme polévku, dobrou a hustou. Některé z nás pak měly problémy, protože několik dní předtím nejedly.“

Do tábora si pro ně přijeli Sověti. Iryně se ale společně se dvěma dalšími ženami podařilo během transportu utéct. Zbavily se vězeňského oblečení a rozdělily se. Ona se chtěla vrátit domů, do Przemyslu. Až do 90. let minulého století o svém věznění ve Svatavě nikomu neřekla, ani rodině.

„Je to poprvé, kdy jsme viděli někoho, kdo byl přímo tady ve Svatavě. Je to pro nás hodně cenné. Známe tyto informace z archivních materiálů a paní nám všechno potvrdila. To je pro nás něco úplně neskutečného,“ ocenil ředitel sokolovského muzea Michael Rund, který návštěvu paní Shul s doprovodem zprostředkoval.

Ženský pracovní tábor ve Svatavě
Ženský pracovní tábor ve Svatavě vznikl v roce 1943 jako pobočka koncentračního tábora Flossenbürg a částečně i Ravensbrück, který do tábora dodával ženy na práci. Umístěn byl zpočátku v uprázdněných prostorách bývalé Schmiegerovy přádelny a prvních několik stovek žen ze zemí SSSR, Polska či Francie mělo za úkol vyrábět součástky k letadlům. Od jara 1944 se začalo s budováním  klasického tábora s dřevěnými baráky, ostnatým drátem nabitým elektřinou a strážními věžemi.

Režim zde nebyl tak tvrdý jako v klasickém koncentračním táboře, úkolem žen byla především práce pro Říši. Práce však byla dlouhá a často namáhavá, chyběl dostatek potravin a léčiv, což život vězeňkyním dosti ztrpčovalo. V přímém ohrožení života však většinou nebyly, i když část strážního personálu se k vězněným ženám chovala často brutálně. V dubnu 1945 byl tábor evakuován a ženy odešly směrem do Slavkovského lesa.

Po několika dnech se však musely vrátit, všude okolo již byla americká armáda. Tábor byl po válce spálen a na jeho místě je kromě informační cedule socha od akademické sochařky Daniely Vinopalové. 

Autor: PhDr. Vladimír Bružeňák