Kliknutím zvětšíte„Tati, koukni, co máma chce, abych donosil po ségře," ukazuje syn na svetr s barevnými pruhy. „To bude ségra pěkně naštvaná, že ho máš. Ten nosila ráda," odpovídá otec, načež syn odběhne s nadšeným křikem, že tenhle svršek už jen tak nesundá.
Takovou situaci zažijete jen v rodině, říká spot, který uvidíte od listopadu na ČT. Bude se vysílat v rámci právě začínající kampaně Hledáme rodiče, která má oslovit všechny, kdo uvažují, že by se stali pěstouny. Jsme totiž poslední zemí v Evropě, která posílá do ústavů i ty nejmenší děti.
„Když kojenec přijde o rodiče, začne mu chybět blízký vztah. Křičí a nakonec upadne do stavu zvaného anaklitická deprese – přestane jíst, je apatický, jeho vývoj se zpomalí. To vše zaviní ztráta kontaktu," vysvětluje dětský psycholog Radek Ptáček, proč jsou děti z „kojeňáků" poznamenány na celý život.
„Dnes už domov není depresivním místem. Děti tam mají materiálně zajištěno vše, protože se takovouto podporou chce zavděčit hodně firem. Když pak děti přijdou do rodiny, zjistí, že tam třeba není zdaleka tak dobrý počítač, jaký měly v ústavu. Tam ale nenajdou lásku," doplňuje herec Saša Rašilov, který je spolu s Ondřejem Vetchým a Davidem Švehlíkem patronem kampaně.
Veto zákona kampaň neovlivní
Ačkoliv prezident Václav Klaus vetoval zákon, který má měnit podmínky pěstounské péče, kampaň Hledáme rodiče, pořádanou Nadačním fondem J & T, to neovlivní. Přesto je podle organizátorů přijetí novely důležité. „Zákon se setkal s nepochopením. Nejde o to, že by se dveře ústavů měly rokem 2014 zavřít, ale že děti, které by tam měly být nově umístěny, půjdou přednostně do pěstounské péče," říká Gabriela Lachoutová z nadačního fondu.
Skončí Klokánky?
Poslanci mají nyní novelu o ochraně ohrožených dětí již potřetí. Zatímco však veto Senátu hravě přehlasovali, nyní je osud novely nejistý. Mnozí koaliční poslanci už naznačili, že by pro ni hlasovat nemuseli.
Proti zákonu jsou i někteří odborníci. Například šéfka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková teď zaslala poslancům otevřený dopis, ve kterém je zrazuje od schválení zákona. Kromě toho, že podle ní plánovaná podpora pěstounů nebude stačit, hrozí také zavírání Klokánků.
„Novela oddaluje výplatu státního příspěvku zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc o minimálně dva měsíce a odebírá jej za každý den nepřítomnosti dítěte delší než dva dny. Tím přijdeme v roce 2013 o 58 milionů korun. Pokud bychom nedostali mimořádnou dotaci, budeme nuceni ukončit provoz Klokánků ke dni 31. ledna 2013, kdy všem pracovníkům končí pracovní poměry. Pak by bylo nutné umístit 550 dětí jinam a většina pracovníků Klokánků by se ocitla na úřadech práce," varuje v dopise Marie Vodičková.
Pěstounka a psycholožka Martina Vančáková: Ve čtyřech syn nevěděl, že se jídlo vaří. Z ústavu to neznal
Vychovává čtyři děti. Jen dvě jsou ale její vlastní. Martina Vančáková zasvětila život dětem, které nemají to štěstí vyrůstat s vlastními rodiči. Již šestým rokem má v pěstounské péči romské sourozence – desetiletého Nikolase a o rok mladší Terezku.
„Když jsem byla malá, měli jsme v ulici ústav pro děti do tří let. Měl velkou zahradu, ve které ty malé děti pobíhaly. Když jsem se tam zastavila, nalepily se na plot a natahovaly ke mně ruce. Později jsem si všimla, že několik dětí zůstává sedět pod stromem a nereaguje. Jen se kývaly sem tam a já si tenkrát myslela, že jsou nějak postižené. Ale i ty, co ke mně přiběhly, měly strašně smutné oči. A já si uvědomila, že jim chci pomoci," vypráví svou první zkušenost s dětmi z ústavu Martina Vančáková.
Na konci základní školy se Martina rozhodla, že se stane vychovatelkou v ústavu. To jí ale nakonec rodiče rozmluvili, a tak pokračovala na gymnázium a posléze na vysokou školu.
Místo vychovatelky pěstounkou
„Tehdy jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že jsem se díky rodičům vychovatelkou nestala. Ústavy nejsou něco, co bych chtěla podporovat," vysvětluje Martina Vančáková.
Když se později vdala a narodil se jí syn, rozhodli se s manželem, že si vezmou do péče romské sourozence.
„Ačkoliv jsem vystudovala psychologii, byl pro nás příchod dětí těžký. Měli jsme v pokoji tři postýlky – jedno dítě spalo klidně, druhé se stále budilo a třetí tlouklo hlavou do pelesti. Terezka s Nikolasem, kterým byly tři a čtyři roky, se divili, že se jídlo musí vařit a chleba koupit v krámě. Z ústavu nic takového neznali, vše se k nim dostalo hotové," vzpomíná Martina.
Dnes se její rodina ještě o jednoho člena rozrostla – před rokem se jí narodil další syn. Na žádné ze svých čtyř dětí nedá Martina dopustit. „Když jsme si Nikolase a Terezku brali, neměli podle posudků dobré předpoklady. Přesto se dnes oba dobře učí – Nikolas měl ve třetí třídě dvě dvojky a Terezka samé jedničky," uzavírá Martina Vančáková.
Nebýt jí, sourozenci by pravděpodobně dodnes byli v ústavu. Ani jeden z nich by nevěděl, co to znamená mít mámu a tátu.
14
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
