O Babinského „životě a díle“ toho víme docela dost. Narodil se roku 1796 v Pokraticích, na litoměřickém předměstí, a zemřel prvního srpna 1879 jako zahradník na odpočinku v pražských Řepích. To už měl za sebou hvězdnou dráhu, završenou mnohem lepším koncem, než si podle všeho zasloužil.

Šest prokázaných zločinů, za které byl v prosinci 1840 odsouzen pražským kriminálním soudem na dvacet let těžkého žaláře, to byla nejspíše jen slabá polovina jeho leváren. A ty, z nichž usvědčen nebyl, vypovídají o jeho nebezpečnosti ještě mnohem více než jedna loupežná vražda a pár přepadení – tedy skutky, kvůli kterým bručel v bývalé pevnosti na brněnském hradě Špilberk.

Existuje spolehlivý zdroj využívaný všemi, kdo se chtějí zabývat tímto případem. Soudničkář Karel Novotný totiž v roce 1922 napsal útlou, ale nesmírně cennou knížku Babinský – obraz doby a populárního loupežníka. A v ní do nejmenších detailů konfrontoval legendu se skutečností. Učinil tak způsobem, jenž dosud nebyl překonán.

Kde bral informace? Jde o to, že pracoval s dochovaným soudním fasciklem. Ano, v jeho době pořád ještě existoval švabachem psaný spis hemžící se slovy jako „raub“ a „raubmord“. Celý nadpis složky zněl: „Zemský trestní soud v Praze. Spisy v trestní věci: Václav Babinský a společníci, pro zločin loupežné vraždy, loupeže, krádeže, veřejného násilí a podvodu.“

Promlčené vraždy

Když Novotný soudní akta otevřel, ke svému úžasu z nich vyčetl, že objekt jeho zájmu měl pravděpodobně na svědomí tři až čtyři další vraždy. Řekněme to takhle: v roce 1830, kdy Babinský brousil kolem Mladé Boleslavi, tam kdosi podřízl maníkovického rychtáře a jeho manželku. Nedaleko Mšena, kde takzvaný Pokratický Venca „operoval“ jen chvíli předtím, zase objevili pod listím ubitou mrtvolu člověka, jenž byl prokazatelně Babinského kumpánem. Všude, kde se tajemný muž v černém plášti a „ruské“ čepici objevil, dříve či později někdo přišel k úhoně.

Babinského specialitou bylo, že si na každou prácičku najímal jiné společníky. Pokud by padli do spárů četníkům, nemohli by o něm podat žádné zasvěcené zprávy. Byla to chytrá taktika a několikrát se také stalo, že za mazaného šéfa pykali jiní. Třeba mladý vojín Bartoloměj Klopschütz, jenž se po letmém seznámení s Babinským v hospodě ve Staré Boleslavi přidal ke zpackanému přepadení v Lysé nad Labem. Odseděl si dvacet let, zatímco „Wenzel von Pokratitz“ se vypařil.

Tolik ke skutečnému charakteru osoby, která podle pověstí bohatým brala a chudým dávala. O výslechovém protokolu, z nějž Karel Novotný vycházel, se v pozdějších pramenech mluví jako o ztraceném. Proč? Protože ho téměř celou polovinu 20. století nikdo neviděl. Teprve před takovými pěti šesti lety se záhadně vynořil, a dokonce se dočkal digitalizace. Ukázalo se, že ačkoliv byl původně uložen na Pankráci v archivu zemského soudu, později se s ním neoprávněně manipulovalo. Pracovníci archivu nechtějí být konkrétnější, tolik však mohou říci, že koncem padesátých let byl předán nejmenovaným zástupcem veřejnosti jako anonymní nález do Archivu hl. m. Prahy, načež byl určitou dobu umístěn mimo fond pražského magistrátu. Znovu ho do něj zařadili až ve třetím tisíciletí.

Stopa v umění

Nabízí se otázka, zda po Babinském, „známém lotru mexickém“ (jak praví známá píseň), nezůstalo ještě něco jiného. Známe jeho portréty, z nichž jeden visí na Špilberku a další si loupežník nechal udělat u profesionálního fotografa už coby vážený stařec, který po propuštění pomáhal sestrám boromejkám v řepském klášteře. Tento snímek se prý kdysi snad prodával jako pohlednice. Sám Babinský se přesto až do konce svých dnů snažil maskovat, asi ze strachu, že si ho jako bývalého trestance někdo podá. Dožil pod falešným jménem Antonín Müller. V Řepích měl svůj domeček a spousta místních by určitě ještě dnes přispěla vzpomínkami svých babiček a dědečků na tuto rázovitou postavu.

Ale kromě snímků se dochoval ještě větší unikát. Je jím soška z rozžvýkaného chlebového těsta, kterou měl Václav Babinský osobně uhníst ve vazbě pražského kriminálního soudu na Karlově náměstí během svého šestiletého čekání na soudní proces. Chytili ho roku 1834, odsouzen byl v prosinci 1840. Jan Šmíd v knize Zapomenuté krásy vlasti z roku 1972 zmiňuje ještě hodinky z chleboviny, po nich se ale slehla zem. Ne tak po sošce, jež má být loupežníkovým autoportrétem. Popravdě, kdo se na ni podívá, uvidí dílo tak dokonalé, že spíše budí dojem dobového komerčního artiklu. Tak či tak, v době, kdy Babinský čekal na soud, byla soška vystavena v centru Prahy na Můstku ve výkladní skříni jistého šmolkaře. Svědectví o tom zanechali J. V. Frič i Jan Neruda, který píše, že maličký Babinský „tam seděl ve vězení ze samých balíčků škrobu zbudovaném, slepený z chleba a obtížený cetkovými řetězy“.

Také tahle půvabná kuriozita se na dlouhá léta ztratila a za normalizace už poničená bez povšimnutí chátrala v depozitáři. Odtud ji vysvobodil až po roce 2000 tehdejší kastelán Miloš Říha. S pomocí Národního muzea se podařilo najít experta na restaurování předmětů z chleboviny. A roku 2011 mohl být krásně vybarvený výtvor představen na výstavě Zbojníci – hrdinové, nebo zločinci? v budově Musaionu v pražské Kinského zahradě.