Celá dlouhá léta se také přátelil se svým sousedem Vladimírem Pechanem. Ten ještě dodnes vzpomíná na chvíle, kdy se s Havlem viděl naposledy. „Dodnes vidím, jak se kolem mé chalupy pomalinku šine na procházku. Už na tom byl velice špatně. Zval jsem ho na kafe. On mi jen odvětil, že se staví až půjde zpět. To už nestihl,“ říká Pechan.

Poslední chvíle s Havlem

Nedaleko jeho chalupy se Havlovi udělalo špatně a na Hrádeček si zavolal o pomoc. „Naložili ho do auta a odjeli. To bylo naposledy, co jsem ho viděl,“ dodává se slzou v očích soused.

Ten si na něm nejvíce cenil jeho upřímnost. „Dokázal se bavit s žebrákem i politikem. A zatímco teď ti nahoře jen kecají a nic nedělají, tak Havel měl svoji vizi a za tou si šel,“ dodává v obýváku svého domu pamětník a ukazuje do kuchyně. „Když tam byl ještě jídelní stůl, tak u něj seděla třeba Kája Chadimová či Honza Tříska. Bylo nás asi jedenáct. Jo, a taky sem přijela i Věra Čáslavská nebo Kubišová. To si pamatuju, jak říkala, že lepí pytlíky,“ vzpomíná Pechan.

Na co však byl jeho celosvětově známý soused levý, tak to byla manuální práce a velká důvěřivost. „Olga o něm vždy říkala, že kdyby mu dala do ruky sekeru, tak si usekne nohu,“ dodává již s úsměvem ve tváři Pechan a pro dokreslení Havlovy důvěřivosti ještě přidává další historku. „Jednou ke mně přišel s vítězoslavným pohledem a říkal, že udělal vynikající kup. Že u něj dělníci dělají topení a on jim slíbil, že to co ušetří na materiálu, tak jim proplatí. Tak oni to udělali a dostali slušný prachy. Za pár dní pak Havel přišel s tím, že mu to nějak špatně hoří. A oni mu dali starý kotel. Tak si musel koupit nový,“ dodává soused.

Doba strachu

„Pokud se však jednalo o politiku, tak tu jsme spolu moc neprobírali. A když, tak jen okrajově," vzpomíná Pechan, který však kvůli slavnému sousedovi zažil i perné chvíle. Život na Hrádečku a v jeho okolí totiž nebyl v době totality jednoduchý.

close info Zdroj: Deník zoom_in https://www.denik.cz/tema/10-let-od-odchodu-vaclava-havla.html I Vladimír Pechan má stále ještě v paměti mnohá setkání se Státní bezpečností. „To bylo zlé. V práci mi dělali problémy a vyhrožovali, že moje děti se nedostanou na žádnou kloudnou školu. Václav Havel však vždycky říkal, že jsem jeho duševní opora. Co já však zažil strachu," říká muž, který má dodnes husí kůži z „placatých čepic".

V době strachu však zažil i veselé chvilky. To například v době, kdy měl Václav Havel na návštěvě Pavla Landovského. „Václav si mu stěžoval, že ho stále odposlouchávají. Našli tedy spolu kabel od odposlouchávacího zařízení, Lanďák ho smotal a odvezl na smeťák. Za týden si však pro něj přijel a za pět tisíc ho prodal," usmívá se při vyprávění Pechan.

Z Hrádečku lunapark

Na Václava Havla prý nemá žádnou špatnou vzpomínku. Nerad se však v dnešní době baví o Hrádečku a Havlově druhé ženě Dagmar. „Po smrti Václava jsem takřka deset let Hrádeček udržoval. Paní Havlová sem nejezdila moc často. A když, tak mě vyháněla. Ale jsem rád, že jí neprošlo z toho místa udělat jakýsi lunapark."

Pechan naráží na kauzu, kdy poblíž proslulé chaty chtěla Dagmar Havlová postavit hotelový komplex s muzeem. Úřad ve Vlčicích však její záměr zamítl s tím, že pozemky jsou v přírodní oblasti, která je chráněná.

A právě do Vlčic směřovaly i naše další kroky. „Jo, pana Havla si moc dobře pamatuju. Byl to pořád fešak. Ale nikdy jsem se s ním moc nebavila. Když někam šel, tak za ním šli vždy nějací tajní,“ říká žena nedaleko maloobchodu ve Vlčících.

Havlův duch je tu pořád

I zdejší prodavačka si na Havla často vzpomene. „Byl to uctivý muž. A pořád je tu ve vesnici jeho duch cítit.“

„Jsem hrdá na to, že jsme tu měli takového velikána. A asi by si tu zasloužil i nějakou sochu,“ říká další žena před krámkem a dodává, že Havel často chodil do zdejších hospod, kde se rád setkával s místními. „A někdy také zašel do Pekla na pivo. A s ním i Honza Tříska.“

A stejně jako ve Vlčicích, i v nedalekém Trutnově zbyly po bývalém prezidentovi jen útržky vzpomínek, ale žádná hmatatelná. Tou jedinou je snad jen neonové srdce s podpisem zářící na komínu zdejšího pivovaru, kde Havel před revolucí půl roku válel sudy. „Na tomhle dvorečku vznikla ta legendární fotka, ale jinak se zde za tu dobu, co tu byl, hodně změnilo,“ říká pracovnice pivovaru paní Lenka při procházce zdejším areálem.

Pryč je i místo, kde první postkomunistický prezident nechával stát svůj legendární mercedes. S nim Havel jezdil 12 kilometrů z Hradecku a vždy z něj vystoupil v montérkách a holinkách. Řediteli pivovaru to vadilo a rozčiloval se, že Havel jezdí mercedesem a on, ředitel, má jen moskviče. I proto musel Havel auto parkovat o ulici dál. „Z té místnosti je teď filtrovna. Takže opravdu tu jsou už jen a jen vzpomínky.“