Václav IV. se stal českým králem opravdu velmi brzy. Na panovníka byl korunován z rozhodnutí svého otce Karla IV. už ve dvou a půl letech, dne 15. června 1363 ve Svatovítské katedrále v Praze.

Mimořádně nízký věk nového "panovníka" vedl samozřejmě k veřejným pochybnostem, z nichž se zrodila i známá legenda o tom, že chlapeček "tehdy korunován jest na hradě a v té chvíli plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricií na hradě, na kterým stál, když ho korunovali, a plakal, až jeden pekař dal mu koláček, teprv se utajil", jak popsal korunovaci ve své česky psané "Spravovně" pražský kanovník Pavel Žídek. Ten ovšem nenechával na Václavu IV. ani nit suchou. Mimo jiné o něm psal, že to byl "žráč a opilec".

Nepříliš šťastné dětství

Pravda je, že pro tak malé dítě mohla korunovace představovat neočekávaný stres a že ani tehdejší církevní hodnostáři myšlence Karla IV. příliš nefandili. Podle pozdějších zpráv však otevřeně protestoval jen Karlův blízký přítel a rádce, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, jenž považoval celý akt za znevážení celého korunovačního obřadu. Kvůli nízkému věku dítěte sice skutečně nemohly být všechny části obřadu dodrženy, ale korunovace byla platná.

Přílišné nároky Karla IV. na nevyspělého syna ale pravděpodobně pokračovaly dál. Zval Václava ještě v dětském věku k podpisu úředních aktů, nechával ho účastnit se jednání, která Karel IV. jako římský císař vedl - což u chlapce se zcela jinými zájmy nutně muselo vyvolávat nudu a odpor. Je sice pravděpodobné, že ho zaujal respekt, jaký ostatní účastníci schůzek prokazovali jeho otci, a že zatoužil po podobném, ale stejně tak lze předpokládat, že získal dojem, že tato úcta přichází automaticky s panovníkovou pozicí, a nedomýšlel, nakolik se o ni zasloužila otcova osobnost.

Nebyl netalentovaný - jako budoucí král získal kvalitní vzdělání i fyzický výcvik, podle pozdějších kronik si dobře vedl v cizích řečech (na které měl mimořádný talent i jeho otec), ale politika ho nebavila a viděl v ní spíš past, do které padl. Při jeho výchově navíc výrazně chyběl mateřský vliv. Karlova čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská ho ráda neměla a dávala mu zřetelně najevo, že by na jeho místě radši viděla svého syna Zikmunda, který se narodil v únoru 1368.

Ze zešněrovanosti diplomatického světa, do nějž byl od raného mládí uváděn, začal Václav IV. utíkat k zálibám, jako byl lov nebo tehdejší kulturní zábavy, přitom však byl navyknutý na to, že se na něj bere prvořadý ohled bez ohledu na jeho reálné schopnosti. Možná někde tady byla příčina jeho pozdějšího mimořádně problematického vystupování v roli samostatného panovníka - už bez otcovy opory.

Podobně se tomu mělo i s partnerskými vztahy. Už jako devítiletého ho oženili se čtrnáctiletou Johanou Bavorskou, dcerou dolnobavorského vévody Albrechta z Wittelbachu, které mohl devítiletý chlapec těžko imponovat. Tělesně spolu začali žít v době, kdy bylo Václavovi patnáct a jí devatenáct. Je otázka, nakolik mohl všestranně očekávaný a vyžadovaný partnerský styk vyvolávat u mladíka opravdovou touhu. Když Johana Bavorská 31. prosince 1386 na Karlštejně zemřela, Václav dal před jejím pohřbem přednost návštěvě svého oblíbeného hradu Žebrák.

Smrt první ženy navíc dala podnět k mnoha řečem a pomluvám, protože nebyla přirozená. Podle verze Edmunda de Dyntera královnu zadávil na Karlštejně jeden z králových loveckých psů, když se šla v noci napít a vyrušila ho, podle jiné verze se umořila hlady, aby se v manželství netrápila.

Druhé manželství

O tři roky později se Václav IV. oženil znovu s neteří své zesnulé ženy, čtrnáctiletou Žofií Bavorskou, dcerou Jana II. Bavorského. Obě manželství ale zůstala bez potomků, traduje se však, že královým levobočkem by mohla být Markéta z Lucemburku, která se po roce 1406 provdala za šlechtice Jana staršího z Vlašimi.

Žofie Bavorská se později stála známou jako velká přívrženkyně a ochránkyně Jana Husa, kterou po Husově upálení začali v zahraničí považovat kvůli jejím hlasitě vyslovovaným názorům za "patronku českého kacířství". Je pravděpodobné, že přes její osobu šlo o útok proti králi, jemuž až do jeho předčasné smrti vyčítali, že husitům dostatečně nečelí.

Karel IV. ještě dva roky před svou smrtí prosadil v létě 1376 Václavovo zvolení a korunovaci římským králem a na přelomu let 1377 a 1378 podnikl svou poslední velkou diplomatickou cestu, která mířila do Francie, aby zajistil, že nově zvoleného římského krále přijme a stvrdí i francouzský král Karel V. S výsledkem cesty byl sice spokojen, víc však pro syna udělat nemohl.

Je otázka, zda si uvědomil, že jeho syn nedokáže dostát nárokům, jaké na něj budou kladeny. "Mohu leccos, ale svým synem být nemohu, pochopte to," sděluje Václavovi krátce před svým skonem v jinak nepříliš zdařilé televizní inscenaci Smrt císaře a krále Karla IV. z roku 1978. V každém případě byl nový král postaven tváří v tvář úkolům, na něž nemohl se svou povahou a zažitými návyky stačit.

Uvržen do problémů

Nový král, který se ujal vlády 29. listopadu 1378, se stal zodpovědným nejen za České království, ale i za Svatou říši římskou. V roce 1380 zasáhla české království morová rána, do toho se hrnuly problémy s římskou říší, zejména s papežským schizmatem. Od roku 1378 totiž měla církev dva papeže - kromě Urbana VI. v Římě zde byl francouzským králem dosazený Kliment VII. v Avignonu. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna stál za římským papežem, Václav však byl pod silným vlivem francouzského dvora a váhal - odložil i římskou jízdu za císařskou korunu, kterou pak už nikdy nedostal šanci uskutečnit.

Aby to měl mladý král ještě složitější, krátce po sobě zemřelo hned několik duchovních osobností, na jejichž radu a pomoc měl podle plánů svého otce spoléhat: začátkem roku 1380 skonali kardinál a bývalý druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a litomyšlský biskup Albrecht ze Šternberka, o pár měsíců později i olomoucký biskup Jan ze Středy. Václav IV. tak měl úkolům, které se na něj valily, čelit úplně sám.

Nebyl úspěšný, i když se v prvních letech své vlády snažil. Chyběla mu přirozená autorita jeho otce, neměl ani dost silnou vůli k prosazení svých návrhů. Dá se říci, že ho panování brzy přestalo bavit. 

K dosavadním problémům se přidal i pokles výnosu z českých stříbrných dolů, který vedl k oslabení hodnoty mincí a k vážné hospodářské krizi. Šlechtici začali chudnout a ohlížet se, kde by si pomohli. Někteří se nechávali navrbovat do různých armád, jiní se sdružovali do lapkovských skupin. Království se tak postupně začala zmocňovat anarchie.

Byla by však chyba vyčítat Václavu IV., že tento úpadek padá jen na jeho hlavu. Dokud zcela nerezignoval, snažil se jednat, zajistit všeobecný zemský mír a posílit i pozice vládnoucího lucemburského rodu. Svému nevlastnímu bratrovi Zikmundovi pomohl zásadním způsobem k uherskému trůnu, svého bratrance, moravského markraběte Jošta, jmenoval generálním vikářem v Itálii. Bohužel jeho ctižádostiví příbuzní cítili vnitřní panovníkovu slabost a nejistotu, takže se v rozhodujících chvílích nakonec obrátili proti němu.

Smrt Jana z Pomuku

Zásadní zvrat nastal na přelomu let 1392 a 1393, kdy vyvrcholil spor mezi panovníkem a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Poslední kapkou se stal Václavův záměr zřídit biskupství v Plzni, kterému chtěl darovat statky benediktinského kláštera v Kladrubech, jehož opat zemřel. Toto biskupství by významně oslabilo postavení Jana z Jenštejna coby pražského arcibiskupa, jenže benediktinští mniši krále předešli, ihned si zvolili nového opata, a ke zřízení nového biskupství nedošlo.

Rozzuřený panovník si nechal arcibiskupa a jeho nejbližší spolupracovníky předvést, Jan z Jenštejna ale vytušil nebezpečí a zavčas uprchl. Ostatní arcibiskupovi úředníci však byli zajati a odvedeni. Mikuláš Puchník a generální vikář Jan z Pomuku, který neprodleně schválil zvolení nového kladrubského opata, byli mučeni, na čemž se podílel i samotný král, který prý osobně propálil Janu z Pomuku boky. Kanovník mučení nepřežil a jeho tělo bylo shozeno z Kamenného mostu do Vltavy. Smrt církevního úředníka králově pověsti vůbec neprospěla. Církevní preláti začali mluvit o králi-katu a o jeho cholerické a nesnášenlivé povaze a důvěra k němu valem klesala.

Jan z Jenštejna se před královým hněvem vzdálil raději do Říma, římský papež Bonifác IX. mu však odmítl pomoci, protože Václava IV. potřeboval víc. Arcibiskup proto nakonec rezignoval na svůj úřad, kde ho nahradil jeho synovec Olbram ze Škvorce.

Pánové se bouří

Václav IV. začal před problémy, které na něj doléhaly, stále častěji unikat na své lovecké hrady, kde zůstával ve společnosti "přátelských kumpánů" z řad nižší šlechty i měšťanů, jejichž přítomnost ho sice nijak neobohacovala, ale měli pro něj jednu přednost - nechtěli, aby něco řešil. Postupem doby jim začal svěřovat i důležité úřady, pro něž neměli potřebné dispozice, což se samozřejmě nelíbilo vysoké šlechtě. Její zástupci proto vytvořili Panskou jednotu a ve spolupráci s ambiciózním Václavovým bratrancem, moravským markrabětem Joštem, krále 8. května 1394 v Berouně zajali a uvěznili. Dokonání prvního státního převratu však zabránil zásah Jana Zhořeleckého, který krále osvobodil.

Královo zajetí přesto nezůstalo bez důsledků. V zahraničí už měl totiž předtím špatnou pověst kvůli Pomukově smrti. "Svatá říše římská nesmí mít slabého vládce," rozhodli porýnští kurfiřti a 20. srpna 1400 jej prohlásili za zbaveného titulu římského krále. Novým králem zvolili Ruprechta III. Falckého.

V letech 1402 a 1403 byl Václav uvězněn podruhé, tentokrát z podnětu svého bratra Zikmunda, který ho pod záminkou slibované římské jízdy vylákal z královského domu na Starém Městě a odvezl na hrad Schaunberg v Horních Rakousích. S pomocí několika věrných se králi znovu podařilo uprchnout a vrátit se do Prahy, ale v následujících letech byl nucen uznávat další a další požadavky vyšší šlechty. Své sesazení z římského trůnu nicméně nikdy neuznal a nadále se označoval za římského krále.

Druhý římský král Ruprecht Falcký zemřel v roce 1410. Jeho smrtí se znovu otevřela cesta pro Lucemburky, této šance se však chopili i Václavovi politicky schopní, ovšem také do určité míry bezskrupulózní příbuzní, tedy opět bratr Zikmund a bratranec Jošt. Kurfiřti nejdřív zvolili v menšině Zikmunda, pak se však volba opakovala a pět hlasů dostal Jošt. Spolu s Václavem tak najednou měla Evropa římské krále hned tři.

Slabý a stále častěji alkoholem podlomený Václav (lékaři mu bohužel doporučovali pít víno místo vody, protože věřili, že je zdravější) nakonec ustoupil. Po smrti Jošta tak byl v roce 1414 korunován římským králem Zikmund. 

Další vývoj situace už se odehrával do značné míry mimo Václavovu kontrolu. Nedokázal zabránit popravě Jana Husa, nevěděl, jak čelit vzestupu radikalismu v českých zemích. Koncem června 1419 ho při návštěvě kostela svatého Apolináře obestoupil dav husitských poddaných v čele s Mikulášem z Husi, který požadoval návrat reformu církevních poměrů. Král na vznesené požadavky nedokázal nijak reagovat, víceméně před davem utekl a později Mikuláše z Husi vypověděl z Prahy. Aby si potvrdil moc, 6. července (provokativně na výročí Husova upálení) kompletně vyměnil novoměstskou radu, kterou považoval za viníka. Tím zažehl první pražskou defenestraci.

Dodnes nevyjasněná smrt

Zpráva o vyhození novoměstských konšelů z oken ho zastihla na Novém hrádku u Kunratic, navzdory řadě tradovaných tvrzení ale nevedla k jeho okamžité smrti. Dokonce ještě schválil zvolení nové městské rady, nadiktované podle požadavku vzbouřenců. 

Dne 16. srpna se mu však prudce přitížilo. "Ukrutná bolest, která projela jeho tělem, vydrala z jeho úst strašný výkřik, podobající se podle mínění těch, kteří byli přítomni, lvímu řevu," píše se v Letopisech českých.

Přesná příčina následného skonu zůstává dodnes neznámá. Spekuluje se o infarktu, mozkové mrtvici, ale také o epileptickém záchvatu. Smrt Václava IV. zvedla stavidla nahromaděné revoluční vlně, která vzápětí vedla k vyhánění katolíků z Prahy a ničení kostelů i klášterů. Husitské bouře definitivně vypukly.