Dnes ve svém institutu dál rozvíjí své myšlenky, píše články, knihy, přednáší po celém světě. A také komentuje aktuální dění. Na něm nevidí téměř nic, co by ho těšilo.

Podle něj se totiž politici  zaklínají různými pojmy, ale v praxi pro jejich naplnění příliš mnoho nedělají. To je i případ hojně omílaného sousloví o prosazování českých národních zájmů. Možná i proto Václav Klaus v rozhovoru s Deníkem nechal viset ve vzduchu odpověď na otázku, zda v příští přímé volbě nebude kandidovat na prezidenta ČR.

Když jste v roce 1989 vstupoval do Občanského fóra, přemýšlel jste jen o demokracii a tržním hospodářství, nebo jste uvažoval o nějakých přívlastcích?
Už do OF jsem vstupoval se zásadní polemikou. Pro havlisty byl rok 1989 de facto pokračování pokusu, který vyvrcholil v roce 1968. Pro lidi mého typu to bylo naopak diametrální popření roku 1968 a nastoupení úplně jiné cesty. V tom jsme se lišili od prvopočátku. Kupodivu v bleděmodrém ten rozkol a nemožnost se domluvit přetrvává dodnes.

Co je špatného na tom, když lidé prosazují sociálně tržní ekonomiku?
O Vánocích 1989 jsem se setkal s nositelem ekonomické koncepce roku 1968 Otou Šikem. Přišel ke mně domů na prosecké sídliště a divil se, jaké tam jsou miniaturní byty. Sondoval, jestli tady bude místo pro navázání na jeho teorii třetí cesty, kterou tady před dvaceti lety kázal a během emigrace se v ní ještě utvrdil.

Řekl jsem mu rezolutně, že ne. Na rozdíl od jiných emigrantů, kteří se tady v 90. letech pletli se svými velmi osobními ambicemi a vznešenými řečmi o Československu, to Šik akceptoval a pravil, že se vrací do Švýcarska. Za to jsem mu vyloženě vděčný. A teď k tomu přívlastku sociální.

Kdysi jsem napsal článek, kde jsem uvedl zásadní věc, že nejdůležitější je, kde se to slovo sociální nachází. Je-li před pojmem tržní ekonomika, nebo za ním. Odmítám sociálně tržní ekonomiku, ale naprosto přijímám termín tržní ekonomika s racionální sociální politikou. To platilo na začátku 90. let stejně jako dnes.

Ptám se na to proto, že jste symbolem transformace státem řízené ekonomiky na tržní hospodářství. Přitom po celých 28 let a nyní, kdy vzniká vláda ANO a ČSSD s podporou komunistů ještě intenzivněji, se vznášejí otazníky nad způsobem, který jste zvolil. Tím, jak právníci kulhali za ekonomy, docházelo ke spoustě nespravedlností. Netrápí vás to?
Vetuji výrok, že právníci kulhali za ekonomy. Právníci prostě neměli názor a občas pouze převáděli do právnických formulek věty, které jsme jim poradili. Žádná právnická škola, která by chtěla transformovat společnost a ekonomiku, u nás nebyla. Vy jste použila slovo nespravedlnosti. To naprosto odmítám.

My jsme nespravedlivě zdědili socialistické hospodářství, které jsme potřebovali změnit v tržní ekonomiku, založenou na soukromém vlastnictví a volně se pohybujících cenách. Nevím, co je nespravedlností. Snad to, že pan Kellner zbohatl 150tisíckrát více než já? To není nespravedlnost, ale známka toho, že byl 150tisíckrát šikovnější než já.

Nemůžete přece popřít, že spousta lidí se k velkému majetku dostala cestou různých podvodů a že se na kuponové privatizaci přiživili nejrůznější šíbři.
Šíbři se přiživují na lidské společnosti od okamžiku, kdy se lidstvo stalo lidstvem. Šíbr je slovo, které existuje ve všech jazycích světa, i tam, kde žádný komunismus a transformaci ekonomiky neměli. A jaký princip podvodů máte na mysli? My jsme přece zvolením kuponové privatizace zkusili zatnout tipec všem těm šíbrům.

To byl zásadní předpoklad možnosti vyhnout se tomu, co se dělo v zemích okolo nás, například v Maďarsku, kde docházelo k tzv. spontánní privatizaci, při níž si podniky přivlastnili jejich manažeři. Tomu jsme chtěli za každou cenu zabránit. Kuponová privatizace nedala nikdy nikomu šanci k podvodu.

Rozhodlo se, že se touto metodou budou privatizovat konkrétní podniky, a každý člověk dostal nabídku, aby se toho zúčastnil. Spousta lidí na ní vydělala, minimálně tím, že si za tisícikorunu koupila kuponovou knížku a pokud nechtěla investovat, prodala ji různým Koženým nebo Kocábům a získala desetinásobek. Nevím, co je to za podvod.

Právě ty privatizační fondy.
Ale možnost založit investiční privatizační fond měl teoreticky každý, mě by to nenapadlo, neuměl bych to, když pominu, že jsem byl ministr financí. Jiní se ale do toho pustili a zbohatli. Tak to prostě v kapitalismu chodí.

Chtěl jste, aby tu vznikl silný český kapitalismus, a z toho důvodu jste nedal přednost prodeji průmyslových podniků zahraničním zájemcům?
Teď už jsme v jiné době, ale tehdy byla myšlenka prodeje jednoho jediného podniku zahraničnímu majiteli považována levicí za strašlivou drzost. S tím jsem soucítil, nikoli z apriorních ideologických důvodů, ale chtěl jsem, abychom zůstali pány domu, ve kterém bydlíme.

Proto také byla kuponová privatizace podmíněna českým občanstvím. Nikdo si už dnes nevzpomene na dramatické ataky mezinárodních investičních společností a bank, které se mohly zbláznit, že to bylo bez nich, že jsme je z kuponové privatizace vyšachovali. To byl hlavní důvod jejich agresivní kritiky námi zvolené metody ekonomické transformace.

Po dvaceti letech ve sněmovně vznikla komise, která má prošetřit okolnosti privatizace OKD. Ani kvůli tomu nemáte výčitky svědomí? Doly přece skončily v českých rukou, ale nedopadlo to zrovna na jedničku.
Nezlobte se, ale to je jiný příběh. My jsme na začátku nabídli, že majetek zůstane v českých rukou, avšak další stupeň jsme už ovlivnit nemohli, novému vlastníkovi jsme nemohli diktovat, co s tím udělá dál. My jsme hledali, jak stále opakuje jeden ze spolutvůrců kuponové privatizace Dušan Tříska, nikoli ideální učebnicové majitele, ale první soukromé vlastníky.

Jestli to poté někdo rychle prošustroval, nebo okamžitě pod rukou prodal někomu dalšímu, eventuálně si na tom vybudoval kapitálovou mocnost, je další věc, kterou jsme nemohli řešit. Pokud to někdo udělal špatně, je směšné za to kritizovat nás a je chybné mluvit o podvodech a nespravedlnostech. My jsme nastavili výchozí laťku a pak už to bylo na jiných. Někdo se s tím, co dostal do vínku, stane Karlem Gottem a někdo zpívá na vesnických tancovačkách pro 60 posluchačů.