Opravdu si myslíte, že hlavním mottem dneška je ambice menšin, ať už jde o národnosti, sexuální orientaci či náboženství, ovládnout vůli většiny, byť ta ve volbách rozhodla jinak? Jak to ty menšiny dělají?
Demokracie respektovala celek, v minulosti to byl nejčastěji národní stát, a pohybovala se v jeho rámci. To bylo umožňováno standardními demokratickými procedurami, na jejichž základě vládl ten, kdo vyhrál volby. Současná doba toto odmítá, jakémukoli celku se posmívá, národní stát je nonstop atakován. Mimochodem u nás to začal Václav Havel s čecháčkovstvím.

Tehdy jsem se strašně vztekal, protože jsem to považoval za posměšný výrok, který si tento národ po půl století komunismu prostě nezasloužil. A oni ho používali velmi agresivně a namyšleně. Dneska celek také nikoho nezajímá, nikdo se s ním neidentifikuje a každý si myslí, že bude obhajovat jen svoje dílčí a skupinové zájmy.

Obrat v roce 1968 byl od kolektivismu k individualismu. Dnešní obrat je k hájení skupinových zájmů, vy jste použila slovo menšinových. Slovo skupinový by se mělo do té debaty vrátit. Jednotlivec a jeho svobody jsou opět pošlapávány, vítězí skupinové zájmy. A skupiny jsou ty menšiny. Už před dvaceti lety jsem mluvil o nové refeudalizaci společnosti: léna, cechy.

Korporáty.
Ano, proto jsem to vztahoval ke korporátnímu státu. Klasická demokracie chtěla něco jiného, vycházela z jedince, ne z různých kolektivit, které jsou ovšem menšinami.

Pochopila jsem správně, že liberální demokracie je z vašeho pohledu větší nebezpečí než třeba Rusko?
To určitě. Rusko nás nijak neohrožuje, mně ani vám tady na Hanspaulce nic nedělá. Liberální demokracie nás zasahuje dnes a denně tisíci zákony, které schvaluje parlament a často nevycházejí z naší domácí dílny. Můj syn napsal trefný komentář, v němž píše, že se od loňských voleb přijalo jedenáct zákonů nebo novel, ale jen tři z toho byly domácí, ostatní je povinná recepce evropské legislativy.

Evropská unie v pojetí, do jakého se vyvinula, je hlavní nástroj, jak se celá tato nová ideologie k nám dostává. Rozbila národní státy, kde demokratické principy tu lépe, tu hůře fungovaly, ale v EU nic z toho fungovat nemůže. Dostal jsem teď text jednoho rakouského bloggera, který se nazývá Konzervativní rebel a hodnotí výsledky posledního evropského summitu. Říká tam moc hezky: Mnoho slov, mnoho Junckerových polibků, žádné činy.

To je pěkná sumarizace. Nikoho přitom nezajímá, co povinně a bez povšimnutí přebíráme do našeho právního řádu z Bruselu. Pamatuji si, že jsem jako prezident vetoval zákon o námořní dopravě, neboť žádné námořní loďstvo nemáme. Některý z levicových poslanců se rozčílil, že to byla legislativa EU a když přijde pokuta za prodlení, měl bych to za ČR zaplatit já.

A přesto není u nás politik, Petrem Fialou počínaje přes Vojtěcha Filipa a konče Milošem Zemanem, který by nemluvil o českých národních zájmech. Jak to jde dohromady?
Žádný z těchto tří české národní zájmy důsledně nehájí. Jedna věc je vznešeně o tomto sousloví licitovat, to umí kdejaký politik. Tady jde ale přece o něco úplně jiného, o reálné politické kroky, o přijetí či nepřijetí věcí, které k nám ze světa putují.

Nedávno jsem byl na každoročním aténském semináři a tam jeden bývalý britský ministr Blairovy vlády řekl, že země visegrádské čtyřky odmítají sdílet core european values čili základní evropské hodnoty. Zaprvé nevím, kdo má právo definovat je, jestli pan Juncker – zvlášť po svém extempore s Marxem – nebo pan Tusk. Zadruhé země Visegrádu neodmítají core european values, ale konkrétní projekty a akce, které dnes v Evropě probíhají. To je fundamentální rozdíl. A stejné je to s těmi českými národními zájmy.

V roce 2003 jste z mého pohledu nečekaně zvítězil v nepřímé prezidentské volbě. Do Španělského sálu vcházel s největšími ambicemi Miloš Zeman, jenže ČSSD to překombinovala. Vladimír Špidla mi řekl, že jejím dohodnutým kandidátem měl být Otakar Motejl, který by asi vyhrál.  Jaká byla vaše strategie, díky níž jste soupeře převálcoval?
Štěpení v sociální demokracii existovalo už tenkrát, na zemanovce a ostatní. Tehdejší volba byla do určité míry jejím produktem. Zeman nedocenil, jakou veš, míněno Vladimíra Špidlu, si dal do kožichu. To se mu vymstilo, což se politikům stává. ČSSD byla a je rozpolcená, to je evidentní. A pak si myslím, že jsem si to odpracoval. Moje projevy byly pilovaná dílka, na která se všichni těšili. Zeman si myslel, že stačí přijít s rukama v kapsách a říct pár bonmotů. Ukázalo se, že to nestačilo.

Přímá prezidentská volba v roce 2023 asi udělá tečku za velkými jmény prvních 30 let existence České republiky. Tedy pokud mi teď neřeknete, že se do ní přihlásíte…
Loni při volbách jsem dostal nový občanský průkaz, který má platnost do roku 2052. Prohlédl jsem si ho a poznamenal, že to je 35 let čili můžu ještě sedmkrát kandidovat na prezidenta, tak se všichni bojte.

VÁCLAV KLAUS
* Narodil se 19. června 1941 na pražských Vinohradech.

* Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, za minulého režimu působil ve Státní bance československé a později v Prognostickém ústavu ČSAV.

* Po listopadu 1989 se stal prvním československým ministrem financí ve vládě národního porozumění. V letech 1992–1997 byl předsedou české vlády, po podpisu opoziční smlouvy v roce 1998 předsedal sněmovně.

* V roce 1991 založil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl do roku 2002.

* V únoru 2003 byl v nepřímé volbě zvolen prezidentem ČR, podruhé tento úspěch zopakoval v roce 2008. Po vypršení druhého mandátu založil Institut Václava Klause, píše knihy, statě a přednáší.

* Jeho manželka Livia byla do letošního dubna velvyslankyní na Slovensku, starší syn Václav je poslancem za ODS.

V rámci seriálu Expremiéři již vyšly tyto rozhovory:

Příště přineseme rozhovor s Jiřím Paroubkem.

 

PŘEDCHOZÍ
3/3
DALŠÍ