Tam před deseti lety zavolal řediteli Václavu Hrubému a zeptal se ho, jestli nepotřebuje zahradníka. Náhodou potřeboval. „Prodloužil mi tím život nejméně o deset let,“ usmívá se Větvička. Štiřínského ředitele ovšem zná už desítky let. Když Václava Hrubého za minulého režimu komunisté popotahovali za údajné rozhazování kvůli údržbě zámeckého trávníku, Větvička napsal posudek, v němž vědecky doložil, že se tráva musí sekat i za socialismu.

Říkáte o sobě, že jste zámecký zahradník. Co z toho povolání máte nejraději?
To je spíš zaměstnání než povolání, protože já nejsem ani vyučený zahradník. Možná ale mám nějaké geny, neboť jeden můj prastrýc byl zámeckým zahradníkem u Morzinů ve Vrchlabí. Spoluzakládal tamní park. Navíc když jsem v roce 1963 po vojně přišel do Průhonic, náš šéf pan inženýr Svoboda nás tahal po zámeckých parcích v okolí. Tehdy jsem navrhoval, ať každý z nás stipendistů dostane na starost nějaký park a v něm realizuje svoje nápady, udržuje ho a rozvíjí, čímž se bude učit. Bohužel se mi to nepodařilo až do roku 1984, kdy jsem byl jmenován šéfem Průhonického parku, abych ho připravil na oslavy 100. výročí jeho založení. Pak jsem zase pracoval jako řadový pracovník Botanického ústavu a po převratu jsem byl ustaven jeho vedoucím až do roku 1992. Tam jsou kořeny mého zámeckého zahradnictví.

Doslechla jsem se, že jste s docentem Bohumilem Kavkou, který byl 40 let ředitelem výzkumného ústavu v Průhonicích, chodili po parku a stylizovali jste se do stromů, abyste věděli, kde je zasadit. Je to tak?
To je pravda. Průhonický park totiž nikdy neměl projekt. Byl celý až do dnešní podoby vytvářen intuitivně, nikoli živelně. Velkou intuici měl jeho zakladatel hrabě Arnošt Silva-Tarouca, který k němu přišel díky věnu své ženy Marie Antonie Nosticové, neboť park předtím 80 let vlastnili Nosticové. Silva-Tarouca zpočátku řešil prostory tak, že nechával vzácné a velké stromy stát, odtěžoval nálety a plevel, uvolňoval park a z těch porostů ho vytvořil. Park je parkem tehdy, když existuje velký kontrast mezi parterem, travnatou plochou a vysokou zelení. Rigorózní zahradní architekti a kunsthistorici tvrdí, že do barokního zámeckého parku nepatří jehličnaté dřeviny, neboť v našem prostředí byl tvořen výhradně středoevropskými listnatými stromy, lipami, jasany, javory, jilmy. 

A co květiny, které jsou nedílnou součástí zámeckých zahrad?
To je právě ten ohromný háček a otázka kritérií. Třeba tady na Štiříně nám památkáři vyčítali, že jsme sem zavedli rododendrony, které tu předtím nebyly. Do pravého anglického, přírodního, neřku-li barokního parku naprosto nepatří. S panem ředitelem Hrubým, kterého chtěli vyhodit už za socialismu, jsme přemýšleli, že bychom odešli na zámek Jemniště, kde potřebovali kustoda. Pamatuju si na slova jedné památkářky, která nám tehdy řekla, že nás tam nikdy nepustí, protože bychom tamní park zničili vysázením rododendronů. Mimochodem, víte, jaký je jejich český název?

Nemám tušení.
Pěnišník. Vymysleli ho bratři Preslové, kteří se inspirovali v ruštině. Na Sibiři hned za Uralem totiž rostl druh rododendronu, po jehož požití se lidé cítili jako opilí, takže pjanyje, a tomu keříku říkali pijanišnik. Z toho pak vznikl počeštěním pěnišník.

A teď je ho plný Štiřín.
To jsou zahradnické paradoxy. Pravda ale je, že pravý barokní park, v podstatě obora, je bez barevných skvrn. Pokud tam jsou, jde o barevně olistěné dřeviny nebo kvetoucí stromy jako koňské kaštany čili jírovce. Záhonky tam nepatří. Na druhou stranu u každého barokního zámku nebo kostela je parter, tedy pravidelná zahrada vycházející z geometrického tvaru. Zářný příklad renesanční a posléze barokní zahrady je ta královská u Belvederu v Praze u zpívající fontány. Obdélník rozdělený na čtverce, čtverce na trojúhelníky, přičemž geometrické tvary jsou zdůrazněné takzvanou bordurou, lemem z dřevin. My ji tu máme také, ale kvůli svažitému terénu je v podobě dvou souběžných elips z buxusu, což je typický prvek barokní úpravy.

O zámeckém zahradníkovi jsem pochopitelně mluvila s nadsázkou, protože vy jste nejznámější český botanik, byl jste patnáct let ředitelem Botanické zahrady Univerzity Karlovy. Tam jste asi k rostlinám přistupoval úplně jinak, protože jste musel myslet na vzdělávací a poznávací funkci zahrady.
To v každém případě. Avšak mou hlavní starostí během té doby byla péče o lidi, shánění financí a materiálu, objíždění dodavatelů. Dokonce jsem na několika snímcích zachycen, jak v montérkách ryju záhony, protože lidí bylo málo.