V druhé polovině války, od roku 1944, začali být českoslovenští letci z Británie přesunováni i na ruskou frontu, kde měli podpořit postupující vojska osvobozující od východu Evropu. Před 75 lety, koncem ledna 1945, tam vznikla oficiálně i první československá smíšená letecká divize.

Přiletěli z povstání

Základ divize tvořily první československý stíhací pluk, založený v Sovětském svazu, který krátce předtím pod velením Františka Fajtla podpořil slovenské národní povstání, a dále kombinovaná letka, již během povstání vytvořili na Slovensku sami slovenští piloti a po jeho porážce přeletěli spolu se stíhači prvního československého pluku zpátky na sovětské území.

Přirozeným velitelem československých stíhačů byl sice František Fajtl, který měl za sebou i bohaté zkušenosti z leteckých bojů nad Francií a nad Velkou Británií včetně legendární bitvy o Británii, ten se však nejevil tehdejším československým politickým a vojenským špičkám v Moskvě jako vhodný kandidát do čela divize.

Psal se leden 1945 a velení československého vojska v Sovětském svazu stále víc ovlivňoval tlak sovětské strany, mající na paměti i budoucí poválečný vývoj ve střední Evropě, kam chtěl Sovětský svaz maximálně rozšířit svůj vliv. První československý armádní sbor tak musel například na přímý nátlak Sovětů zřídit vojenskou zpravodajskou službu Obranné zpravodajství, která se okamžitě stala převodní pákou sovětské tajné služby NKVD (do jejího čela Rusové prosadili Bedřicha Reicina, informátora moskevského vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem).

Odbojář místo stíhače

Všechny tyto okolnosti měly vliv na to, že velitelem prvního československého stíhacího pluku byl nakonec jmenován dnes bezmála zapomenutý podplukovník Ludvík Budín.

Ten se stal důstojníkem letectva po první světové válce, v níž bojoval v uniformě rakousko-uherské armády na ruské a italské frontě. Když v březnu 1939 obsadilo zbytek někdejšího Československa německé vojsko, neodešel do exilu, ale zapojil se do domácího odboje. V srpnu 1944 uprchl před hrozícím zatčením gestapem na vzbouřené Slovensko, kde se stal velitelem výcvikového střediska Buk taktické skupiny 1. československé armády na Slovensku. Po porážce povstání přeletěl s ustupujícími československými piloty do Sovětského svazu. Počátkem září 1945 byl přidělen k velitelství letectva při hlavním štábu jako přednosta skupiny a v říjnu byl ustanoven velitelem letectva třetího vojenského obvodu.

Velení divize se tak v lednu 1945 ujímal ostřílený důstojník a odbojář, ale zatím nepříliš zkušený letecký velitel. Vyhovoval však politicky, což se bohužel projevilo i po únoru 1948, kdy se coby divizní generál podílel na vyhazovech příslušníků západního odboje z armády. Do výslužby byl přeřazen 11. června 1951 a v roce 1956 zemřel.

Ohnivý křest u Ostravy

Bojovou činnost zahájily oba pluky československé smíšené letecké divize 14. dubna 1945, kdy dvě skupiny bitevníků podporované stíhači zaútočily v rámci ostravské operace na vojenské cíle nepřítele nedaleko polské vesnice Olza.

Od 14. dubna do 9. května 1945 uskutečnila divize 567 bojových vzletů a zničila desítky aut, tanků, obrněných vozidel, povozů, železničních vagónů a velké množství živé síly nepřítele. Dne 9. května 1945 přistály její dva bombardéry na letišti v Kbelích, aby symbolicky přispěly k pražskému povstání, zbytek divize se vrátil do vlasti 14. května.

O této opomíjené kapitole československého vojenství se dlouho moc nemluvilo, v roce 1988 se však na ni zaměřil celovečerní film režiséra Otakara Fuky Piloti. V jeho závěru je zachycena i zmíněná letecká bitva nad Ostravou. Na rozdíl od o bezmála dvacet let staršího filmu Nebeští jezdci, jenž pojednával o československých letcích v Británii, nečerpal při scénách leteckých soubojů z archívů skutečných dobových záznamů z palubních kamer, ale natočil je znovu s využitím leteckých modelů. Ty byly pro potřeby filmu speciálně upraveny, aby dokázaly imitovat i střelbu a shazování bomb. Snímek nebyl příliš zdařilý a v kinech neuspěl, dnes ale představuje vyhledávanou raritu mezi českými válečnými filmy.