Když si manželé Rychlí zKarlových Varů zulice I.P. Pavlova před devíti lety kupovali vrámci sdružení nájemníků svůj byt, počítali stím, že místo klasického nájemného budou platit do fondu oprav. „Bylo to srozumitelné. Od radnice jsme jako sdružení kupovali byt, přesněji dům, za čtyřicet procent ceny. Zbytek, tedy šedesát procent, jsme měli proinvestovat do oprav domu, včetně opravy fasády a zateplení. Dva roky to fungovalo,“ řekl Josef Rychlý.
Po dvou letech začala spolupráce a společná shoda mezi nájemníky výrazně "drhnout". „Měli jsme našetřit na opravu výtahu, ale nikomu se nechtělo zvýšit částku do fondu oprav. Nakonec jsme se domluvili, ale potíže pokračovaly ivnásledujících letech,“ doplňuje Zdena Rychlá.
Přidává se Petr Havelka, jednatel sdružení. „Potíže nastaly, když jsme doplatili "dluh" městu a po třech letech skutečně proinvestovali zbytek ceny našeho společného domu. Bylo totiž potřeba nutně opravit sklepy, které byly plesnivé a ve společné sklepní chodbě hrozilo propadnutí do podzemí. Pod celým objektem totiž vedou staré vodárenské šachty,“ říká Petr Havelka. Jen statický posudek stál peníze, další investice bylo třeba zajistit co nejrychleji. „Nebyli jsme se schopni dohodnout. Tři rodiny prostě nechtějí platit vyšší poplatky do společného fondu oprav. Proto jsme celou věc dali ksoudu. Nyní čekáme na rozhodnutí,“ dodává Havelka.
Advokát Jan Jonák, který kauzu pro sdružení řeší, říká: „Výhodou tohoto případu je, že ve smlouvě osdružení je jasná klauzule. Ta zaručuje, že vpřípadě nečekaných výdajů jsou členové sdružení povinni zaplatit potřebnou částku. To radím udělat při podpisu každé podobné smlouvy,“ říká právník.
Další alternativou je vůbec sdružení nezakládat, vlastnit pouze svoji bytovou jednotku. „To přináší sice relativní nezávislost, ale oto složitější je vymáhání příspěvků na společné nutné opravy,“ míní Josef Rychlý a dodává: „Kdyby to tak mělo být vnašem případě, asi bychom dodnes neměli ani střechu. Aradnici bychom museli dům vrátit nebo nakonec doplatit vhotovosti.“
