Nezapomenutelný je její společný herecký koncert s Janem Werichem v televizním filmu Kočár nejsvětější svátosti. V roce 2003 hrála ve filmu Želary.

„Byla to vynikající umělkyně a vzácná žena. Měl jsem ji moc rád a myslím, že ona mě taky. Budu na ni vzpomínat jako na velkou herečku," řekl herec Lubomír Lipský. Lipský s Adamovou společně působil v Městských divadlech pražských. „Nejvíc vzpomínám na její roli Hedy Gablerové, já jsem hrál jejího manžela, režíroval to Alfred Radok. Bylo to skvělé představení, vzpomínám na to celý život," dodal Lipský.

Ve filmu Želary se s Adamovou potkala herečka Aňa Geislerová, která ve snímku ztvárnila hlavní roli. „Já si ji pamatuju ještě z dětství, ona mě znala jako batole, protože byla kamarádka s mojí babičkou. Já ji mám zafixovanou jako ženskou plnou energie," řekla Geislerová. „Mám skoro pocit, jako kdyby odešel někdo z rodiny. Je mi to líto," dodala.

Adamová na sebe výrazně upozornila celou řadou charakterních rolí především v divadle. Ve filmu tolik příležitostí nedostala.

Po absolvování konzervatoře v roce 1946 nastoupila do vinohradského divadla, poté vystřídala několik pražských scén, od roku 1956 působila v Divadle ABC, respektive Městských divadlech pražských, kde se stala vedle Václava Vosky, Ireny Kačírkové a dalších na dlouhá léta hvězdou souboru. Zásadní vliv na její formování měl režisér Jiří Frejka a Jan Werich.

„Pan Werich nebyl můj učitel – ten už pokračoval v tom, co já jsem se naučila od jiných velkých režisérů. Mým uměleckým krédem, pokud se to dá tak nazvat, vždycky bylo hrát dobře divadlo. Tomu jsem zasvětila celý život. Neexistovalo pro mě nic jiného než učit se, koukat, nechat si poradit a sát z těch druhých, co bych mohla potřebovat," řekla Adamová na podzim 2010.

Vzpomněla na natáčení televizního snímku Kočár nejsvětější svátosti z roku 1962. „To byla skvělá škola. Protože ty improvizace, které pan Werich předváděl a které jsem jakožto jeho partnerka musela brát – byly fantastické. Poznala jsem, jak se také dá hrát jiným způsobem divadlo, než jsem ho kdysi hrála já," dodala herečka.

Televize si jí všimla i později – hrála třeba i ve snímku Společnice (2000), kde měla za partnerku Tatianu Vilhelmovou. Adamová vystupovala v rozhlase, ve filmech dabovala například Jeanne Moreauovou, Sophii Lorenovou nebo Annu Magnaniovou. Získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní působení v dabingu, za celoživotní herecké mistrovství obdržela v roce 1996 cenu Thálie. Prezidentem byla v roce 2001 vyznamenána medailí Za zásluhy.

Werichova "katastrofální přítelkyně" Adamová excelovala v divadle

Svůj klikatý život jednou herečka Jaroslava Adamová popsala slovy písně W+V – jednou jsi dole, jednou nahoře. Po válce ještě zažila Frejkovu éru na Vinohradech, hrála s Vlastou Burianem, s Janem Werichem excelovala v jednom z mála z jejích filmů, Kočár nejsvětější svátosti, později hrála třeba s Václavem Voskou či Irenou Kačírkovou. Ve filmu a v televizi se pak začala více objevovat až koncem 90. let. Za své působení v dabingu získala Cenu Františka Filipovského, v roce 1997 dostala Cenu Thálie za celoživotní dílo a v roce 2001 byla vyznamenána medailí Za zásluhy. Dnes Adamová zemřela, bylo jí 87 let.

Herečka Jaroslava Adamová.Postavy, jimž na jevišti vdechla život, se divákům často vryly do paměti hloubkou pochopení niterné podstaty a plnokrevností. Mnohdy až mrazilo z hrdé pýchy, chladné zloby a vášně, kterou Adamová propůjčila sobeckým, panovačným a neúprosně tvrdým hrdinkám. „Jsem pro ně ochotna udělat všechno. Zbláznit se, mít hysterické záchvaty, ale stejně nakonec musím zahrát to, co autor napsal," řekla k tomu jednou.

„Pro mne znamená hrát něco tak nezbytného, že se to blíží určité posedlosti," přiznala se před lety někdejší členka Divadla na Vinohradech a dalších scén, naposled Městských divadel pražských. Celý život „dělala divadlo pro potěšení své a snad i jiných". „Prostě jsem celý život pominutá divadlem," tvrdila herečka.

Když absolventka pražské konzervatoře Adamová začínala, hovořilo se o ní pro talent a zvučný hlas charakteristického zbarvení jako o budoucí tragédce, nástupkyni slavné Anny Iblové. Dramaticky vypjaté role patřily vždycky mezi její majstrštyky.

Za více než 60 let na scéně hrála kupříkladu Annu Kareninu, Hedu Gablerovou, Marii Stuartovnu či Aurélii v Bláznivé ze Chaillot anebo Alici z Play Strindberg. Vystupovala i ve Skleněném zvěřinci milovaného Tennessee Williamse, Sartrových Mouchách, Simonových Drobečkách z perníku či Dürrenmattově Návštěvě staré dámy a v Topolově Stěhování duší.

Adamová v divadle zažila od roku 1946 ještě Frejkovu éru na Vinohradech, a když musel odejít, jako „jeho herečka" šla i ona. Setkali se pak ještě krátce v Karlínském divadle, kde hrála i s Vlastou Burianem. Později si „tu ošklivou, zrzavou, expresionistickou, od Frejky zkaženou herečku" vzal do divadla Jan Werich. Stala se pak jeho dobrou „katastrofální přítelkyní", protože mu byla nablízku v dobách nepohody. Společný herecký koncert přibližuje dodneška Kočár nejsvětější svátosti.

V Městských divadlech pražských se stala vedle Václava Vosky, Ireny Kačírkové a dalších na dlouhá léta hvězdou souboru. Zvlášť Voskovi dělala často partnerku. „Hrát s ním něco, co třeba napsal Oscar Wilde, to byly ťukesy," vzpomínala ráda.

Na rozdíl od divadla byl film k Adamové často nevšímavý. Přesto z filmového plátna její hlas zazněl mnohokrát, když namlouvala Jeanne Moreauovou, Sophii Lorenovou nebo Annu Magnaniovou.

V posledním desetiletí se objevila kupříkladu v televizním filmu Společnice, kde měla za partnerku Tatianu Vilhelmovou, nebo ve snímku Želary Ondřeje Trojana. V jedné z posledních rolí ztvárnila babičku Alžbětu ve filmu Líbáš jako Bůh.

Manžel Julius Albert, který před lety zemřel, byl protipólem jejího temperamentu, měli spolu syny Marka a Julia.