„Chudák,“ utrousí policisté na adresu pana Vrány v legendární komedii Vrchní, prchni poté, co se na útěku před nimi pokusí na cestě do zbraslavského kopce s velorexem marně předjet autobus a nakonec se mu nedokáže ani vysoukat z tříkolky. Velorex ve filmu slouží jako strastiplný obraz jeho chudoby v důsledku mnoha milostných záletů.

Není to úplně od věci – toto vozidlo skutečně mělo v jisté fázi své existence sloužit především lidem v tíživé sociální situaci, vyvolané ovšem trochu méně příjemnými okolnostmi než u Vrány, a sice tělesnou invaliditou. Jeho historie však nezahrnuje ani zdaleka pouze tuto kapitolu.

Člověče, brácho, zatím nám to jede

Velorex vytvořili bratři František a Mojmír Stránští, sami mu přezdívali „ryba“ (všechny ostatní přezdívky jako „hadrák“, „hadraplán“, „montgomerák“, „splašené trubky“ nebo „prchající stan“ vznikly až mnohem později).

Starší František provozoval od roku 1939 vlastní opravnu jízdních kol a napadlo ho, že by se součástky z jízdních kole daly využít i pro motorovou tříkolku s krytou kabinou. První prototyp vznikl ještě v 30. letech, do roku 1945 však bratři výrazně pozměnili jeho nosný rám i nápravy. Trubkový rým potáhli na konci 40. let umělou koženkou.

Aby vyzkoušeli, co jejich vynález vydrží, pustili se s ním na expedici přes celou republiku. „Chtěli jsme prubnout, co to vydrží. Bylo těsně po válce a my jsme si vymysleli, že se zajedeme podívat na Slovensko. Ráno se vyjelo a večer jsme byli v Popradu. A druhej den jsme dojeli do Košic! Mně se třásly ruce, říkal jsem si, co tady budeme dělat, když se něco pokazí. Povídám: Člověče, brácho, to je dobrý, zatím nám to jede!“ vzpomínal na toto dobrodružství o řadu let později František Stránský (jeho slova zachytil autorský tým knihy „Velorex – Tělesně vadní do šťastnější budoucnosti“).

V roce 1945 si oba bratři své vozítko také patentovali a postupně začali s jeho kusovou výrobou. Doba je ale začala předbíhat – v témže roce, kdy začali předávat první hotové vozy zákazníkům, tedy v roce 1948, proběhly v zemi únorové změny ve vládě vedoucí k nastolení stalinské formy komunistické diktatury. Soukromé podnikání začalo být znárodňováno a majitelé firem byli od svých živností a často i od celého svého způsobu existence nemilosrdně odstavováni.

S družstvem o závod

Aby unikli tomuto osudu, přihlásili oba bratři svou tříkolku jako „vozítko pro invalidy“, k čemuž je možná inspiroval fakt, že jejich otec byl skutečně invalidní. Následně se jim podařilo převést firmu pod velodružstvo v Hradci Králové, v němž byla vedena jako Závod 09 Parník. Vozítko získalo další pojmenování, tentokrát Oskar, respektive OS-KAR, což byla přesmyčka ze zkratky slov kára na ose. Konečně se rozběhla jeho malosériová výroba, a protože byl o ně zájem, přesunula se firma v létě 1952 do většího prostoru v Solnici.

„Vozítka byla zákazníkům předávána dvěma způsoby. Buď si tříkolku přijel nový majitel vyzvednout osobně, anebo mu ji za úplatu solničtí zaměstnanci přivezli ve svém volném čase domů. Po takovém předání majiteli se zásadně vraceli do Solnice vlakem. Nutno říci, že zaměstnanci k zákazníkům vyjížděli velmi rádi, bylo to vítané zpestření jejich pracovních povinností,“ píše se v knize o velorexu.

Výroba se rozrůstala a zaměstnávala stále více družstevních závodů: blatníky se lakovaly v Závodě 010 v Novém Hrádku, pedály vyráběl Závod 011 v Olešnici a další drobné díly Závod 03 v Lupenici. Dřevěné podlahy se dovážely z pily a truhlářství v Jedlové.

Od první poloviny 50. let se solnické tříkolky také účastnily mnoha motoristických soutěží pořádaných Automotoklubem nebo tehdejším Svazarmem (Svazem pro spolupráci s armádou). Bratři se těchto závodů záměrně chtěli účastnit co nejvíce, protože věřili, že díky takové extrémní zátěži odhalí na tříkolkách všechny konstrukční vady a budou je moci odstranit.

V roce 1954 však starší z obou bratrů Stránských František s tříkolkou havaroval a následkům nehody bohužel podlehl. Mladšího Mojmíra vedla tato tragédie k tomu, aby rezignoval na funkci vedoucího družstva a stáhl se do pozadí. Kroky nového vedení se mu ale přesto úplně nelíbily, dostával se do sporů, a koncem října 1955 byl z družstva vyloučen. Od té doby se už na vývoji a výrobě tříkolky nepodílel ani jeden z jejích zakladatelů.

Velorex se stává legendou

V roce 1954 se také poprvé objevilo jméno Velorex, protože vůz se začal v nové úpravě prodávat pod jménem Velorex Oskar 54. Největší modernizace tříkolky pak přišla v roce 1963 s novými motory, jednak slabším jednoválcem ČZ, jednak dvouválcem z Jawy 350. Výroba prvního modelu se slabším motorem po roce skončila, silnější model si však získal obrovskou popularitu a vyráběl se v počtu až 1200 ročně.

Celkem vzniklo mezi lety 1951 a 1971 podle sdružení Velorex Club asi 15 200 tříkolek, nejvíce právě s motorem Jawa 350, s tím, že asi polovina byla vyvezena do dalších socialistických zemí, především do Polska, Maďarska a Bulharska.

Ani po zastavení výroby se však na legendární velorex nezapomnělo. Kromě slavného filmu Vrchní, prchni! si jeho čtyřkolová verze zahrála v komedii Ať žijí duchové, objevil se v několika televizních seriálech a dokonce i ve slavném britském pořadu Top Gear. Pro spoustu majitelů se stal pevnou součástí jejich životního stylu, tentokrát už nikoli vynuceného, ale naopak s láskou užívaného. Milovníci velorexů začali každoročně pořádat srazy, jichž se účastní desítky i stovky vozů.