Narodil jste se v roce 1968, kdy Sovětský svaz okupoval Československo. Ukrajina nyní prožívá podobný osud. Paralely jsou evidentní.
Ve stejném roce se narodila i moje žena. Její otec, který pracoval v Institutu teoretické fyziky Akademie věd Ukrajiny, podepsal protest proti okupaci Československa. Měl kvůli tomu problémy celý život. Takových lidí bylo na Ukrajině hodně, v Česku se o tom ale moc nemluví. Neví se ani, že i Ukrajinci mají svého Palacha. Upálil se v listopadu 1968 v Kyjevě. Jmenoval se Vasil Makuch, letos v únoru mu byla odhalena v Kyjevě pamětní deska i za přítomnosti vašeho nového velvyslance na Ukrajině Radka Matuly. V Česku existuje skupina, která usiluje, aby po Makuchovi byla u vás pojmenována ulice. Paralely tady jsou a zejména nyní, kdy Ukrajina zažívá okupaci Krymu a Donbasu ze strany Ruska. Často o tom přemýšlím.

Myslíte, že Češi vidí tyto souvislosti podobně?
Je mi občas smutno z toho, že někteří lidé v Česku zapomínají, že i vaše země byla obětí sovětské okupace. Projevuje se to především, když se hovoří o naší zemi v souvislosti s možností zrušení sankcí vůči Rusku, protože prý nic neřeší. Těmto lidem vzkazuji: Jen si vzpomeňte, prožili jste si to samé. Potřebujeme podporu. Nemusí být materiální ani finanční, stačí ta morální. A soucit.

Proč to Češi tak nevnímají?
Těžko říci. Že by měli lidé krátkou paměť? Vysvětluji si to i silnou ruskou propagandou, která je v České republice nepřehlédnutelná. Vaše společnost i novináři by měli slyšet pravdu, co se děje doopravdy. Často se ale prezentuje více to, co se na Ukrajině děje, z pohledu ruské propagandy.

Oponenti ale v souvislosti se sankcemi vůči Rusku mohou namítnout, že jde hlavně o byznys.
Byznys je byznys, samozřejmě, ale také existují nějaké hodnoty a ne všechno by se mělo řídit pragmatismem a penězi. Evropská unie byla založena na principech svobody a demokracie. Když některé státy porušují mezinárodní právo a okupují vojensky cizí území, na to přece musíme reagovat, i když v něčem ekonomicky utrpíme. I vy jste ztratili trhy, ale našli jste jiné. Diverzifikace je užitečná. Je vždy lepší mít deset menších trhů než být závislý na jednom velkém. Kromě toho vím, že v Čechách máte na prezidentské standartě heslo: Pravda vítězí. Nyní je pravda na ukrajinské straně. Musíme se řídit hodnotami, na kterých je založen civilizovaný svět. Když někdo něco ukradne, musí se za to zodpovídat. Doufám, že nás v tom Evropská unie i Česká republika budou i nadále podporovat.

Je takový problém poslat armádu a domoci se svých území silou? Zvláště dnes, kdy Ukrajina patří mezi největší vývozce zbraní na světě?
Naše armáda je momentálně jednou z nejsilnějších v Evropě. Navíc vyrábíme opravdu kvalitní zbraně. Ale spíše konvenční. Potřebujeme ale ty moderní, jaké mají například Spojené státy. Jednáme s nimi o dodávkách. Před třemi lety jsme ale byli ve zcela odlišné situaci. To jsme armádu v podstatě neměli. Teď už víme, že tehdejší ministr obrany byl ruským občanem, pracoval pro Rusy a dělal všechno, aby naši armádu destabilizoval. Zbraně se rozprodávaly. Rusko se na agresi proti Ukrajině připravovalo i tímto hybridním způsobem. Potřebovali, aby naše armáda byla dezorientovaná, bez odborníků. Když začalo Rusko obsazovat Krym, když zahájilo agresi v Donbasu, prvnímu úderu Ruska jsme dokázali odolat jen díky desítkám tisíc dobrovolníků.

Jak moc se změnila situace ukrajinské armády v posledních třech letech?
Postavili jsme armádu, která je jednou z nejzkušenějších v Evropě. Mohu to ilustrovat na zážitku z Lotyšska, kde jsem působil také jako velvyslanec. I Lotyšsko má s okupací Ruskem zkušenosti. Mluvil jsem s jejich ministrem obrany. Lotyši mají sice malou armádu, ale jsou členy NATO a vysílají své instruktory do jiných zemí. Byli také u nás. Pan ministr mi potvrdil, že i když mají dobře vycvičené vojáky, od těch našich se mnohému sami učili. Naši vojáci mají praktické bojové zkušenosti, které mohou předávat jiným armádám. Ukrajinští vojáci jsou nyní v Evropě, kromě Ruska, jediní, kteří mají reálné bojové zkušenosti. Můžeme být na naši armádu hrdí. Jsme profesionální, dobře vyzbrojení a myslím, že jsme dnes schopni Putinovi adekvátně odpovědět.

Kdyby teď byla možnost, aby Ukrajina vstoupila do Evropské unie výměnou za Velkou Británii, souhlasil byste?
Chceme do Evropské unie, ale vidíme situaci reálně. Nejsme připraveni být členy EU a unie není připravena přijímat nové členy. Proto máme asociační dohodu, která nám pomáhá přiblížit se hodnotám EU. Není to záležitost zítřka, je to na delší dobu. Pro nás je důležité, aby se život na Ukrajině zlepšil. Cesta evropské integrace je nástroj, který nám k tomu pomůže. Vzpomínám si, jak jste se v 90. letech rozčilovali, že ještě nejste v Evropské unii. Teď se v Česku diskutuje, jestli je členství v EU výhodné. Takovým lidem říkám, ať si vzpomenou na devadesátá léta a srovnávají. Nevidíme ale EU jen z praktického hlediska, že se bude snadněji obchodovat a cestovat. Je to také pojistka, že žádné Rusko si netroufne Ukrajinu opět okupovat, protože budeme součástí velké a jednotné Evropy. To, že Rusko obsadilo část našeho území, se stalo i kvůli tomu, že součástí unie a NATO nejsme. Rusko je ale nepředvídatelné. Na východní Ukrajině nebojují naši vojáci jenom za Ukrajinu, ale i za Českou republiku. Kdyby nebylo naší armády, nevylučoval bych, že by ruská armáda už stála na hranicích Evropské unie.

Ukrajina je vlastně velmi mladý stát, i když ve 20. století usilovala o nezávislost desítky let.
Naši zemi si neustále mezi sebou rozdělovaly jiné státy. Rusko, Polsko, Rakousko-Uhersko. Vždy ale existovala snaha sjednotit se v rámci jednoho celku. Měli jsme několik pokusů. V roce 1918 vznikla Ukrajinská lidová republika s hlavním městem Kyjevem a Západní ukrajinská lidová republika s hlavním městem Lvovem. Sjednocení se podařilo v roce 1919, avšak republika existovala pár měsíců. Velmoci Ukrajinu nepodpořily a část se stala součástí Sovětského svazu, část připadla Polsku. Desítky tisíc ukrajinských intelektuálů odešlo tehdy do emigrace. I do Československa. My si stále velice vážíme prezidenta Masaryka, který v Česku pro naše krajany vytvořil výborné podmínky pro jejich život a rozvoj. Měli jsme ukrajinské školy, nakladatelství, vydávali jsme noviny, knihy. Bylo to období rozkvětu. Ale opravdu nezávislý stát jsme vytvořili až po rozpadu Sovětského svazu, přibližně v těch hranicích, kde žijí většinově Ukrajinci. Byl to splněný sen mnoha generací.

V Praze je symbolický hrob Augustina Vološina, prezidenta Karpatské Ukrajiny, v podstatě jednodenního samostatného ukrajinského státu v březnu 1939.
Ano, to vím, dokonce jsem se byl podívat na jeho symbolickém hrobě na Olšanských hřbitovech v Praze. To byl jeden z mnoha marných pokusů o ukrajinskou samostatnost.

Vůdce polské vládní strany Jaroslaw Kaczynski nedávno řekl, že se Stepanem Banderou se do Evropské unie nedostanete. Jaký je váš názor na tuto postavu ukrajinských dějin? Vlastně bývá vykreslován buď jako hrdina, nebo zločinec. Ale to je asi příliš zjednodušené.
Ani na Ukrajině nemáme jednotný názor. Je to ale součást naší historie. Bandera usiloval o nezávislost země. Jeho Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) bojovala jak proti nacistům, tak proti sovětskému režimu. Jediným cílem bylo vytvoření nezávislého ukrajinského státu. Jistě, jsou různé pohledy na to, jak Bandera chtěl svého cíle dosáhnout, jakým způsobem bojoval za tuto nezávislost. Byla to ale doba velmi komplikovaná. Myslím, že bychom se měli na jeho osobu dívat z hlediska konkrétní doby a neinterpretovat jeho a UPA jen očima sovětské a stalinské propagandy. Ta vytvořila mýtus zločince, který dodnes existuje, a to i v České republice. Vím však, že jsou i u vás historici, kteří se tématu věnují objektivně. Nedávno jsem dlouze hovořil s českým historikem Davidem Svobodou, který o Banderovi připravuje novou knihu, a myslím, že to bude hodně zajímavý příspěvek do této diskuse.

Stereotypy a mýty provázejí i vzájemný pohled Ukrajinců na Čechy a Čechů na Ukrajince. S jakými jste se setkal nejčastěji?
Nemám stereotypy a zevšeobecňování rád. Neukazují pravdu. Ale existují, a proto se je snažím bořit. Pověst Česka je na Ukrajině velice dobrá. Chápeme vás jako národ, který nás podporuje. Jste lidé, kteří se umějí postavit za svá práva. Jak v roce 1968, tak v roce 1989. Ukázali jste Evropě, že za svá práva mají lidé bojovat. A pijete pivo, nejvíc na světě. To jsou obvyklé představy Ukrajinců o Češích. Vaše pivo má u nás velice dobrou pověst. Karlovy Vary, české sklo, to jsou pořád pojmy, které letí. Pověst Ukrajinců v Česku není bohužel tak dobrá jako vaše u nás. V devadesátých letech jsem už v České republice pracoval. Měli jsme pověst levné pracovní síly z Východu, vtipkovalo se o tom v televizi. Když levná uklízečka, tak Ukrajinka. Přitom hodně Ukrajinců, kteří k vám přišli, byli vysokoškoláci a je pochopitelné, že ze své země kvůli složité ekonomické situaci odcházeli. Dnes už Češi vědí, že Ukrajinci jsou i poctiví, že dobře pracují, že si váží vašich zvyků, dobře se učí jazyk. Rychle se začleňují. Hodně se změnilo po Majdanu, viděli jste, že i Ukrajinci jsou schopní za svobodu bojovat. Řekl bych, že to pro Čechy bylo překvapivé zjištění. Chci pro bourání stereotypů udělat co nejvíc. Máme co ukázat. Třeba kulturní vývoj po revoluci, výbuch kreativity je obrovský. Chci v Česku předvést řadu nových projektů současnosti, abyste poznali, že nemáme jen výšivky. Že jsme moderní demokratický stát.

S čím se lidé nejčastěji obracejí na vaše velvyslanectví?
Náš konzulární odbor navštíví denně v průměru sto, sto padesát lidí. Hodně je to vyřizování ztracených dokladů. Naposledy jsme vyřizovali deportace Ukrajinců v rámci operace Cizinec. To je ne zcela jednoznačná záležitost, řada našich lidí doplatila na nepoctivce z Polska, na polská víza, stali se obětí podvodníků, to nás moc netěší, ale dělat to musíme.

Zbývá vám vlastně nějaký volný čas?
Rád lyžuji, ale přijel jsem do Česka už po sezoně. Snad se na vaše hory dostanu příští rok. Rád cestuji, během předchozích pobytů jsem toho z vaší země nestihl moc vidět, snad k tomu bude příležitost nyní. Sice se hodně ochladilo, ale mám rád, když je opravdová zima, ne jaro.

Procestovat Česko nebude velký problém. V porovnání s Ukrajinou je u nás všechno na dosah ruky.
Ano, to máte pravdu. Lotyšsko, kde jsem také pracoval, je ale ještě menší. Na druhou stranu: Čím je zem menší, tím snadněji se řídí. Česká republika je co do velikosti naprosto ideální.

Kdo je Jevhen Perebyjnis?Nový ukrajinský velvyslanec v České republice Jevhen Perebyjnis poskytl 21. dubna v Praze rozhovor Deníku.● Narodil se v roce 1968 v Ternopilu.
● Letos v březnu se stal novým velvyslancem Ukrajiny v České republice.
● Jedná se o jeho třetí působení v Česku. V letech 1994 až 1998 zde pracoval jako velvyslanecký rada, stejný post zastával i v letech 2000 až 2004.
● Od roku 2008 vedl ukrajinskou diplomatickou misi ve Švédsku. Do loňska byl velvyslancem v Lotyšsku.
● V době událostí na Majdanu v Kyjevě a svržení prezidenta Janukovyče byl mluvčím ministerstva zahraničí. Patří k ostrým kritikům Ruska a Kremlu.
● Hovoří česky, slovensky, rusky a anglicky.