Byla jsi vychovávaná v respektující, nebo autoritativní rodině?
Byli jsme klasická autoritativní rodina, ale měla jsem to kompenzované velkou láskou a tím, že mi pak jako starší nechávali rodiče i prostor na můj názor. Hodně času jsem trávila u babičky, kterou jsem milovala a která je pro mě dodnes symbolem ženy. Nikdy nám nedala na zadek nebo nás výrazněji okřikla. Vždy mi dávala prostor na názor a myslím si, že právě babička k nám se ségrou s tím respektem přistupovala a zároveň jsme my měly respekt k ní. Takže tomu, jak dnes přistupuji k výchově, vděčím hlavně babičce. Rodiče neměli informace o jiné výchově a absolutně jim ten autoritativní přístup nevyčítám. Když jsem o tom nedávno s maminkou mluvila, řekla, že by to dnes dělala jinak. Mě spíš zaráží, že my dneska ty informace máme a je spousta rodičů, kteří to pořád dělají tak, jak to dělali jejich rodiče.
Přijde mi za poslední léta, že se z výchovy dětí dělá trošku vědecká disciplína, a někdy mám pocit, že se v té své dokonalosti dokonce matky předhání a hecují navzájem.
Mám pocit, že za to můžou hodně sociální sítě. Maminky ukazují, jak je to všechno super, jak mají dokonale uklizeno, děti v pořádku, krásné, štíhlé, jak jedí zdravě. Sama si říkám, že to snad ani není možný. Na svém Instagramu se snažím sdílet realitu, i když s trochou nadsázky. Vzpomínám si, když jsem si jednou postěžovala, že to rodičovství není lehký, tak to hned převzal a rovnou i pozměnil k obrazu svému bulvár a v té chvíli jsem si řekla: „To mi vadí a takto to nechci.“ Ale pak jsem začala víc mluvit o tom respektujícím přístupu, protože to je strašně důležité, a rozhodla se jít i napříč tomu, že za to dostanu bídu a bude o mně psát bulvár. Věřím totiž, že se společnost jednou změní. Velmi mě potěší, když mi někdo napíše a děkuje za pohled, který sdílím, že je to nenapadlo a začne to víc studovat a zajímat se o to. I kdyby to byla jen jedna maminka, která před tím, než naseká svému dítěti na zadek, tu ruku zastaví a řekne si, vždyť to není třeba, tak pro mě je to velká výhra.
Jsi připravená, že s tebou mnoho rodičů souhlasit nebude?
Pravda někdy holt bolí. Nechci působit jako člověk, který má pocit, že vychoval armádu dětí a že dělá všechno správně. Mám jedno dítě a fakt často netuším, co všechno je ideální, ale vnitřně cítím, že to, co dělám, dělám správně. Nenechám se zviklat názorem, že s tímto přístupem bude z mého syna špatný člověk nebo, jak často slýchám, nevychovaný parchant, rozmazlený spratek. Myslím, že to bude obráceně. No a tady tyto věci se na Instagramu nenosí. Jdu s tímto názorem proti opačnému táboru a dostávám za to přes prsty včetně narážek, že si myslím, že vím všechno. Opravdu nevím, ale zkouším to a zkouším to tak, že se snažím poslouchat a rozumět svému dítěti. Předtím, než udělám nějakou reakci, tak se na to zkusím podívat z jeho pohledu a moc mi pomáhá v tom přístupu k němu, jako by to byl můj partner nebo kamarádka, nebo kdybych to byla já sama a říkám si: „Chtěla bych, aby někdo teď řekl seš zlá, huboval mě, přikazoval mi jdi si sednout, nechci tě vidět?“ Přemýšlím, co by mi v té chvíli pomohlo, co bych chtěla nebo potřebovala slyšet. A takto se s Lukou snažím komunikovat.
Občas nám ale nervy ujedou. Dala jsi Lukovi někdy na zadek nebo přes prsty?
Každý si neseme vzorce z dětství. Já přes prsty dostávala běžně, takže když byl Luka malinký, občas jsem ho přes prsty lehounce plácla, ale říkala si, že ho nikdy neplácnu přes prdel. Ale když mu bylo podle mě rok a půl, neudržela jsem se. Máme fenku a Luka ji často honil, občas po ní něco hodil. Snažili jsme se mu to vysvětlovat. Místo 'to nesmíš' jsme spíš říkali 'pojď Ebinku pohladit, pomazlit se s ní, hračku jí podat a neházet ji'. Pochopil to rychle, ale pak to zopakoval a Ebina už po něm vystartovala. Tak jsem ji zavřela do koupelny a Luka na ty dveře začal bouchat a kopat do nich. Zkusila jsem změnu prostředí. Vzala Luku za ruku a šla ho koupat, ale v koupelně se to opakovalo. Byla jsem už unavená a ujely mi nervy. Když jsem mu sundávala bodýčko, tak jsem ho s ním lehce švihla přes zadek, až se mu otiskly ty patentky na prdelce. Luka hodně plakal. Samotnou mě vyděsilo, jak se na mě podíval, v jeho pohledu bylo jasné: „Mámo ty jsi mi ublížila, tvojí rukou, mě to bolí.“ Musím se přiznat, že jsem z toho byla znechucená a rychle mě to vrátilo zpátky na zem a nikdy už bych to neudělala.
Herečka Veronika Arichteva o výchově a násilí
Omluvila ses mu? Mnoho dospělých si myslí, že děti na všechno rychle zapomenou a neřeší to.
Vždycky, když něco poseru, zakřičím na něj nebo jsem vzteklá, se mu omluvím, protože ten respekt, ten respektující přístup je o tom, že my respektujeme jeho, ale zároveň on respektuje nás a kde jinde se to má naučit než od nás. Slyší mě, jak mu říkám: „Luko, promiň. Jsem unavená, mám toho strašně moc, prostě mě to vytočilo a nezvládla jsem to, omlouvám se ti.“ Vždy o tom spolu mluvíme. Napadá mě samozřejmě, zda tomu rozumí, jestli chápe, co mu tady říkám. Ale ano, chápe, už ten tón hlasu, který slyší, že s ním mluvím a všechno to další, si někam ukládá.
Máme to doma stejně.
Ale to je super, ne?
Měl stejný názor na tento způsob výchovy i tvůj manžel Biser, nebo si ho musela nějak přesvědčovat?
Bisi je strašně klidný a vyrovnaný člověk. Z předchozího vztahu má syna Teodosia a měla jsem možnost vidět už když byl Teo malý, jak mu Bisi všechno hezky vysvětluje. Nikdy jsem neviděla, že by mu dal na zadek. Takže on tu cestu k této výchově měl oproti mně jednodušší. Ale když Bisi jednou za čas bouchne, což je tak dvakrát třikrát do roka, tak se otřese barák. Taky to umí.
Kde čerpáš inspiraci, jak správně Luku vychovávat, kromě vlastní intuice, a změnilo to i tebe?
Hodně se mi líbí přístup psycholožky Vlaďky Bartákové a taky na téma výchova poslouchám podcasty. Hodně čtu. Ptám se. Zjišťuji si informace, protože mě samotnou to strašně zajímá a mám pocit, že tím i hrozně osobnostně rostu. A ano. Mám pocit, že za ty čtyři roky jsem i já trošku jiný člověk. Snažím se ke svému okolí přistupovat s mnohem větším respektem. Když se vrátím o rok zpět, kdy se u Luky objevila větší agresivita, vůbec jsem nevěděla, co s tím. Přestávali jsme chodit na dětská hřiště, protože jsem se bála jakékoliv nepříjemné situace. Bylo to náročné období, kdy se vyvíjí mozek, kluci jsou divocí, a když k tomu přičtu jeho balkánskou krev, bylo to prostě těžký. Oslovili jsme s manželem paní psycholožku Bartákovou, která nám celou tu situaci na rodičovské konzultaci dokonale vysvětlila. Byla jsem ráda, že šel Bisi se mnou. Sama bych mu to, jak nám to paní psycholožka vysvětlila, předat nedokázala.
PODCAST: Ublížila jsi mi, plakal syn. Už nikdy to neudělám, ví herečka Arichteva
Rady od cizího se většinou nejen dobře poslouchají, ale i se lépe přijímají.
Přesně tak, a musím říct, že nám to fakt strašně pomohlo. Luka je po tom půl roce někde jinde. Dokáže s tím vším lépe pracovat, a hlavně my s tím dokážeme líp pracovat. Věřte, pokud máte podobný problém, není ostuda vyhledat pomoc. Pro mě je důležité, aby se měl Luka dobře, aby nám jako rodině bylo dobře. Není nic špatného říct nahlas, sorry, nevím, nezvládám. Pomozte mi, někdo, prosím!
Ale až sem mnoho rodičů nedojde, možná i proto přetrvává mylná představa, že z takto vychovávaného dítěte vyroste rozmazlený spratek, který by zasloužil pár facek.
Přesně to mi chodí od lidí skrze Instagram. Myslí si, že respektující znamená benevolentní, žádné hranice ani pravidla. Vadí to i učitelkám, které mi tento přístup vytýkají a stěžují si, co jim to tam pak chodí za děti. Převládá u nich ta autoritativní a mocenská výchova. Což je pro mě šílená představa, protože s těmi dětmi tráví opravdu hodně času.
Nejen učitelky takto smýšlí. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, mimochodem otec pěti dětí, před rokem vyvolal bouřlivé debaty názorem, že facka od dospělých ve výjimečných situacích může dítěti vymezit mantinely a není dobré takovou výchovnou metodu zákonem zakazovat.
Já si myslím, že tady je přesně příklad toho, že je to člověk na nesprávném místě. Zajímalo by mě, jak by se cítil, kdyby k němu přišel nadřízený a jednu mu vrazil za to, že něco podělal. Proč bychom měli dětem ukazovat, že to je normální, že takhle se máme chovat. Vychovávat děti strachem? Myslím si, že lze děti vychovávat tím, že řeknu: hej, já ti rozumím, vím, co cítíš, chápu tě, ale pojďme to zkusit dělat jinak, tohle se mi nelíbí a ukázat mu, jak to dělat správně. Tahle poučka se mi hodila třeba v situaci, kdy Luka někoho nebo i nás uhodil. Mohla jsem mu dát na zadek a říkat, ne ne Luko, nikdo se nebije, to není hezký, a na tu prdel mu prostě dát. Ale co by si asi řekl Luka? Ty můžeš a já ne? Vím, že spousta lidí to má jinak, ale já s tím prostě nesouhlasím.
Vždycky mám pocit, že to, jak se bude celá situace vyvíjet, když přijde nějaká krize, je ta prvotní reakce rodiče.
Musím z vlastní zkušenosti říct, že se mi kolikrát stalo, kdy Luka někomu něco vzal, plácnul ho a já už se zase potila z toho, co bude, pak přišla maminka toho druhého dítěte a řekla, v pohodě, já to znám taky. To je vývoj a emoce. A v takové chvíli si říkám super, jsme na bezpečné půdě. Složitější to mají, řekla bych, holčičky. Jsou citlivější a ublížení nesou hůř a je to naprosto v pořádku. Myslím, že nám všem maminkám by hrozně pomohlo, kdybychom na ty děti začaly nahlížet tak, že jsou to děti, že to jsou emoce, které lze rodiči korigovat s porozuměním a korekcí toho ne. Tohle jako fakt ne, takhle se nechováme, mně se nelíbí takhle se chovat, lepší je říct, nemohli bychom si to půjčit, nebo vadí mi, že mi bereš hračku. K tomu přece ty děti dospějí.
close
info
Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková
zoom_in
Herečka Veronika Arichteva
Luka už chodí do školky. Mluvila jsi o své výchově i s učitelkami, nebo sis cíleně vybírala školku s tímto zaměřením?
Není to úplně přímo Montessori školka, ale vybrala jsem si soukromou školku z důvodu toho, že jsem chtěla menší školku a určitý přístup k dětem. S paní učitelkou jsem si o výchově povídala, co je pro mě důležité a jejich přístup je podobný. Vím, že ne každý má možnost dát dítě do podobné nebo soukromé školky. Sousedka mi vyprávěla, když její holčička začala chodit do státní školky, že ji okamžitě zakázali vlastní lahvičku na pití, na kterou je zvyklá, což holčičku rozplakalo a bála se. Nebo vlastní hračku. Neříkám, že si mají děti do školky nosit batoh plný hraček, ale je to velký krok a změna. Pro to dítě, mít něco svého z domova, co zná, svého oblíbeného plyšáka, který mu ten přechod a situaci zlepší, je přeci fajn. Je to stejný, jako když my jdeme do nové práce. Nové místo, noví lidi, všechno. Vždyť i pro nás je to přece stresující a jsme dospělí, těch zážitků a zkušeností máme za život strašně moc, tak jak se má cítit takhle malý dítě?
Velmi výstižně to vyjádřila terapeutka Naomi Aldort ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi, kde píše: „Chovat k dítěti respekt znamená neříkat a nedělat mu nic, co bychom si nedovolili vůči dospělému. Chovejte se k dítěti jako k sobě rovnému, ale buďte si vědomi jeho limitů.“ Souhlasíš?
Naprosto, taky se podepisuji.
Nedávno jsi na Instagramu sdílela, proč je důležité respektovat, když dítě říká ne. Umíš respektovat, když Luka říká ne?
Snažíme se o to. A učíme to i jeho, aby i on respektoval nás. Protože pokud bych respektovala jen já Luku, tak to snadno sklouzne k benevolentnímu přístupu, k té nevýchově. V postoji nebo přístupu k dětem je důležitá i ta druhá strana. Když dám příklad, nedávno si chtěl Luka večer hrát. Já mu říkám, už je večer, jdeme se koupat. Luka řekl ne, já tady budu, chci si ještě hrát. Řekla jsem mu dobře, tak si ještě chvíli pohraj a já tady ještě poklidím nádobí, dodělej si, co potřebuješ a pak půjdeme. Za deset minut jsem Luku vyzvala znovu ke koupání, a on mi zase řekl ne. Vždyť jsme se domluvili, ty sis pohrál, já si udělala svoji práci, teď už je opravdu čas jít se koupat, říkám mu. Tak jo, zvedl se a šel. Uklidil auto a šli jsme. Když já mu umožním říkat ne, což je pro to dítě důležitý z mnoha důvodů, aby se i v budoucnu umělo ubránit, aby si umělo stát za svým vlastním názorem a postojem, tak zároveň to má i přesah k tomu, že já ho učím, co znamená, když se řekne ne a někdo ti umožní ten pocit toho, že ne, zažít.
Přitom ty sama s tím říkat lidem ne máš dodnes problém. Cítíš selhání ve výchově?
Ano. My jsme doma moc často říkat ne nemohli. Chtěla jsem ještě zůstat na pískovišti, ale máma řekla ne, prostě jdeme. Takže tady to se na mně podepsalo.
