Vladimír Bernát se narodil 27. prosince 1927 v Mohelnici. Jeho otci Josefovi zemřela první žena, s níž měl pět dětí. Oženil se pak s Florentinou Smejkalovou, která už měla syna. Narodil se jim Vladimír a po něm dcera Věra.

Rodiče pocházeli z českých obcí, v Mohelnici si nechali na splátky postavit dvojdomek, v němž bydleli spolu s německou rodinou Böhmových. Josef Bernát živil ženu a děti jako výkupčí a prodejce vajíček a kůží, v zimě opravoval boty, byl vyučený švec. Všichni Bernátovi žili ve dvou místnostech, v létě starší děti spávaly na půdě. Ke svým dětem si Bernátovi vzali ještě vnuky od nejstarší dcery, která zemřela při porodu.

Paměť národa
Příběh Vladimíra Bernáta zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa.

Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentujících vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary.

Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

V Mohelnici měl prý Vladimír chudé dětství, ale říká, že bylo pěkné, s kamarády, v přírodě. Od šesti let chodil do české školy a po vyučování cvičil v Sokole. Ze čtyř a půl tisíc tehdejších obyvatel města se jen sedmina hlásila k české národnosti.

Ve druhé polovině 30. let se vztahy mezi Němci a českou menšinou v Mohelnici vyostřily. Vladimír vzpomíná, že při návratech ze Sokola házely německé děti po českých dětech kamení, že útoky končily pouličními bitkami, že se vracel domů s modřinami.

Dne 10. října 1938 vstoupila do Mohelnice německá vojska. Po Mnichovské dohodě se město stalo součástí nově vzniklé Sudetské župy, spadající do nacistického Německa. Krátce předtím odešla většina Čechů do vnitrozemí. Zůstalo jen asi dvacet chudších a většinou početných českých rodin, které neměly peníze na nový začátek, Bernátovi mezi nimi.

Ještě v roce 1938 zavřeli Němci českou školu a Vladimír musel zbývající ročníky dokončit v německém vyučovacím jazyce – německy neuměl, působilo mu to velké obtíže.

Ve třinácti letech dobytčákem na nucené práce

Po posledních školních prázdninách poslal pracovní úřad Vladimíra Bernáta na práce do nacistického Německa. Dne 19. září 1941 musel nastoupit do přeplněného vagónu, původně určeného na převoz dobytka: „Byly to prasečáky, vystlané slámou a narvané lidmi. Stáli tam ženské i chlapi, a viděl jsem všelijaké věci, takové nemravné, jaké jsem v životě neviděl. Záchod byl jenom díra a prkénko, co se na něm sedělo…“.

Ve vagónu jeli s ani ne čtrnáctiletým Vladimírem i dva stejně staří čeští chlapci - Jiří Ryznar z Horních Studének a Jiří Kochwasser z Rohle. Po několikadenní cestě skončili v 600 kilometrů vzdáleném Aalenu v Badensko-Württembersku. Vladimíra zařadili do pekárny Alberta Aisslingera, kde za stravu a nocleh pracoval každý den od rána do večera. Občas se sešel s novými přáteli z vagónu, kteří dělali v truhlárně.