S blížícím se prvním výročím okupace vyšli lidé na mnoha místech republiky do ulic, aby dali najevo, že se nesmířili se stávajícím stavem věcí. Komunistická strana, jejíž ústřední výbor v dubnu 1969 znovu plně ovládla konzervativní klika v čele s novým prvním tajemníkem Gustávem Husákem, však byla připravena. Proti demonstrantům poslala do ulic tisíce milicionářů, příslušníků Sboru národní bezpečnosti, pohraničníků i vojáků. "Ozbrojená pěst strany" dostala zelenou v použití násilí – a také k němu sáhla.

"K nejhorším represáliím došlo v Praze, kde ostré střety s demonstranty začaly již 19. srpna a skončily 21. srpna. Usmrceny přitom byly tři osoby a dalších šestnáct (včetně jednoho vojáka) bylo postřeleno," sdělil Deníku historik Milan Bárta, vedoucí oddělení výzkumu 1945–1989 Ústavu pro studium totalitních režimů.

Podle nové publikace Den hanby 1969 autorského kolektivu historiků v čele s Danielem Povolným bylo v srpnových dnech 1969 zraněno milicionářskou střelbou celkem 50 lidí, z toho 29 v Brně a 21 v Praze. Zabito bylo podle této knihy sedm lidí – kromě tří pražských obětí šlo o dva zastřelené v Brně, jedna žena se stala obětí dopravní srážky s obrněným transportérem a zahynul také jeden voják.

Střelba v Praze

Mezi první pražské oběti se zařadili osmnáctiletý zednický učeň František Kohout a o rok starší elektrikář Vladimír Kuba. Oba byli zabiti už 20. srpna při zásahu milicí proti demonstrantům na pražském náměstí Republiky.

František Kohout byl krátce před 22 hodinou v Králodvorské ulici v Praze zasažen do hlavy palbou ze samopalu, která byla vedena na větší vzdálenost.

Vladimír Kuba byl zabit jen o několik metrů dál v místě, kde do Králodvorské ústí ulice Rybná. Na rozdíl od Františka utrpěl průstřel hrudníku, při němž byly zasaženy obě plíce, jícen i srdce.

"Již z rohu Celetné ulice jsem viděl, že u Prašné brány je nějaký dav lidí, že je tam velký křik a nějací lidé házejí dlažební kostky směrem k Prašné bráně, kde stála obrněná vozidla Veřejné bezpečnosti. Já jsem se až k tomuto davu nedostal. Zůstal jsem stát opodál mezi menšími hloučky. Najednou se dav obrátil a dal se do pohybu směrem ke Staroměstskému náměstí. Otočil jsem se, abych šel ve stejném směru. V tu chvíli jsem zaslechl výstřely. Zdálo se mi, že jich bylo několik rychle za sebou jako dávka ze samopalu. Ohlédl jsem se a najednou vidím, jak po mé pravé ruce padá k zemi nějaký kluk. Viděl jsem, že mu z hlavy teče krev. Jak padal, tak jsem ho nestačil zachytit, upadl na zem, ani nic neříkal," popsal podle serveru Srpen 1969 okolnosti Kohoutova zabití svědek Zdeněk Kubík.

Oba těžce zraněné lidé s pomocí náhodných řidičů nechali rychle převézt do nemocnice Na Františku, v obou případech už ale bylo pozdě. Kdo vystřelil, nebylo nikdy zjištěno. Policie sice v případě Kohoutova zabití našla stanoviště střelce, objevila i vystřelené nábojnice ze samopalu, ale identitu pachatele neodhalila.

Zabití obou mladíků mělo za následek ještě jednu tragédii, protože v reakci na zprávu o jejich zastřelení se 21. srpna 1969 kolem půl dvanácté dopoledne pokusil na třídě Obránců míru (dnes Joštova) v Brně demonstrativně upálit devatenáctiletý Jan Polášek, kterého kolemjdoucí naštěstí včas uhasili. Mladík přežil s popáleninami na 40 procentech těla. Komunistická policie označila jeho čin za "signál k činnosti a aktivnímu vystoupení protisocialistických živlů proti příslušníkům bezpečnosti".

Smutný seznam pražských obětí rozšířil o čtyři dny později teprve čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, kterého 21. srpna 1969 postřelil kolem deváté večer na vinohradském Tylově náměstí ze samopalu neznámý milicionář.

V prostoru kolem náměstí v té době vrcholil střet mezi obrněnými policejními transportéry a asi 10 tisíci demonstrantů, kteří se pomocí barikád snažili postup policie a milicionářů zastavit. Příslušníci Lidových milicí začali v nastalé situaci panikařit a pálit bez rozkazu nad hlavy demonstrantů.

Bohumila Siřínka střela zasáhla do břicha ve chvíli, kdy klidně postával u stánků s květinami a opékanými buřty. K demonstraci se přimíchal úplně náhodou, nebyl dokonce ani z Prahy. S kamarády se vracel z čundru po Slovensku, hlavním městem jen projížděl a mířil domů do Mladotic na Písecku. Zemřel 24. srpna 1969.

"V prostoru toho náměstí byly i bývalé Lidové milice… Bylo jich tam dost, stáli proti nám. Oni stáli na ulici, vlastně přes ulici proti nám a mlčeli… Za této situace vyšla dávka ze samopalu. Bylo to několik vypálených střel za sebou. Mimo těch milicionářů tam žádné jiné uniformy, tím mám na mysli Veřejnou bezpečnost nebo armádu, nebyly. Okamžitě jak zazněla tato dávka, tak Bohouš Siřínek vedle mě padl na zem," vypověděla v roce 1995 na policii svědkyně Miroslava Válová. Ani v tomto případě nebyl střelec nikdy odhalen ani potrestán.

"Vrazi, leží tu mrtvý!"

Týž den, kdy v Praze postřelili Bohumila Siřínka, se střílelo také v Brně.

V Orlí ulici zahynul osmadvacetiletý Stanislav Valehrach, vedoucí Sokola, který účast na protestech neplánoval a do Brna jel jen za svými svěřenci, které chtěl přemluvit k návratu domů. V brněnských ulicích se zamíchal do demonstrace, během níž spustili příslušníci Lidových milicí ze Šmeralových závodů výstražnou palbu ze samopalů. Pálili přitom zpoza zad policistů, kteří mlátili demonstranty obušky - jedním ze zasažených byl i policejní kapitán Vladislav Pátek, na rozdíl od Valehracha ale přežil.

"Při postupu Orlí ulicí, když jsme byli u prodejny jízdních kol, kdy naši příslušníci již utíkali za vzbouřenci, zaslechli jsme z davu, který před námi ustupoval, volání: Vrazi, zde leží mrtvý," vypověděl později jeden z milicionářů.

Před šestou večer pak byla při dalším zásahu proti demonstrantům na náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí) zastřelena osmnáctiletá dámská krejčová Danuše Muzikářová. Kulka ji zasáhla zezadu do hlavy, prošla mozkem a na místě ji zabila. Šlo o výstřel na větší vzdálenost buď z policejní samonabíjecí pistole, nebo samopalu Škorpion.
Ani v případě brněnské střelby nebyli viníci nikdy zjištěni ani potrestáni.

Dalšími oběťmi srpna 1969, o nichž se dlouho nevědělo, se podle knihy Den hanby 1969 stali sedmadvacetiletá Bohuslava Mazná, která 24. srpna 1969 narazila v půl deváté večer na silnici u vysílače Cukrák se skútrem do neosvětleného transportéru a zraněním podlehla, a jeden neznámý voják. Tím mohl být vojín J. Pavlík z 1. tankové divize ve Slaném, který zemřel nejspíš 22. srpna ve Strašicích při rovnání tanků před výjezdem z kasáren "v důsledku nekázně a nedodržování předpisů". Podle publikace však není spolehlivě prokázáno, že oním neznámým vojákem je on.

Pendrekový zákon

Hned 22. srpna bylo přijato tzv. Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění, které mělo pomoci s vyšetřováním osob, stíhaných v souvislostmi s protesty. "V celé republice bylo zadrženo (vzato do vazby) asi 2500 lidí, toho 1500 v Praze, 500 v Brně a ostatní ve zbytku země," uvedl pro Deník Milan Bárta.

Opatření, lidově pojmenované jako pendrekový zákon, našlo okamžitě rozsáhlé použití. "Bez něj by se takové množství lidí nedalo v zákonných lhůtách zákonnými prostředky zvládnout vyšetřit. Umožnilo nejen prodloužit dobu zadržení příslušníky SNB až na tři týdny, usnadňovalo i soudní řízení (odpadlo přípravné řízení, účast obhájce se připouštěla až před soudem atd.), zavádělo princip samosoudce. Zvyšovalo také sazby za vybrané trestné činy o polovinu," vyjmenovává Bárta.

Do budoucna umožnil pendrekový zákon také vyhazovat lidi ze zaměstnání či ze studií za účast na protistátních akcích a postihy nejen jednotlivců, ale i organizací, včetně jejich zákazu. "Do konce roku 1969 odsoudili samosoudci podle paragrafů zákonného opatření celkem 1526 lidí (1186 v České socialistické republice, 340 ve Slovenské), nejčastěji za výtržnictví (815), hanobení republiky a jejího představitele (352) a hanobení státu světové socialistické soustavy (175). Většina z nich dostala podmíněné tresty, výjimkou ovšem nebyly ani tresty odnětí svobody na několik let nepodmíněně," uzavírá historik.

Represivní normu schválil svým podpisem i Alexander Dubček z titulu své tehdejší funkce předsedy Federálního shromáždění (podle svých pamětí ale pro ni údajně nehlasoval). Je smutnou ironií osudu, že demonstranti, kteří byli v důsledku tohoto zákona pronásledováni, volali při svých protestech nejčastěji právě jeho jméno.