Kliknutím zvětšítePřed 45 lety nebylo větší propagandistické události než právě této. K cestě prvního Čechoslováka do vesmíru se po jejím skončení vyjadřovali v anketách umělci, režiséři o ní točili dokumentární filmy, vznikaly o ní písně. Tváře obou kosmonautů účastnících se této mise, velitele kosmické lodi Sojuz 28, Rusa Alexeje Alexandroviče Gubareva, a druhého člena posádky, českého vojenského pilota Vladimíra Remka, hleděly nejen z titulů všech novin i časopisů, ale i ze všech plakátovacích ploch včetně školních nástěnek.
Let do vesmíru byl tématem i tam, kde se mluvilo o něčem úplně jiném. Když tehdejší dětský pořad Československé televize Pionýrská vlaštovka představoval dva mladé záchrance lidského života, kteří vytáhli kamaráda z vody, otázka moderátora (tehdy bychom řekli spíše hlasatele nebo redaktora) zněla přibližně takto: „Co myslíte, že si o vás může říkat Vladimír Remek, který teď krouží ve vesmíru někde nad našimi hlavami?“
Takové a podobné otázky (co říkají na cestu prvního Čechoslováka do vesmíru?) dostávali v té době i umělci, vědci nebo „naši pracující“, jak se jim říkalo. Zajímavá byla dobová odpověď Václava Neckáře. Začínala totiž slovy: „Až mě mrazí štěstím.“
Ačkoli to tak zpěvák téměř určitě nezamýšlel, zněla jako zajímavé připomenutí jiné slavné věty znějící „Mráz přichází z Kremlu“. Těmito slovy nazval československý exilový politik, bývalý člen vedení KSČ Zdeněk Mlynář, svou knihu o tom, jak prožíval osudný konec srpna 1968, kdy došlo k okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a celé vedení Ústředního výboru KSČ bylo násilím eskortováno do Moskvy, aby tam (až na Františka Kriegla) připojilo svůj podpis pod ponižující moskevské protokoly.
Ty schvalovaly „dočasný“ (tedy časově neomezený) pobyt sovětských vojsk na československém území a v podstatě ukončovaly československý obrodný a demokratizační společenský proces. Kniha vyšla poprvé v Kolíně nad Rýnem právě v roce 1978.
Vzpomínka na osmašedesátý rok byla tehdy mezi lidmi stejně všudypřítomná jako propaganda halasně připomínající společný sovětsko-československý kosmický let. Oč musela být tišší a neviditelnější, o to byla intenzivnější. Let Čechoslováka do vesmíru tak provázela šuškanda, že jde hlavně o náplast za osmašedesátý. Dlužno dodat, že sami kosmonauté za to nemohli.
Velitel lodi pamatoval tragédii
Veškerá pompa přitom vypukla až po té, co 2. března 1978 (stejně jako letos i tehdy to byl čtvrtek) skutečně proběhl start, a pokračovala ještě dlouho poté, co se oba kosmonauti dne 10. března 1978 vrátili zpátky na Zemi. Dopředu se o letu veřejně nemluvilo, což byla tehdy obvyklá sovětská praxe. Kdyby se totiž něco nepovedlo, nebo by dokonce došlo kvůli nějakým pochybením ke ztrátám na životech, snažila by se sovětská administrativa vše utajit.
Právě to také již jednou osobně zažil velitel kosmické lodi, vojenský letec Gubarev, jemuž tehdy právě táhlo na sedmačtyřicátý rok (narodil se 29. března 1931). O šest let dříve, v únoru 1971, se stal v Bajkonuru velitelem jedné z podpůrných posádek pro vesmírný let ke stanici DOS-1, která později vešla ve známost jako Saljut 1, a v červnu téhož roku byl spolu se svými tehdejšími partnery Vitalijem Sevasťjanovem a Anatolijem Voronovem vybrán jako záložní posádka pro druhý let k Saljutu 1.
Hlavní posádce velel ambiciózní a tehdy už slavný kosmonaut Alexej Leonov, jenž se stal v roce 1965 prvním kosmonautem, jenž vystoupil z kosmické lodě do otevřeného vesmíru.
Leonov měl původně velet také letu kosmické lodi Sojuz 11, jež startovala v květnu 1971, ale jeho posádku vyřadilo na poslední chvíli podezření na propukající tuberkulózu u kosmonauta Valerije Kubasova. Později se sice ukázalo, že šlo jen o momentální alergickou reakci na postřik stromů, ale se Sojuzem 11 už mezitím odstartovala záložní posádka ve složení Georgij Timofejevič Dobrovolskij, Viktor Ivanovič Pacajev a Vladislav Nikolajevič Volkov.
Leonov i Gubarev sledovali tento let ze země. A stali se tak svědky obrovské tragédie, když při návratu na Zemi v noci na 30. června 1971 celá posádka Sojuzu 11 zahynula. Při oddělení sestupového a orbitálního modulu se totiž ve výšce asi 170 kilometrů otevřel vinou lajdácké montáže předčasně jeden ze dvou ventilů, které měly sloužit k vyrovnávání vnějšího a vnitřního tlaku při sestupu na padáku, tedy až ve výšce kolem pěti tisíc metrů nad zemí. Fakt, že se otevřel ve výšce čtyřiatřicetkrát větší, měl okamžitě za následek bleskový pokles tlaku v kabině, a kosmonauti podlehli rychlé dekompresi.
Zkáza Sojuzu 11 vedla ke zrušení dalších letů, posádky byly rozpuštěny a začalo se pracovat na úpravách lodí i celého kosmického programu. Gubarev se pak podíval poprvé do vesmíru až v lednu 1975, kdy letěl s kosmonautem Georgijem Michajlovičem Grečkem jako posádka Sojuzu 17. Let Sojuzu 28 s Vladimírem Remkem v rámci programu Interkosmos byl jeho druhou příležitostí.
Druhý člen posádky byl skutečně Čechoslovák
Vladimíru Remkovi bylo v době letu zhruba 29,5 roku, narodil se 26. října 1948 v Českých Budějovicích. A třebaže v té době bylo běžné říkat Čechoslováci všem obyvatelům Československa, v Remkově případě k tomu byl ještě jeden důvod. Byl to totiž skutečný Čechoslovák, neboť jeho matka byla Češka a jeho otec Slovák, konkrétně slovenský vojenský pilot Jozef Remek, jehož povolání předurčilo i synovu dráhu.
Členem vesmírné posádky se stal po náročném výběru, který probíhal v Praze od června 1976 poté, co Sovětský svaz nabídl zemím sdruženým v programu vesmírného výzkumu Interkosmos účast v pilotovaných kosmických letech. Výběrové řízení mělo několik kol. Prvního se účastnilo 24 pilotů, dalšího osm, třetího čtyři.
Tato čtveřice odcestovala do Hvězdného městečka nedaleko Moskvy, kde probíhal výcvik kosmonautů. Nakonec zůstali dva. Kromě Remka ještě vojenský letec Oldřich Pelčák. Každý z nich se připravoval zvlášť v dvoučlenné posádce s jiným kosmonautem.
„Trénink byl velmi náročný a trval dva roky. Zkoušelo se přistání na vodě nebo přežití v divočině po nevydařeném přistání. Do poslední chvíle kandidáti nevěděli, který z nich se do kosmu podívá a kdo bude let sledovat ze země… Prošli jsme lékařskými vyšetřeními, centrifugou nebo prohlídkou vestibulárního systému, který určuje, kde je pro naše tělo dole a nahoře. Tento systém byl při výběru nejdůležitější. A tak jsme zůstali my dva s Vláďou,“ vyprávěl před 12 lety Třebíčskému deníku Pelčák.
Až pár dní před startem Sojuzu 28 rozhodla státní komise Sovětského svazu, že do kosmu poletí posádka s Remkem coby kosmonautem-výzkumníkem a Alexejem Gubarevem coby velitelem a Pelčák s ruským kolegou a kamarádem Nikolajem Rukavišnikovem budou záložní posádkou.
S Gubarevem si nejdříve nerozuměl
Zajímavé je, že Remek a Gubarev si ze začátku po lidské stránce příliš nerozuměli. Mohl za to sedmnáctiletý věkový rozdíl i naprosto rozdílná zkušenost, pokud jde o kosmické lety.
„Když mě k němu přiřadili, bylo to pro mne rozčarování. Cítil jsem z něho rezervovanost k mému mládí i nedostatku zkušenosti. Navíc – bylo mu sedmačtyřicet, do kosmu už předtím letěl a zdálo se mi, že přípravu podceňuje. Což nebyla pravda. Když jsem mu to řekl, hrozně se naštval. A pak jsme cvičili až do úmoru,“ popisoval před lety Remek v rozhovoru s redaktory časopisu Reflex Michaelou Kuchařovou a Janem Zvelebilem.
Zlom prý nastal teprve tehdy, když oba kosmonauty spustili v tréninkové kabině z lodi do moře a během hodiny ji měli opustit. „Zapomněli jsme zapnout větráky a v závěru jsme takřka neměli co dýchat. Jemu bylo blbě a mně ještě víc. Několikrát jsem přerušil práci a zvracel, ale pokus jsem předčasně ukončit nechtěl, byla by to škoda. A taky chyba v hodnocení. Takže jsem naplnil několik pytlíků, pak už jsem neměl ani co zvracet, musel na mě být dost hrozný pohled, ale pokračovali jsme. A Gubarev mi pak řekl, že to pro něho byl zlomový moment. Od té doby mi prý začal důvěřovat,“ uvedl Remek v interview pro Reflex.
Jako den startu Sojuzu 28 byl nakonec zvolen 2. březen 1978 s tím, že o den později se tato loď spojí se sovětskou kosmickou orbitální stanicí Saljut 6, která létala nad Zemí v letech 1977 až 1982. Šlo o čtvrtý pilotovaný let k této stanici a vůbec první let na světě s mezinárodní posádkou. Ve stanici čekal na oba kosmonauty Gubarevův parťák z jeho předchozího letu Georgij Grečko, jemuž tam dělal společnost další sovětský kosmonaut Jurij Viktorovič Romaněnko.
Během týdenního pobytu na stanici měla československo-sovětská posádka pomáhat oběma sovětským kosmonautům s jejich vědeckým programem a natáčet televizní reportáže. Pro Remka navíc připravili vědci Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi celkem šest experimentů zkoumajících například růst řas ve vesmíru nebo vliv stavu beztíže na lidský organismus. Další bádání bylo zaměřeno na zkoumání psychiky kosmonautů za letu i před ním a po něm.
Vladimír Remek a Alexej Gubarev před startem Sojuzu 28
Chléb a sůl ve vesmíru
Sojuz 28 odstartoval z kazašského kosmodromu Bajkonur ve čtvrtek 2. března 1978 v 15:28 UTC (16:28 středoevropského času) z kosmodromu Bajkonur na území Kazachstánu a se Saljutem 6 se spojil 3. března v 17:10 UTC. Následovaly tříhodinové přípravy, po nichž návštěvníci vpluli na stanici. První Vladimír Remek, za ním Alexej Gubarev.
„Kosmonauti zasedli ke stolu. Podle zvyku ruské pohostinnosti nabídli Jurij Romaněnko a Georgij Grečko Alexeji Gubarevovi a Vladimiru Remkovi k ochutnání chléb a sůl. Hosté předali domácím stanice balíčky, noviny, dopisy od příbuzných a přátel. Poté Gubarev a Remek přenesli na orbitální komplex část nákladu dovezeného kosmickou lodí Sojuz-28,“ popsal uvítání na orbitální stanici ruský web Knihovna astronomie a kosmonautiky.
„Na palubě orbitálního komplexu začala pracovat společná mezinárodní posádka čtyř kosmonautů. Dráha letu na této historické dráze procházela nad Československem,“ uvedl dále tento web.
V následujících dnech došlo na jednotlivé vědecké experimenty, které oba kosmonauti prováděli až do 7. března. Další den jim pak byl naordinován odpočinek.
Ráno 10. března se Gubarev s Remkem rozloučili se základní posádkou, vrátili se na svou loď Sojuz 28 a po 164 hodinách společného letu se od orbitální stanice odpojili. Pak s pomocí brzdícího motoru zahájili sestup. Loď se rozpojila na tři části, kabina s posádkou se na padáku snesla na Zemi po 190 hodinách trvání expedice asi 310 kilometrů západně od Celinogradu v Kazachstánu. Pak vrtulníky dopravily kosmonauty do blízkého Arkalyku a odtud se letadlem vrátili do hotelu Kosmonaut na Bajkonuru.
Návratový modul Sojuzu 28, vystavovaný v Leteckém muzeu Kbely
Pstruha jsem nemohl ani cítit
Po návratu do vlasti se z Remka, podobně jako dříve ze sovětských kosmonautů, stala v podstatě oficiální tvář socialistického režimu a ikona určená k ukazování masám. Jeho fotografie zaplavily celou republiku, na veřejných prostranstvích začala vyrůstat sousoší obou kosmonautů, kteří měli reprezentovat „nerozborné sovětsko-československé přátelství“.
Remek sám si později postěžoval, že mu tato role nebyla vůbec vlastní. „Určovali mi program, nařizovali, kam jet a kam ne… Někdy jsem si připadal jako věc. A čekaly mě i horší okamžiky. Třeba jsem musel poslouchat, že jsem kosmonaut a každému mám jit příkladem. A proč se tedy chci rozvádět, ať si to raději rozmyslím…“ postěžoval si v rozhovoru pro Reflex.
Jednou se také zmínil, že při všech oficiálních recepcích a banketech, kterých se musel účastnit (a musel se jich zúčastnit hodněkrát) býval předkrmem obvykle pstruh. Jednou totiž neprozřetelně v nějakém rozhovoru řekl, že ho má rád. Po pár týdnech už ho nemohl ani cítit…
57
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
