Andrea Tachezy: Po 35 letech mi partner řekl, že někoho má. Nikdy to nepochopím

Tenhle dům je naživo ještě kouzelnější, než jak jsem si ho představovala podle knihy Dům číslo 226, kterou jste ilustrovala.
Dispozice bytu se de facto nezměnila od 30. let, kdy dům nechal postavit pradědeček mého bývalého partnera. Znám ten dům roky, dřív tu bydlela ještě jeho babička a rodiče. Je na krásném místě, vidím do zahrádky, pozoruju veverky… Dívejte, teď se tam zrovna jedna mihla! Mám ho ráda jako jiné staré věci s historií, ale tady je minulost tak intenzivní, až to není ideální. Když partner odešel, tak tu se mnou ta minulost zůstala o to víc. A to bylo náročné.

I proto pořád toužíte po bydlení na venkově?
Mě jednoduše nebaví město. Jeho výhody téměř nevyužívám. Ráda jdu na kafe, do kina, ale za tím se dá přijet. Čím dál tím víc si uvědomuju, že nejspokojenější jsem s koněm v lese. Nebo když pracuju, ale to mohu kdekoli. Když jedu do centra a musím se probít turisty, vysává mě to.

Herečka Klára Melíšková: Ošklivá jsem si připadala zhruba do pětatřiceti

Byla jste vždy holka z Prahy?
Ano. Ale když mi bylo asi pět, rodiče koupili chalupu na Podblanicku. Každý víkend a celé prázdniny jsem trávila s partou vesnických dětí, které mě možná zachránily, abych nebyla úplný vlk samotář. Byla jsem strašně stydlivé dítě. A oni mě tam trochu „omlátili“. Stavěli jsme vory a jezdili na rybníku, vedli flusačkové války proti vedlejší vesnici. Možná tam vznikla má potřeba být venku a můj vztah ke zvířatům, se kterými je mimo město líp.

Viděla jsem na vašem profilu na sociální síti černobílou fotku holčičky na koni. To jste vy?
Ano. Je to foceno naproti naší chalupě v době, kdy se ještě seno obracelo s koňmi. Jejich majitel mě na jednoho posadil a já se tetelila blahem, protože už v dětství mě to k nim táhlo. Bohužel pro mě byl nepřekonatelný problém jít do jezdeckého klubu, do kolektivu starších dětí. Takže jsem začala jezdit až kolem 28 let, kdy se mi narodila dcera Dorota.

Tchyně z hororu. Co dělat, když manželova matka přijme jeho milenku

A kůň, na kterém jezdíte teď, je váš?
Glena mám osm let, jezdím za ním do stájí za Prahou. Je to můj druhý kůň, prvního jsme měly společně se sestrou deset let. Když jsme o něj přišly, vydržela jsem bez koně sotva půl roku a koupila prvního, který se namanul. Mám ho moc ráda, ale… Nejdříve jsme na něm jezdily tři, i s malou Dorotkou, nakonec jsem zůstala jen já.

Proč, je divoký?
Bez zkušeností s mladým koněm jsme koupily sedmiletého, který začal řešit, kdo bude velet. Nevěděly jsme si rady, on také ne. Potřeboval někoho, kdo mu ukáže, že je jeho pán. Takže jsem zůstala jen já. Za těch osm let jsme se sžili, přesto se někdy stane to, co před dvěma měsíci. Shodil mě a odnesla to ruka, natržený biceps a vazy.

Naštěstí je to levá.
Vždycky když si stihnu uvědomit, že padám, tak si říkám, hlavně ne pravá ruka!

David Kraus o životě na ulici: Romským kamarádům dělal návnadu na skinheady

Živit se ilustrováním a jezdit na koni, to je jisté riziko…
Houslistka Gabriela Demeterová má taky koně a u ní je to snad ještě horší než u mě.

Můžu se podívat do vašeho ateliéru?
Jistě, pojďte! Je to moje nejoblíbenější místnost z celého bytu a sdílím ji s Kulíkem a Muškou. Prosím, seznamte se. Nechci říct, že jsou manželé, protože se mírně nesnášejí. Takový sňatek z rozumu. Kulíkovi jsem vybrala partnerku, ale myslím, že jí leze na nervy, jak pořád žvaní. Připomíná mi moji babičku s dědou, on pořád mluvil a ona z něj šílela.

Je zábavné mít rovnou dva papoušky, ne?
Četla jsem kdysi článek od chovatele andulek a došlo mi, že si člověk dělá radost sám sobě, když si ji pořídí, ale ona trpí, když je sama. Tak jsem Kulíkovi pořídila Mušku. Prostě nebýt sám.

Jak se vám s nimi pracuje, když tu volně poletují?
Kulík miluje, když pracuju. Chodí po stole a hází mi věci na zem. Když kombinuju různé techniky včetně koláže, něco vystříhám, rozložím si kompozici a on přiletí a vše mi rozhází. Vždycky nadávám, že mu zakroutím krčíčkem. Jedno léto jsem odstěhovala všechna zvířata včetně koně na tři měsíce na chalupu, kde jsem dělala ilustrace akvarelem a tuší. Kulík mi pořád nalétával na sklenici s vodou. A pak jsem jednou uprostřed léta slyšela: „Prosim tě, to nepij!“ Říkala jsem mu to dost často.

On s vámi takhle mluví?!
Ne že by mi přímo odpovídal, ale někdy se to legračně sejde. Mám ranní rituál, kdy si udělám kafe a sednu si s ním k práci. Když jsem si ho jednou nesla do pracovny, ozvalo se: „Prosim tě, to nepij!“ Nebo mi něco zvrhnul na stole a já mu říkám: „Kulíčku, cos to zase proved?“ A on na to: „To je dobrý, to je dobrý!“

Herečka Kristýna Leichtová: Být moderní matkou dnes znamená návrat ke kořenům

Můžeme se ještě vrátit ke knize Dům číslo 226? V čem je pro vás jiná než ty ostatní?
Jinak vnímám knihy na zakázku a ty, které vzniknou z mého popudu – a právě takový je Dům číslo 226. Autorkou textu je Jana Šrámková. Vydalo ji nakladatelství Běžíliška, kde na knize spolupracují s autorem textu i grafikem. Na knížkách je to pak vidět. Na rozdíl od velkých nakladatelství, kdy do ruky dostanu text, a s autorem se ani nepotkám.

A potřebujete autora textu poznat?
Když s ním spolupracuju, obohacuje mě to. Vznikají tak věci, které bych sama nevymyslela. Baví mě poetika někoho jiného, kterou to do toho vnese. I když, líbilo by se mi nějakou knihu nejen ilustrovat, ale i napsat. Slovem ale nevládnu tak dobře.

Takže žádné básničky ani deník?
Já jsem si vždycky kreslila. Jedinou formou deníku byl pro mě blog. Začala jsem dělat takový ten vizuální s fotkami, což mě moc bavilo. Tehdy jsem ho tak dělala asi jen já a designérka Soňa Malinová.

Mluvíte o svém blogu schválně v minulém čase?
Asi před dvěma měsíci jsem omylem jediným kliknutím smazala veškerou historii před rokem 2015. Je to nenávratně pryč. Asi to tak mělo být. Pro mě byl loňský rok tak neuvěřitelným životním školením, kdy jsem se naučila, že se holt takové věci stávají.

Ale když vás opustí partner po 35 letech, těžko se přijímá, že se to holt stává…
To máte pravdu. Pro mě to byla strašná rána. Bylo to hodně těžké. Asi dvakrát jsem chtěla zavolat, ať si pro mě přijedou a zavřou mě na chvíli někam do ústavu, že to sama nezvládnu. Nakonec jsem se s tím srovnala, ale nikdy to nepochopím.

Smrt Adama byla nejlepší možnost, říká Libor Stach. S rolí se ale loučil těžko

Chcete o tom vztahu mluvit?
Samozřejmě že už nefungoval jako kdysi. Byli jsme oba zvyklí být hodně sami. Odcizili jsme se a já se upnula k práci tak, že jsem neměla čas ani na své kamarády. Cítila jsem, že si už nemáme moc co říct, přesto pouto k němu bylo velmi silné. Byl to pro mě partner na doživotí, navzdory všem negativním věcem. Nedělám si iluze, že bych na tom neměla svůj podíl. Chyba byla na obou stranách. Přesto když mi týden před Vánoci oznámil, že někoho má a odchází, bylo to jako blesk z čistého nebe.

Nejste v tom sama, kdy partner po desítkách let odejde za výrazně mladší ženou.
Mně to přijde jako lavina a upřímně mám pocit, že se svět zbláznil. Dříve nebylo tolik případů, kdy muži po padesátce opouštěli své celoživotní partnerky a odkládali je jako použité zboží. Připadala jsem si jako odkopnutý pes, kterého někdo přiváže před útulkem, protože je starý a majitele už nebaví.

Jak jste to tedy překonala?
Nejvíc mi pomohlo sdílení s kamarádkou Pavlou, které se o pár měsíců později stalo něco podobného. Věděly jsme, že máme jedna druhou, pomáhaly jsme si. Když byla jedna úplně dole, naštěstí ta druhá byla zrovna nahoře. Když Běžíliška vyhrála s knihou O čem sní (s ilustracemi Andrey Tachezy, pozn. aut.) italskou cenu včetně pobytu v Alpách, jely jsme tam spolu. Byl to ten nejkrásnější výlet, co jsem kdy zažila. Uvědomila jsem si, jak dobře mi dělá chodit po horách. Fyzická námaha vyžene člověku z hlavy strašně moc. Pomohl mi pocit, že jsem překonala sama sebe. A taky vědomí, že mám kolem sebe hodně lidí ochotných podat pomocnou ruku, byť jsem je dlouho neviděla.

Takže jste oprášila stará přátelství, na která nebyl předtím čas?
Člověk by měl o vztahy pečovat, protože jsou strašně důležité. Nemůžeme spoléhat na to, že ti lidé při nás budou stát pořád, když si na ně nejsme schopni udělat čas.

A Glen?
Ten mi taky hodně pomohl. Měla jsem vůči němu zodpovědnost. Musela jsem za ním jet a sednout si na něj, i když jsem byla psychicky vyčerpaná. Protože kdybych to čtrnáct dní neudělala, tak by mě pak v lese sundal. Paradoxně, co mi vůbec nepomohlo a v co jsem vždycky věřila, byla moje práce.

Jak to?
Bylo to pro mě hrozné překvapení, skoro až otřes. Vůbec mi to nešlo. Sedla jsem k práci, chtěla kreslit a měla pocit, že jsem to zapomněla. Jako bych byla analfabet. Jedna z činností, kterou mám v životě nejraději, místo aby mě těšila, mě začala frustrovat. Doteď nevím, co se to dělo, ale byla jsem z toho zoufalá a nešťastná.

Intrikářka z "Ordinace" Anna Slováčková: Musím být tajemná jako hrad v Karpatech

Jak jste našla cestu zpět k tvorbě?
Přes staré notýsky, do kterých si pořád něco kreslím. Začala jsem z nich vytahovat starší věci a na nich stavět. Ale musím přiznat, že až teď pracuju s plným soustředěním. Od práce se mi nechce vstávat, jak mi dělá radost. Teprve teď zažívám pocit stoprocentního návratu do původního stavu.

Co jste dělala během tvůrčí krize? Vždyť vás ilustrování živí.
Asi půl roku jsem dělala paní prodavačku v obchůdku, takové butiko-galerii, což mi hodně pomohlo. Bylo mi vlastně jedno, jakou práci dělám. Hlavně že jsem odešla z tohohle bytu, kde to na mě všechno padalo. Musela jsem se obléknout, namalovat a mohla jsem si vzít s sebou i nějakou svou práci. Měla jsem pravidelný příjem a nemusela k tomu všemu ještě řešit, jestli uživím nejen sebe, ale i koně. Kdybych se ho musela zbavit, byla by to pro mě poslední rána.

Ta ale naštěstí nepřišla.
Když jsme si s kamarádkou Pavlou pomáhaly, začala jsem se cítit líp. Všechny prstýnky od bývalého partnera jsem nechala roztavit a udělat si jiné. A na jednom mám vyryto islandské „þetta reddast“, ve smyslu: Nech to plynout, ono to nějak dopadne. Vždycky jsem měla tendence řešit všechno hned včetně toho, co řešit nejde. Dospěla jsem také k tomu, že když máte dost kamarádů, můžete žít i bez partnera po boku, což jsem si po tolika letech soužití neuměla představit.

Ale vy teď máte po boku nového přítele, že?
Staronového. Tenhle scénář musel napsat někdo ve vesmíru. Stala se neuvěřitelná věc – po 35 letech se vrátila z Ameriky moje dávná láska. Bylo mi šestnáct, když jsem se do něj zamilovala. Dlouho jsem o něm nic nevěděla, jen že v Americe studuje fotografii. Objevila jsem ho znovu asi před pěti lety díky Facebooku. Do Čech jezdíval za rodiči. Párkrát jsme se setkali a zjistili, že máme hodně společného i přes tu vzdálenost a roky, co jsme se neviděli. No, a když jsem dospěla k tomu, že mohu žít sama bez partnera, napsala jsem mu jen tak, kdy se zase objeví. A on odpověděl, že je zpátky už napořád.

A?
Je mi ve všem blízký. Ve vnímání věcí, v tom, co chceme od života. Můžu si s ním povídat. O čemkoli. Doteď jsem si myslela, že na povídání jsou jen kamarádky. Je ochotný přemýšlet o tom, co mě trápí. Posloucháme stejnou hudbu, oba se rádi ráno sprchujeme ledovou vodou… Dlouho jsem o něm nikomu neřekla, věděly to jen dvě nejbližší kamarádky. Měla jsem strach, že to zakřiknu. Že není možné, že se ani ne po roce objeví někdo, kdo mi to otočí o 180 stupňů… Zažívám s ním pocit klidu a to je dokonalé.

Pocit klidu i v ledové sprše?
Michal byl klidný typ už v šestnácti, zatímco já byla utržená ze řetězu a asi jsem potřebovala mít vedle sebe toho macha. Teprve teď dokážu ocenit to, co pro mě v mládí nebylo úplně to pravé. A k té sprše – my se vždycky domluvíme, kdo půjde první a druhému odpustí vodu, ať je studenější.

Herec Martin Stránský: Jsem workoholik z donucení

Jak se vám daří skloubit nový vztah s prací?
Mám na ni míň času, protože vztah nechci okrádat, takže musím pracovat intenzivněji. Přítel dělá fotografickou postprodukci, máme podobný pracovní režim. A je skvělé, že se mnou jezdí za koněm a chce se naučit jezdit. Kdyby mu koně smrděli, asi by to byl problém. Ne že bych posuzovala lidi podle jejich vztahu ke zvířatům, ale když je pozitivní, je mi daný člověk bližší.

Co vám ten velký životní zlom přinesl dobrého, kromě nové lásky?
Naučila jsem se víc bojovat sama za sebe. Uvědomila jsem si, jak se v rodinách předává určitý model chování. Jak babička říkala mojí mamince, když měla problémy s tátou: „Tak si toho nevšímej, není to tak hrozné!“ A mně máma taky říkala, když jsem si stěžovala: „Tak si mysli svoje a neřeš to!“ Jenže to je přesně to tlačení do kouta, ustupování, nebránění se, protože je to jednodušší. Stejně tak nechávám věci více plynout než je zbytečně řešit. Snažím se pěstovat si vztahy s lidmi a nevyhýbat se konfiktům, což jsem bohužel dělala i s dcerou.

Jak to myslíte?
Pořád jsem se snažila být hodná maminka, co vyjde ve všem vstříc. Pak jsem nestíhala a byla kvůli tomu na ni podprahově naštvaná, což ona cítila. Vždycky říkala: „Mami, tak mi radši řekni, že to neuděláš, protože to je pro mě čitelnější!“ Takže se teď učím říkat ne a odmítat věci, které jsou mi proti srsti. I za cenu toho, že druhá strana bude naštvaná. A je to obrovská úleva. Někdo to má vrozené, já jsem musela ujít veliký kus života, abych k tomu dospěla.

Snažíte se o to i ve své práci?
No ano! Snažím se teď víc plánovat a některé zakázky odmítat. Měla jsem vždycky pocit, že vše stihnu a všechny zakázky jsem odkývala, protože se mi líbily. Ale málokdy jsem domyslela, že den má jen 24 hodin. Dala jsem si teď závazek, že se budu víc věnovat věcem pro svůj e-shop a ilustrovat jen to, co mě těší a obohatí. Strašně ráda bych se dostala do situace, že nebudu brát ilustrace kvůli honoráři. Abych z toho měla alespoň přijatelný příjem, musela bych udělat každý měsíc jednu knihu. A to se prostě nedá.

HANA HALFAROVÁ

Smrt partnera je jednou z největších ran. Truchlení má tři bolestivá stádia