O příštím prezidentovi se zdá být rozhodnuto, tedy pokud bude Miloš Zeman znovu kandidovat. Jeho podpora u občanů strmě roste a předseda hnutí ANO Andrej Babiš uvedl, že vlastního kandidáta zřejmě nepostaví a bude podporovat současnou hlavu státu. Jak si tento poměrně významný obrat vysvětlujete?
Nemluvil bych o obratu. Od chvíle, kdy se Andrej Babiš a jeho hnutí dostali do sněmovny a vlády, jsem nevnímal mezi ním a panem prezidentem nějaké nedorozumění.

Andrej Babiš prezidentovy výroky častokrát kritizoval a ještě nedávno uvažoval o Martinu Stropnickém jako možném prezidentském kandidátovi.
To je život a vývoj. Znovu ale opakuji, že zásadní neshody či diametrální rozdíly v postojích jsem mezi nimi nezaznamenal. Andrej Babiš je v politice už déle, s panem prezidentem se častěji schází a situaci zkrátka vyhodnotil tak, že ANO možná nebude svého kandidáta stavět a kdyby se Miloš Zeman rozhodl pro druhý mandát, zváží možnost jeho podpory. Jako člověk blízký Miloši Zemanovi to vítám a považuji to obzvlášť v současné situaci, kdy čelíme uprchlické krizi, za správné.

Kancléř Vratislav Mynář.

Lidé, kteří sledují politiku podrobněji, to spíš hodnotí jako Babišův pragmatický kalkul. 
Z podpory předpokládaného vítěze prezidentské volby může profitovat při dojednávání příští vlády, jmenování ministrů atd.
To si nemyslím. Sněmovní volby předcházejí prezidentským, takže novou vládu bude Miloš Zeman jmenovat ještě v rámci svého prvního mandátu. Můžete namítnout, že když ho Andrej Babiš označí předem za svého kandidáta, může k tomu pan prezident při sestavování příští vlády přihlédnout, ale tak to nebude. Miloš Zeman se bude stoprocentně řídit výsledky voleb a to, jestli mu pan Babiš vysloví podporu, podle mě nebude mít při hlasování až tak velkou váhu.

Mediální partnerství

Jenže nejde jen o to. Spolupráce může mít i jiné podoby. Dočetla jsem se třeba, že Pražský hrad uzavřel dohodu o mediálním partnerství s Babišovým vydavatelstvím Mafra, konkrétně 
s Mladou frontou DNES a deníkem Metro.
To víte víc než já.

Čili dohoda, o níž napsaly Hospodářské noviny, šla mimo vás?
Téměř nic z toho, co píšou Hospodářské noviny, není pravda. Možná vycházely 
z toho, že pan prezident nedávno poskytl MfD velký rozhovor, ale vy sama víte, že stejně tak ho rád udělá s Deníkem. Na základě toho nelze hovořit o nějaké exkluzivní spolupráci. K žádné globální dohodě mezi Mafrou a Pražským hradem nedošlo.

Kancléř Vratislav Mynář.

K projasnění a zlepšení vztahů 
s šéfem ANO ovšem nepochybně došlo. Opačný trend lze pozorovat v linii Miloš Zeman a Bohuslav Sobotka, a to především po 17. listopadu. Jde o špičkování, odlišný pohled dvou levicových politiků na některé jevy, nebo o zásadní střet, v němž stojí na opačných pólech?
Chtěl bych věřit, že jde o špičkování. Přiznávám přitom, že taktiku pana premiéra nechápu a nemám z toho radost. Pro nás pro všechny je důležité, aby prezident a premiér dobře vycházeli, zvláště pokud jsou historicky z jedné strany a hlásí se k levici. To je přirozený předpoklad toho, že by si měli spíš rozumět než nerozumět. Byl jsem u toho, když si spolu začali tykat, jejich schůzky se staly pravidelnějšími, atmosféra se uvolnila a řekl bych, že došlo ke smazání starých hříchů. O to víc mě překvapil rozhovor Bohuslava Sobotky v Hospodářských novinách a jeho reakce na Albertov. Osobně si myslím, že to nebylo z hlavy pana premiéra. Vnímám to spíš jako projev tlaku jeho okolí, aby se 
v otázkách kolem 17. listopadu a uprchlíků vymezil proti prezidentovi a získal tak nějaké plusové body.

Vystoupení na Albertově

Já to čtu jinak, totiž jako bytostné přesvědčení Bohuslava Sobotky, že hlava českého státu se v den výročí 17. listopadu nesmí postavit vedle člověka, který chce mlít muslimy do masokostní moučky nebo je posílat do koncentráků. Tím přece musel být lídr sociálnědemokratické strany otřesen.
Uměl bych si to představit, kdyby to byla akce Miloše Zemana, Pražského hradu nebo prezidentské kanceláře. Pan prezident ale udělal jen to, co před rokem slíbil, totiž že na Albertov opět přijde a položí u pamětní desky kytičku. Když tam dorazilo několik tisíc lidí, aby pana prezidenta podpořili a vyzvali ho, aby něco řekl, tak přece nejsme před rokem 1989, abychom je kádrovali.

„Jsem hrozně zvědavý, jak se ti běženci ze Sýrie nebo Afghánistánu zachovají, až je Němci vykážou. Snad si nikdo nemyslí, že spořádaně 
a s úsměvem nastoupí do letadel a vrátí se tam, kde už nic nemají. Všichni zůstanou v Evropě 
a nebudou nás mít rádi."

Je jistě absurdní, aby je kádroval prezident, to je totiž vaše práce, možná páně Forejtova jako šéfa protokolu. Vy jste měli zabránit, aby hlava státu stála na pódiu vedle Martina Konvičky, který vyzývá k náboženské nenávisti.
Všechno, co se událo 17. listopadu na Albertově, odpovídalo dlouhodobému postoji pana prezidenta. Dokonce bych řekl, že jeho projev byl méně expresivní než obvykle, vyzýval v něm k toleranci a usmíření. Mně to přijde, že když už tam byl klid, nikdo neházel vajíčka a přišli jeho příznivci, muselo se najít aspoň něco. Stál tam „nějakej" Konvička, tak pana prezidenta za to napálíme. Asi máme dělat větší kádrováky, ale já si neumím představit, že bych přišel na to pódium a přikázal panu Konvičkovi, aby z něj slezl, protože přijede pan prezident 
a on tam nemá kvůli svým dřívějším vyjádřením co dělat. Měl bych právo to udělat, když jsem to neorganizoval 
a nikoho na Albertov nesvolával?

Jenže ty události se neseběhly náhodně až tam. Všichni nejméně týden věděli, že příznivci Bloku proti islámu přesunuli svou akci z Hradčanského náměstí na Albertov právě proto, aby podpořili Miloše Zemana a vyslechli jeho projev. Bylo jasné, že u toho Martin Konvička nebude chybět.
My jsme věděli, že podporovatelé pana prezidenta se přesunou na Albertov, ale netušili jsme, že těsně předtím, než dorazí pan prezident, tam bude z pódia hovořit pan Konvička. Kdyby domluvil 
a šel si stoupnout do první řady, tak by takový malér nebyl.

Kancléř Vratislav Mynář.

Domnívala jsem se, že je výsostné právo odpovědných lidí 
z Kanceláře prezidenta republiky říct organizátorům akce, že si nepřejí, aby hlava státu stála vedle pana Konvičky.
A proč jsem neměl mít něco proti panu Černochovi, když mi pan Okamura říkal, že mu vyjadřujeme podporu, ačkoli rozbil hnutí Úsvit 
a akorát se chce přilepit k panu prezidentovi? To jsme zpátky u toho kádrování, ty můžeš, ty ne, tebe chceme, tebe ne.

Od pana Černocha jsem ovšem neslyšela nic o masokostní moučce a koncentračních táborech pro muslimy.
Od pana Konvičky jsem na tom pódiu také nic takového neslyšel.

Jeho inkriminované výroky jste ale jistě znal.
Věděl jsem, že ve svých výrocích je velmi radikální. Já jsem se snažil, aby ze strany policie při průběhu pietního aktu a po dobu projevu pana prezidenta bylo vše 
v pořádku. To, že se k tomu přilepilo něco, co se mohlo omlátit panu prezidentovi nebo jeho kanceláři o hlavu, je sekundární věc. Jsem rád, že ta akce proběhla, jak proběhla – na rozdíl od loňska, kdy na několik hlav států létala vajíčka, což byla mezinárodní ostuda.

Odvolání premiéra

Premiér Sobotka uvedl, že prezident vystoupením po boku Martina Konvičky naštval spoustu členů sociální demokracie, což mnozí z nich potvrdili. Miloš Zeman na to reagoval slovy, že dostal množství dopisů s výzvou, aby předsedu vlády odvolal. „Bohužel, a zdůrazňuji bohužel, to udělat nemohu," řekl prezident. Znamená to, že by si přál jiného premiéra?
Tak bych to vyjádření nečetl. Je pravda, že pan prezident dostal spoustu e-mailů 
i dopisů s výzvou, aby pre-miéra a některé ministry odvolal. Miloš Zeman to pouze sdělil veřejnosti, nešlo o nic osobního. Nemyslím si ale, že lidé to psali jen v souvislosti s listopadovým výročím, šlo také o postoj k uprchlíkům.

Postesknutí, že premiéra „bohužel" odvolat nemůže, je 
v souladu s tím, co Miloš Zeman řekl v onom rozhovoru pro MfD, tedy že Bohuslav Sobotka „svou váhavostí, nerozhodností a řadou dalších zdánlivě smířlivých a humanistických gest" ohrožuje Českou republiku. Doufám, že to myslel jako nadsázku.
Určitě v tom kus nadsázky bylo. Ale vezměme to z druhé strany. Politici, kteří mluví trochu jiným jazykem než Miloš Zeman, tvrdí, že mají všechno pod kontrolou, tajné služby pracují, žádné riziko nám nehrozí a pan prezident jen lidi straší. Chtěl bych tomu věřit, ale podotýkám, že i ve Francii a USA pracují zpravodajské služby, ale informace o chystaných útocích neměly žádné. Pan prezident chtěl jen říct, že nemůžeme dělat, že se nás situace kolem uprchlíků a terorismu netýká. A že bychom ji rozhodně neměli podceňovat.

Kancléř Vratislav Mynář.

Zásadní otázka je, co je věcné 
a co už přehnané. Je zajímavé sledovat, jak na některé výroky Donalda Trumpa, který se uchází o republikánskou nominaci na post prezidenta USA, reagují tamní politické špičky. Když řekl, že by všem muslimům zakázal vstup do Spojených států, vysloužil si jednoznačný odsudek. Jeb Bush ho označil za pomateného, Obamův poradce Ben Rhodes jako nebezpečného člověka pro Ameriku. Když u nás Miloš Zeman řekne, že by do Česka nepustil ani jednoho uprchlíka, spousta politiků mu tleská. Čím si vysvětlujete rozdíl ve vnímání těch prohlášení?
Donald Trump ještě ani není prezidentský kandidát, snaží se zaujmout a pronáší populistické výroky, aby se do toho úřadu dostal. Miloš Zeman nic takového dělat nemusí, protože už prezidentem je. Ale on to ani neříká. Jen míní, že ti, kteří nedodržují Dublinské dohody a jsou v Evropě nelegálně, mají podléhat unijní legislativě. Na jejím základě se všichni uprchlíci musejí registrovat v první bezpečné zemi. Když přijdou do Turecka nebo Řecka, mají být zaevidováni a požádat tam o azyl. Převážná většina to nedělá a na výzvu kancléřky Merkelové jde do Německa. Jenže čas plyne, německá kapacita je naplněná, nikdo si tam s tím neví rady a paní Merkelovou to podle mě bude stát kariéru. Všichni začínají stavět ploty a až se uzavře německá hranice, povalí se uprchlíci do nejbližší země, v tu chvíli se nás to bude dotýkat přímo bytostně. Na každém náměstí a v každém sále, kde mluví pan prezident při výjezdech do krajů, lidi prioritně zajímá jejich bezpečnost. Před rokem to byly důchody nebo sociální dávky, ale teď se ptají jen na to, co s nimi bude, až sem přijdou davy uprchlíků. Je to oprávněná starost. 
A jsem hrozně zvědavý, jak se ti běženci ze Sýrie nebo Afghánistánu zachovají, až je Němci vykážou. Snad si nikdo nemyslí, že spořádaně a s úsměvem nastoupí do letadel a vrátí se tam, kde už nic nemají. Všichni zůstanou v Evropě a nebudou nás mít rádi.

Souhlasím, že je to obrovský problém, před nímž Evropa v tomto století ještě nestála. A je také pravda, že ne vždy se politické elity potkávají s názorem občanů. Koneckonců i Donald Trump se těší zhruba třetinové podpoře republikánského voličstva. To ale neznamená, že by se nemělo usilovně hledat nějaké účinné východisko, protože jde o osud Evropy. Neměl by Miloš Zeman opustit český rybník, kde už vlastně nemá soupeře, a pokoušet se hledat spojence v Bruselu, Berlíně, Paříži či Londýně?

To samozřejmě dělá. Minulý rok jsme byli v Jordánsku a Miloš Zeman tam říkal, že je hloupost, aby uprchlíci hledali pomoc v Česku nebo 
v Evropě, neboť jim máme pomáhat tam, kde jsou doma. Tam mají kořeny, je to jejich přirozené prostředí. Je přece nesmysl je zvát k nám s představou, že tady z nich naděláme soustružníky, kteří se budou modlit před křížem a odsuzovat nošení burek. Pan prezident tohle říkal vždycky, ale zřejmě předběhl dobu. A to, že evropští politici jsou slabí, je evidentní. Dřív lidé věřili, že Evropská unie se s tím nějak vypořádá, ale dnes je to naopak. I zastánci unie jsou přesvědčení, že její představitelé to prostě nezvládli a pochybují o jejím smyslu.

Eurozóna

Právě. To by Miloše Zemana jako přesvědčeného eurofederalistu a zastánce hlubší evropské integrace mělo znepokojovat. Jeho hlas by měl hřmít na obranu unijních principů.
Ale on hřmí. Nahlas kritizoval kroky na záchranu Řecka v eurozóně i paní Merkelovou.

To ano, kritizuje, ale už jsem ho dlouho neslyšela mluvit o tom, zda je unijní projekt ještě životaschopný.
Teď je třeba řešit situaci s uprchlíky a vynutit dodržování Dublinských dohod. Nesmíme podporovat pašeráky a musíme pomáhat nárazníkovým zemím, Řecku či Itálii, kde se má udělat prvotní selekce. Nelze ale běžence jen tak, bez pravidel, pouštět dál do Evropy. Jinak tu za rok budeme mít dva nebo tři miliony uprchlíků, s nimiž si nikdo nebude vědět rady.

Zvládne to podle vás Evropa?
Nezvládla to a nezvládne. Už se to dá jen přibrzdit, ošetřit první průšvih a čelit další vlně.

Doteď jsme mluvili o bezpečnosti celých národů, teď ale pojďme na Pražský hrad, který je vaší doménou. Snadná výměna prezidentské standarty za obří červené trenýrky prokázala, že to moc ošetřené nemáte. V důsledku akce skupiny Ztohoven museli odejít tři klíčoví lidé, Radim Studený, Petr Dongres a Jan Fulík. Čím si jejich selhání vysvětlujete?
Bylo toho víc. V první řadě je třeba říct, že skupina Ztohoven není žádná parta kluků, která se domluví na recesi v hospodě. Využili okamžiku, kdy se prováděla rekonstrukce vnějšího hradního pláště. Zabezpečení Hradu bylo na standardní úrovni, na jakou jsme zvyklí desítky let. No a ukázalo se, že ty systémy už takhle fungovat dál nemohou. Někteří lidé tu situaci podcenili, protože částečný bezpečnostní audit už dříve prokázal jisté nedostatky. Na ty jsem upozorňoval a žádal jejich odstranění. K tomu nedošlo a když jsem pak na speciální poradě po té události viděl přístup některých kolegů, muselo k personálním změnám dojít. Přišly v pravý čas.

Nedojde k dramatickému omezení přístupu lidí do areálu Pražského hradu? Neudělají 
z jeho prohlídky bezpečnostní rámy spíš nepříjemný zážitek?
Možná ano, ale ukažte mi jiné sídlo hlavy státu, které by bylo tak volně průchozí jako Pražský hrad.

Ale to právě bylo krásné, všichni jsme si na to zvykli…
Což právě mohly zneužít skupiny jako Ztohoven. Ale všechno zlé pro něco dobré. Díky její akci teď velmi zpřísníme bezpečnostní opatření a občané by se tak měli zlobit na ni. Pro větší ochranu musíme udělat zásadní kroky. Jsme před rozhodnutím, jaké budou. Osobně se stále bráním úplnému uzavření Hradu, protože jsme na to nebyli zvyklí. Bezpečnost našich občanů a pana prezidenta je ovšem přednější než komfort návštěvníků. Snažíme se tedy vymyslet ideální kombinaci. V první fázi to znamená vylepšení současného technického zabezpečení a pro tu druhou připravujeme ve spolupráci s armádou a policií další opatření.

Bezpečnostní prověrka

Není stejně ohrožující, když lidé z nejbližšího okolí hlavy státu nedostávají bezpečnostní prověrku? Respektive vám ji Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) nevydal na stupeň přísně tajné a šéfovi hradní vojenské kanceláře Rostislavu Pilcovi ji dokonce odebral. A aby toho nebylo málo, nedostal ji ani Antonín Murgaš, jehož by prezident Zeman rád viděl na postu ukrajinského velvyslance. Co se děje?
Správná otázka, ale položená na špatném místě.

„Fakt je, že jsem si nechal doporučit, abych si požádal 
o nejvyšší stupeň, dnes už vím, že to byla chyba. Kdybych šel normální cestou a zažádal o stupeň důvěrné, bohatě by to pro mou práci stačilo."

Chcete říct, že to je nějaká cílená aktivita NBÚ?
Minimálně se takové vysvětlení nabízí. Pan generál Pilc měl několik let prověrku na stupeň přísně tajné a nikdy neměl problém. Nevím, co se za těch pár měsíců, kdy nastoupil na Hrad, tak dramaticky změnilo, že mu ji NBÚ těsně před vypršením termínu odebralo. Když ale vezmu svůj případ, pana Murgaše a teď generála Pilce, tak je těch náhod nějak moc.

Prezident Zeman na konto vaší prověrky řekl, že jste požádáním o její nejvyšší stupeň zbytečně frajeřil. Proč jste to udělal, když funkce kancléře takové prověření nevyžaduje?
Zaprvé to bylo kvůli silnému mediálnímu tlaku a zadruhé proto, že jsem hodně věřil, a věřím stále, že není důvod, abych ji nedostal. Fakt je, že jsem si nechal doporučit, abych si požádal o nejvyšší stupeň, dnes už vím, že to byla chyba. Kdybych šel normální cestou a zažádal o stupeň důvěrné, bohatě by to pro mou práci stačilo. Asi by vše bylo jednodušší. Ale to je kdyby, prostě jsem si nechal špatně poradit.

Pohříchu to vrhá stín i na prezidenta. Po pravdě jsem očekávala, že při vědomí jeho veřejně vyřčeného závazku, že buď prověrku dostanete, nebo si bude hledat jiného kancléře, funkci složíte. I přes pocit křivdy a snahu odvoláním rozhodnutí NBÚ zvrátit.
Samozřejmě jsem to s panem prezidentem konzultoval, seznámil jsem ho s odůvodněním NBÚ. Poté, co si jeho závěry prostudoval, mi řekl, že neexistuje jediný důvod, proč bych se neměl všemi dostupnými prostředky bránit. A také věří, že to ve finále dopadne dobře. Avšak i kdybych postupoval, jak říkáte, co by to řešilo? Nechci být paranoidní, ale podívám-li se na případ generála Pilce či pana Murgaše, musím se ptát, jestli tu není nějaká skupina lidí, která ví, že nemůže pana prezidenta nachytat na jiné věci, tak to zkouší takto, ukazuje na něj prostřednictvím lidí z jeho okolí. Občas je to Mynářova prověrka, jindy Forejtovo vzdělání nebo Nejedlého podnikatelské aktivity. Se všemi těmi lidmi jsem v každodenním kontaktu a vím, že všechna ta osočení jsou hloupost. Pro mě je to účelová záležitost, způsob, jak okopávat pana prezidenta. 
A v takový moment chci stát po jeho boku, ne se hájit někde stranou a za tři roky, až se někdo uráčí, přijít s tím, že se chci vrátit. Věřím, že pravda je na naší straně a chci, abychom spolu válčili dál.