V kriminalistické praxi jsou známé případy takových loupežných vražd, na kterých se podílí více příslušníků jedné rodiny. Za zcela výjimečný případ lze považovat účast otce, syna a matky na čtyřnásobné vraždě, jejímiž oběťmi se staly dva manželské páry. Od tragické události, která se odehrála na silnici mezi Křtinami a Jedovnicemi na Blanensku, uplyne rovných sto let.

V pátek 5. července 1907 brzy ráno našel hajný Ambros u tehdy prašné silnice, asi dvacet minut chůze ze Křtin směrem do Nerovnic, převrácený povoz se zlomeným ojem a o kousek dále pasoucího se koně. „Když přišel blíže, spatřil těla čtyř lidí bez známek života. Jedna oběť byla přikrytá slámou,“ vypráví brněnský kriminalista Miloslav Jedlička příběh, ze kterého ještě po desítkách let tuhne v žilách krev.
Rozsekané oběti

Křtinští obyvatelé, kteří se na místo neštěstí seběhli, si zprvu mysleli, že se jedná o nehodu. „Místní lékař, doktor Liebiger, je ale vyvedl z omylu. Při zběžné prohlídce mrtvol konstatoval, že nejde o nehodu, ale lidi cestující na povoze někdo zavraždil. Jejich obličeje vrah rozsekal ostrým nástrojem, zřejmě sekerou,“ říká Jedlička.

Vyšetřovatelé společně s místními četníky později našli v blízkém poli s ovsem stopy, které svědčily o tom, že vrahů bylo více. Nejméně dva. Komise také dospěla k závěru, že se vrahové v poli skrývali a čekali na svou kořist. Rozepnutý oděv, obrácené a prázdné kapsy zavražděných svědčily o tom, že je někdo po smrti prošacoval.

Oběti byly čtyři. „Jednalo se Josefa Němce a jeho manželku Amálii z Ostrova u Macochy a manžele Hrazdírovy z Krasové. Vraceli se z Brna, kde na trhu prodávali máslo, ovoce a zeleninu,“ vyjmenoval kriminalista zavražděné.

Po mrtvých zůstalo osm sirotků. „Mému dědečkovi byly pouhé čtyři roky a vše poznal až z vyprávění,“ říká Petr Doležal. Pravnuk manželů Němcových. Podle něj měli vrazi dokonale promyšlený plán. Chtěli sice zaútočit jen na manžele Hrazdírovy, ale Němcovy měli tu smůlu, že povozem jeli v osudný den s nimi. „V tu noc se rozhodli, že hrozný čin udělají za každou cenu,“ dodává Doležal.

Krev jako důkaz


Při rozplétání složitého případu se vyšetřovatelé s četníky dostali na stopu problémové a výtržnické rodiny Vajckornů. A to ještě týž den, kdy hajný našel těla obětí děsivé vraždy. Při domovní prohlídce četníci našli na dvorku domku Vajckornů sekeru zaseknutou do špalku.

„Přestože se zdálo, že je pečlivě omytá, byly na ní stopy krve. V domku o jedné místnosti, kde žil dvaadvacetiletý Jan Vajckorn společně s otcem a negramotnou matkou, pak našli za svatým obrázkem přes sto třicet korun. Krev byla i na šatech Marie Vajckornové a klobouku jejího syna,“ popsal Jedlička ohledání místa činu.

Jak expertiza vídeňských znalců prokázala, všechny zajištěné stopy krve byly lidského původu. Protože však v té době byla metoda určování krevních skupin neznámá, nemohli experti vyloučit nebo potvrdit skupinovou shodu s krví zavražděných.

Forenzní zkoumání biologických stop začalo detektivům sloužit až později. „Jedním z prvních milníků k významnějšímu zpracování biologických stop bylo až využití poznatků imunologie doktorem Paulem Ulenhutem, jehož jednoduchý test rozlišující lidskou bílkovinu od bílkoviny zvířecí se používá dodnes,“ říká Milan Laupy z Kriminalistického ústavu Praha.

Třídenní soud


Vyšetřovací komisi a četnictvu se podařilo zjistit celkem šestnáct svědků, kteří potvrdili výskyt rodiny Vajckornů v noci v bezprostřední blízkosti místa činu. Otec i matka ale účast na vraždách popřeli. Pod tíhou důkazů se přiznal pouze mladý Vajckorn. „Z vyšetřování vyplynulo, že rodina měla v Ostrově obchod, který zkrachoval. Příčinu krachu viděli Vajckorni v konkurenčním obchodě Josefa Němce, a proto ho nenáviděli. Několikrát mu dokonce vyhrožovali smrtí,“ přibližuje kriminalista jeden z motivů.

Soud začal projednávat kauzu v listopadu 1907 a líčení trvalo jen tři dny. Obžaloba předložila spis, který měl bezmála sedmnáct set stran. Trestní senát vynesl po třídenním jednání konečný verdikt – trest smrti provazem pro všechny obžalované. Na šibenici ale ani jeden z rodiny Vajckornů nešel. Zemřeli ve vězení přirozenou smrtí.

 

 

O tragédii vyprávěl se zavřenýma očima

BRNO - Jen málokterou rodinu poznamená hrůzný trestný čin. Čtyřiačtyřicetiletý Petr Doležal z Brna je jedním z žijících potomků dítěte, jehož rodiče zavraždila rodina Vajckornových.

Oním dítětem byl Doležalův dědeček. Když mu za Křtinami na Blanensku před sto lety zabili vrahové otce i matku, byl tak malý, že smutný příběh poznal jen z vyprávění. Tragická historka se však rodinou nese z pokolení na pokolení.

„Dědeček si na rodiče nepamatoval. Když se to stalo, byly mu čtyři roky. Protože se o něj neměl kdo starat, musel do kláštera ve Staré Boleslavi k řádovým sestrám,“ vzpomíná Doležal na dědečka Františka, který historku o čtyřnásobné vraždě čas od času vyprávěl.

„Sedl si do křesla, zavřel oči a mluvil tak živě, že lidem běhal mráz po zádech,“ popisuje muž. František Němec měl další tři sourozence. Nejstarší Marii bylo tehdy dvanáct let, Josef měl devět a nejmladší Anna ještě neoslavila ani rok.

„Po vraždě se děti roztrousily po Rakousku-Uhersku a poprvé se mohly vidět až po první světové válce,“ říká Doležal. Osud sirotků zpečetila druhá světová válka. Ani tehdy se nemohli navštěvovat.

A když válečné běsnění skončilo, nastoupil v Československu k moci komunistický režim. „Soudruzi nedovolili dědečkovi vycestovat za sestrou, která vyrostla v Rakousku. Ledy se hnuly až v šedesátých letech. Tehdy se opět viděli. Jen na pár hodin,“ vypráví Doležal o předcích.

V Rakousku se ale potkali jen tři sourozenci ze čtyř. „Nejmladší Anička zemřela, když jí bylo třicet. Takže se už nikdy všichni nesetkali,“ vysvětluje. Sto let staré noviny, v nichž je hrůzný mord vykreslen do detailu, našel Doležal v domě, kde dědeček zemřel. Chrání je jako oko v hlavě. Na místě tragédie chce v budoucnu postavit pomník.