Petr soustředěně pracuje na keramické sošce anděla. Se vším schnutím, broušením, vypalováním a glazurováním trvá práce na jednom kousku měsíc, rozdělaných jich má ale víc a v mezičase například šije tašky nebo kapsáře. Vyhledává co nejnáročnější a dlouhodobé úkoly. „Dávají mi záchytné body v životě. Při atace si nemusím hned brát lék. Pomáhá, když si vzpomenu, co mě v dílně čeká. A že je důležité, abych přišel,“ vysvětluje.

Několikrát sehnal zaměstnání nebo brigádu, kvůli zhoršenému zdraví se ale musel vrátit zpět do dílny. „Teď opět hledám nějaké nabídky. Rád bych dělal řemeslo, abych za sebou viděl jasné výsledky,“ přeje si.

Vedoucí dílny Marie Caletková vysvětluje, že klienti si prací pročistí hlavu a nepřemýšlí stále jen o svých problémech. Mezi kolegy také zjistí, že se každý snaží překonat své potíže, a dodávají si odvahy.

Fungují normálně, pak přijde propad

Docházejí sem klienti, jimž zdravotní stav neumožňuje být klasicky zaměstnán. Jde o lidi s duševní chorobou, mentálním postižením, epilepsií nebo třeba po onkologické léčbě. Posilují si pracovní návyky, dodržování režimu či socializaci. Věnují se keramice, šití, košíkářství, výrobě z papíru, drátování nebo zahradničení.

Dílny patří do Vzdělávacího a komunitního centra Integra Vsetín (VKCI). To nabízí také občanskou poradnu, psychologa, mediátory pro urovnávání sporů nebo sociální podnik zaměřený na úklid.

Vedoucí jedné ze sociálních služeb vrchlabské Diakonie před budovou střediska Světlo
Aby syn nehladověl, sama týden nejí. Rodinám, jež padly na dno, pomáhá Diakonie

Klienti dílny si se sociálními pracovníky nastaví režim, jenž jim umožňuje jejich zdravotní stav. A pak se ho snaží dodržovat. Někteří klienti se tu připravují na vstup do zaměstnání, další tu působí řadu let a jejich možnosti na běžnou pracovní pozici nestačí. „Chvíli fungují normálně, pak přijde propad a oni musí být doma nebo jsou hospitalizováni a začínáme s nimi zase od začátku. Pro některé klienty s duševním onemocněním spočívá trénink už jen v tom, aby ráno vstali. Často zvládnou přijít až na dvanáctou, to se pak snažíme nacvičit i dřívější hodiny,“ popisuje vedoucí Caletková.

Podle manažerky Lucie Podešvové jejich služba rovněž pomáhá klientům získávat soběstačnost a sebedůvěru. „Kdyby byli jen doma, jejich stav by se ještě zhoršoval,“ vysvětluje.

Petra Glosr Cvrkalová, ředitelka Nadačního fondu Vrba
Šéfka péče o pozůstalé: Klienty uklidňujeme a provádíme je těžkou životní etapou

Jelikož jde o sociální službu, klienti tu nejsou zaměstnáni, tudíž organizace nesmí mít z jejich práce zisk a vytvořené výrobky prodávat, leda jako takzvané přebytky. Z toho, co prodají, nakupují materiál na výrobu nebo opravují keramickou pec. „Potýkáme se například s tím, jak naložit s našimi produkty. Dostalo se k nám doporučení, abychom vše vyrobené vyhazovali. Ale to nedává smysl, aby klienti třeba týden dělali na výrobku, který pak zahodí do popelnice,“ říká Caletková.

Je těžké být sociální službou na konci republiky

Manažerka Podešvová upozorňuje, že o jejich dílně se moc neví a pro dárce nejde o známou značku jako u celorepublikových organizací. „Jsme lokální neziskovka na konci republiky, to je pak těžké. V menším městě jako Vsetín navíc může být pro lidi nepříjemné vyhledat pomoc tohoto typu. Obávají se, že by to jejich okolí mohlo vnímat negativně,“ krčí rameny.

O hlavní dotace si podají žádosti na konci roku. Peníze dostanou nejdříve v březnu. „Když jsem se stala ředitelkou, musela jsem si vzít úvěr a zaručit se svým vlastním majetkem, abych mohla zaplatit mzdy zaměstnancům,“ vzpomíná ředitelka Vzdělávacího a komunitního centra Integra Vsetín Soňa Zelíková. Dnes už se situace o něco zlepšila, Zlínský kraj jim nabízí na toto mezidobí návratnou finanční výpomoc.

Sociální služby. Ilustrační snímek
Z třiatřiceti na sedm. Stát chce omezit typy sociálních služeb

Uspořit na větší investici je nemožné, na konci roku musí přebývající peníze utratit nebo vrátit. Dary se jim získávají složitě, většinou jde o tisícikorunové položky. „Je těžké odolat, když jdete kolem Lidlu a čtete si tam, že zaměstnanci berou za méně hodin více než naši vysokoškoláci. Navíc každý dává práci i část volného času,“ přiznává Zelíková.

Článek vznikl v rámci seriálu Krotitelé problémů o sociálních pracovnících a jejich těžko nahraditelné činnosti. Deník na něm spolupracuje s projektem Neviditelní.

Někdy i po večerech se věnují papírování nebo píšou projekty. „Většinou nás předběhnou zkušení projektoví manažeři větších organizací a my už máme smůlu. Za všechny přesčasy mohu zaměstnancům nabídnou akorát pocit dobře vykonané práce. Toho se ale nenají,“ doplňuje ředitelka.

Podle vedoucí dílny Caletkové je opravdu někdy těžké hledat motivaci. „Ale když vidím, jak jdeme s klienty dopředu, cítím, že naše práce má smysl,“ dodává.