Vždycky mě dráždila nespravedlnost a lež, říká Dana Němcová

Dana Němcová, která se o lidská práva a hodnoty demokracie zasazovala už z disentu v práci Charty 77 a ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, po roce 1989 pak v Poradně pro uprchlíky Českého helsinského výboru a ve správní radě Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

Přebíráte cenu, pojmenovanou po známém spisovateli Arnoštu Lustigovi. Máte na něj nějaké osobní vzpomínky?

Když jsem Arnošta někde potkala, většinou na akcích, kde se dalo předpokládat, že se oba objevíme, tak mě vždycky s radostným úsměvem objal. Tahle vzpomínka na Lustiga je ve mně stále živá. Takový on byl - veselý a radostný člověk, přes všechno to, co musel ve svém životě zakusit.

Arnošt Lustig se stal jako statisíce dalších Čechoslováků po ruské okupaci v roce 1968 uprchlíkem a až do konce roku 1989 musel žít v exilu. Vy uprchlíkům od počátku 90. let, kteří k nám začali proudit z válkou zmítané Jugoslávie, pomáháte.

Tohle období svého života, nejen mou často zmiňovanou práci v disentu, považuji za velmi důležité. V druhé polovině roku 1992 jsem skončila práci v parlamentě a v té době sem přicházeli uprchlíci z Bosny a dalších zemí bývalé Jugoslávie. V parlamentu jsme ještě přijali zákon o uprchlících a pak jsem se jim už naplno věnovala. Podílela jsem se tehdy na založení poradny pro uprchlíky a myslím si, že tahle problematika je opět živá a aktuální.

Sobotka oznámil demisi vlády. Babiš by rád Zaorálka jako nového premiéra

Arnošt Lustig pocházel z židovské rodiny, které před nástupem Hitlera a okupací Československa prchaly z Evropy do bezpečí. Většině se to i kvůli byrokratickým a administrativním překážkám ze stran mocností nepovedlo, takže lidé skončili v koncentračních a vyhlazovacích táborech, kde zahynuli.

Před několika dny se mi znovu dostala do ruky kniha korespondence židů, kterým se před nacisty podařilo za neuvěřitelně obtížných okolností zavčas emigrovat do USA. Tam čekali, kdy se za nimi dostanou jejich dvě děti, které žili, původně na krátko, u příbuzných. Popisované peripetie kolem získání víz a neochota tzv. svobodných zemí v roce 1939 přijmout na životě ohrožené uprchlíky, mi připomíná současné obranářské tendence evropských států a nedůstojné podmínky, kterými jsou oprávnění uprchlíci vystaveni. Samozřejmě, že je potřeba rozlišovat, kdo azyl skutečně potřebuje, ale to asi není možné dělat od úředního stolu. Proto jsme už tenkrát považovali za důležité, že jsme v naší malé nevládní organizaci mohli hovořit s jednotlivci o jejich zkušenostech a traumatech. O tom, co zažívají, když přijdou o všechno a pak se stanou nevítanými i v zemi, o které si myslí, že by se mohla stát jejich novým působištěm a bezpečným domovem.

Téma pomoci druhým je vám blízké i díky činnosti ve Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

Nejen v problematice uprchlictví je zřetelně zřejmá otázka spravedlnosti, otevřenosti a lidskosti. Po smrti paní Olgy Havlové jsem byla předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle, pomáhajícího rozvoji organizací, které jsou nápomocny v tíživých životních situacích lidem nemocným, handicapovaným i sociálně ostrakizovaným, aby měli v téhle společnosti šanci.

Novým šéfem kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM je Netuka

Stalo se u nás módou nadávat na poměry a podmínky, přitom si žijeme lépe než jinde ve světě nebo než jsme žili za totality.

Na to, jak dobře se nám vede, nejsme vždy dostatečně připraveni uvědomit si, že primární není zabezpečit sami sebe a užívat si svobody, jak se nám zachce. Jsme jen jedním z údů lidského společenství. Vzpomínám si, že po 90. roce byli lidi otevřenější a vstřícnější. Například to, co jsme zažili po roce 1992 od našich spoluobčanů v postoji vůči uprchlíkům, bylo až dojemné. Ti, kteří se nechtěli po válce vrátit, se úspěšně integrovali, a dodneška se s nimi stýkám. Chtěla bych proto vědět, proč jsou lidé zneklidňováni veřejnými hlasy, ať už politiky, médii nebo virtuálními sítěmi, které lidi straší, místo aby jim dodávaly odvahu a chuť. Ne že by svět v současnosti nevypadal na první pohled trochu strašidelně, ale myslím si, že není dobré vydávat se strachu napospas. Současné obranářské tendence se mi nelíbí stejně jako snaha hledat řešení komplikované situace tím, že si ji zjednoduším a že se odříznu od širších souvislostí. Jsem si vědoma toho, že strach vždy napomáhá těm, co chtějí lidi manipulovat, neboť ti jsou pak ochotni uchýlit se pod jejich ochranu. To je cesta do pekel. Ať mě nikdo nechrání, já si vše přeberu a rozhodnu se být otevřená pro druhé i nadále.

Křičíme, že u nás nechceme uprchlíky, nevyrovnali jsme se s totalitní minulostí, zločiny komunismu nebyly ani pojmenovány, natož potrestány. Představovala jste si polistopadový vývoj v naší společnosti takhle?

Možná vás překvapím, ale já jsem si nic nepředstavovala. Vždycky jsem se snažila být u toho, co bylo zrovna v té situaci potřeba udělat a čemu bylo potřeba se odevzdat. Vždycky mě dráždila nespravedlnost a lež v tom, jaká jsme oficiálně na politické úrovni zastávali stanoviska jako stát, a jaká byla skutečnost. To, co přijde, na nás vlastně vždycky spadlo. Myslím, že všichni chartisti nebyli stejní. Naštěstí byli i ti, kteří uvažovali politicky. Já brala vše spíš po lidské stránce, a tak to beru pořád.

Dcera židovského spisovatele Arnošta Lustiga pokřtí knihu

Jste spokojená, co jste při pomoci druhým dokázala?

Když se mě jednou po roce 1990 jakási cizinka zeptala, co považuji za vrchol své kariéry, tak jsem na ni koukala jako vyoraná myš. Tuhle otázku jsem si totiž nikdy nekladla. Dnes si říkám, že má kariéra možná vrcholila v té době, kdy jsme se doma starali o sedm dětí, které pak k nám vtáhly další mladé lidi, takže u nás bylo veselo, a bylo to tehdy fajn.

Občas to dá ale práci. Když je člověk o něčem přesvědčen a snaží se věci sám prosadit, může mít někdy pocit bezmoci, když narazí na určitou zeď. Člověk si připadá bezmocný před tváří různých právních úprav a kliček. Ale pak jsou zase lidé ochotni druhému poradit, pomoci, stát mu při boku a být s ním solidární. A tohle už je určitá cesta k překonání pocitu bezmocnosti. Je zcela přirozené, když se dá dohromady víc lidí, kteří vidí situaci obdobně. Kdyby nás tehdy nebyl aspoň určitý počet v Chartě 77 nebo ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a nesolidarizovali jsme s těmi, kteří byli poškozováni, mám dojem, že bychom nejhorší zlo nezadrželi. Báli jsme se tenkrát, že při normalizaci dojde ještě k mnohem horšímu, že se bude situace stáčet k ještě brutálnější totalitě, jakou jsme pamatovali z 50. let.

Umět být solidární s druhými ale mnozí neztratili, o čemž svědčila pomoc uprchlíkům od různých společenství. Na rozdíl od oficiálních represivních opatření ze strany státu, jenž měl opačnou rétoriku - hrozil nebezpečím terorismu a bránil se přijetí kvót.

Důležité je najít někoho, kdo by s vámi sdílet chuť danou věc nebo stav změnit. Proto má asi význam stranický systém, pro nějž já ale smysl moc nemám. Jenže strana musí fungovat k obecnému prospěchu, a ne jen stranit své straně a sobě. Důležité je v určité chvíli hledat spojence. Všichni pořád hledáme nějaké spojence, a to i ve vztahu k uprchlíkům. Dnes je u nás naštěstí již cizinců hodně a zvykáme si s nimi žít. Ještě to asi chce z naší strany nějaký čas, protože jsme byli opravdu v naší zemi doslova zabednění.

Lustigova Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou míří do Uffa

Vím, že když lidé mají svobodu a daří se jim dobře, tak si vybírají věci velmi povrchní a velmi egocentrické. V té chvíli jsme hluboce zakletí sami v sobě a nic, co nás přesahuje a je vedle nás, není pro nás důležité. Tahle solidarita s druhými a pocit sounáležitosti nám hodně chybí, ale kdo k tomu dnes mladé lidi vede? Na to si musí většinou přijít sami.

„Není dobré vydávat se strachu napospas," zdůrazňuje čerstvá laureátka Ceny Arnošta Lustiga Dana Němcová.