Narodil se v říjnu 1921 v Praze – Holešovicích a vyrůstal ve Veletržní ulici. Jeho tatínek pracoval jako pekařský dělník a do práce tedy odcházel velmi časně. Domů se ale také brzy vracel a každé odpoledne bral malého Stanislava na procházku do nedaleké Stromovky. „Moje dětství patřilo k těm dobrým, ne-li nejlepším,“ vyprávěl s tím, že mu tatínek při vycházkách pravidelně kupoval za korunu oříšek v košíčku. Vzpomínal na maminku, která pletla punčochy na zakázku, jedním okem pozorující přibývající oka na pletařském stroji a druhým kontrolující synka. „Ona vždycky vykoukla, jestli jsem na svým místě.“

Do školy začal chodit v době, když se stavěl Veletržní palác. Největší výstavní budova té doby vznikla v Holešovicích v letech 1925 až 1928 a sloužila společnosti Pražské vzorkové veletrhy. Ve škole měl Stanislav problémy jen se zpěvem. Pětku na vysvědčení si na konci roku sice opravil na čtyřku, ale slova: „Čáslavko, ty nezpívej“, slýchal pravidelně. Po měšťance dál studovat nešel. „Nepatřil jsem k hloupým ani k jedničkářům, prostě jsem opakoval to, co jsem slyšel od pana učitele.“ Začal se učit zámečníkem a soustružníkem v Karlíně za Invalidovnou, kam každý den chodil z Holešovic pěšky.

Nebojovalo se, ale bylo dusno

V době vyhlášení mobilizace 23. září 1938 mu bylo čerstvě 17 let, což znamenalo, že se mohl přihlásit k dobrovolnému odvodu. „Už půl hodiny po vyhlášení mobilizace se na ulicích objevili chlapi s vojenskými kufříky a spěchali na nádraží, odkud by se dostali k posádkám.“ Bojové nadšení Čechoslováků ale záhy ukončil podpis mnichovské dohody.

Tehdy viděl svého tatínka poprvé a naposledy plakat. „Vojáky stáhli z pohraničí a ten hněv se dusil doma a myslím, že přetrvá v podvědomí národa. To nadšení a láska, vztah k republice a národu není to, co bylo v prvních dvaceti letech republiky,“ domníval se pan Stanislav, který popsal situaci po vyhlášení protektorátu.

„Nebojovalo se, nepadaly bomby, chlapi neumírali na frontě, ale bylo tu dusno a museli jste si dávat pozor na jazyk.“ Pracoval jako dělník v Holešovicích, a když v květnu 1942 vyšlo vládní nařízení o totálním nasazení ročníků 1921 a 1922, musel odjet na práci do Berlína.

„Měli jsme z toho strach, ale nebylo to tak zlý, Němci nás přijali normálně jako dělníky, jen nám vyčítali, že za jednoho cizince šel jeden Němec na frontu, a dlouho nám nechtěli věřit, že jsme tam byli povoláni,“ popsal situaci v Berlíně, kde dokonce tehdy viděl Prodanou nevěstu. „Bylo to vážný i směšný, české selky hrály Němky přestrojený jako Sudeťačky a u Mařenky jsme nevěděli, jestli máme plakat nebo se smát. Byla vystrojená jako polská kněžna, měla na hlavě perleťovou korunu, vysoký červený boty, do český Mařenky hodně daleko,“ popsal se smíchem.

Narkolepsie mu komplikovala život

Když na Vánoce roku 1944 dostal první dovolenou a přijel do Prahy, rozhodl se do Berlína nevrátit. Za trest putoval do pracovního tábora do Mirošova u Rokycan a později se musel do Německa na práci vrátit. Na začátku roku 1945 znovu utekl, chytili ho v Saské Kamenici, kde poté pracoval ve výtopně u vlakové služby. Válka se chýlila ke konci a Stanislav po jednom náletu naskočil do otevřeného vagónu, který ho dovezl do Prahy.

Po válce se mu podařilo sehnat práci na poště. V továrně u strojů pracovat nechtěl, protože to pro něj bylo nebezpečné. Trpěl narkolepsií, která způsobovala, že bez varování během dne při jakékoli činnosti usínal. „Pane Čáslavko, vy jste náš první případ. Nemají na to lék ani na Západě,“ říkali mu neurologové. Narkolepsie mu samozřejmě komplikovala i osobní život, raději byl vlk samotář, protože „která dívka by s ním chodila, když i na procházce usínal“. 

V roce 1947 se ale přeci jen seznámil s dívkou na tanečním odpoledni v hotelu Belveder. Jmenovala se Galina Dunajevska a pocházela z Ukrajiny z malé vesnice v Doněcké oblasti. Do Prahy se dostala na konci války v jednom z transportů smrti s osvětimskými vězni.

Na nádraží v Holešovicích se jí podařilo utéct a Češi ji až do konce války ukrývali. V Praze zůstala, pracovala v Holešovicích v textilní továrně, a když ji Stanislav potkal, mluvila už dobře česky. O tom, co prožila za války v koncentračních táborech, mu nikdy nevyprávěla. Jen občas zaslechl její vzpomínky, když se jí lidé ptali, protože měla na předloktí vytetované číslo z Osvětimi.

Rozvedli se a zase se vzali

Jejich plány na společný život zkomplikovalo to, že Helenka, jak Stanislav Galině říkal, se fiktivně provdala, aby mohla v Československu po válce zůstat. Na rozvod čekali tak dlouho, že měli rychlou svatbu těsně předtím, než Helenka porodila jejich syna Stanislava. Dopoledne je farář je narychlo oddal a „odpoledne už byla Helenka maminkou“.

Mladá rodina se usadila v Roztokách u Prahy, kde postavil Stanislavův tatínek dům. Později se jim narodila ještě dcera. Prožili spolu celý život s výjimkou několika let, kdy měli v 60. letech manželskou krizi. Rozvedli se, ale po čase se opět vzali.

Stanislav si udělal maturitu a pracoval na poště jako vedoucí podatelny až do důchodu. Poté psal kroniku města Roztoky, přispíval do místních novin a pracoval jako průvodce na místním zámku. Zemřel v roce 2016, rok po své milované Helence.

Vzpomínky Stanislava Čáslavky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Míša Čaňková