Největší stál za debatou o eventuálním odchodu Velké Británie z Evropské unie. Brexit by rozhoupal stabilitu společenství 28 zemí natolik, že by mohl znamenat jeho exitus. Ostrovní monarchie je stále významným světovým hráčem, politickým i ekonomickým, nejbližším spojencem USA. Nová éra „splendid isolation" by ji sice pošramotila co do síly libry i růstu hrubého domácího produktu, ale neposunula by ji do bezvýznamnosti ( a to ani v případě odtržení Skotska). Naopak pro EU by mohla být začátkem konce.

Premiér Bohuslav Sobotka na úterním setkání s novináři řekl: „Pokud Velká Británie na základě referenda z EU vystoupí, spustí se vlna nacionalismu a separatismu, jejíž negativní důsledky by byly obrovské." Povzbudilo by to nejen Katalánce, ale možná i tvrdé jádro EU, které má občas plné zuby tu Řecka, tu visegrádské čtyřky. Zbavit se kverulujících Maďarů či Poláků, na něž Evropská komise dokonce posílá kontrolory přes dodržování demokratických pravidel, může být pro leckterého západního lídra lákadlem. Koneckonců dohodu s Davidem Cameronem málem zhatily Německo, Rakousko a Dánsko. Nikoli proto, že by jim vadily jeho požadavky, ale kvůli vidině stejných podmínek pro udělování sociálních dávek a přídavků na děti, jaké si pro příchozí z nových unijních zemí vyjednala Velká Británie. V Londýně je odpověď na cui bono zřejmá. Premiérovi a šéfovi konzervativců podráží nohy Boris Johnson, který touží po jeho křesle tak mocně, že je ochoten obětovat osud Evropy.

Cukr s příchutí vodky

A u nás? Kromě okrajových pidistran nikdo po odchodu České republiky z Evropské unie nevolá, i když mudrlantů, kteří přesně vědí, jak by to v Bruselu měli dělat lépe, efektivněji a levněji, je až až. Přesto premiér připouští, že v případě odchodu Velké Británie by se tato otázka mohla stát na podzim 2017 jedním z předvolebních témat. A tady už je namístě se ptát opravdu důrazně cui bono? Desetimilionové Česko by se v atomizované Evropě rozpustilo jako ten cukr, jímž to Topolánkova vláda chtěla za svého předsednictví Evropě osladit. A pokud by snad z tuzemské homole přece jen něco zbylo, přidalo by si to Rusko do moučníku po opulentní imperiální hostině. Na rozdrobené Evropě má totiž Vladimir Putin prioritní zájem. Možná by mnoha politikům nevadilo, kdyby Brusel nahradila Moskva, ale je třeba to nahlas přiznat a neskrývat volební protiunijní vábničky za řeči o národních zájmech. Jde o tak vážnou věc, že by se jí měli vedle premiéra chopit prezident Miloš Zeman, šéf hnutí ANO Andrej Babiš a respektované osobnosti veřejného života.

Chtěla jsem původně napsat, že by se do obrany Bruselu měl pustit i šéf ODS Petr Fiala, ale po jeho veletoči ohledně inkluzivního vzdělávání váhám. Emeritní rektor Masarykovy univerzity je tak uhranutý překonáním desetiprocentní a vyšší preferenční hranice, že se točí na obrtlíku voličské přízně jako káča.

Profesor jako káča

Zatímco v aktuální hysterické atmosféře profesor Fiala píše, že inkluze je „experiment 
s dětmi, s handicapovanými i zdravými, pro nějž není jediné rozumné zdůvodnění", v roli ministra školství před čtyřmi lety uvedl: „Snažíme se integrovat co nejvíce žáků do normální výuky. Není možné, aby ti, u nichž není skutečný důvod pro zařazení do praktické školy, nezískávali vzdělání mezi ostatními dětmi." Jak vidět, možné to je, stačí, když se 
z odborníka stane populista.

Petr Fiala teď sice všemožně vysvětluje, že to myslel jinak a že tepe především zmatený přístup ministerstva školství, ale to jsou jen kulatá slovíčka. Jako akademik přesně ví, oč běží, a má povinnost v dané věci stát na straně Kateřiny Valachové. Jeho předchůdce v rektorské židli a nyní poslanec ANO Jiří Zlatuška to v pátek řekl naprosto jasně: „Inkluzivní vzdělávání je nezbytným předpokladem fungování demokratické společnosti."

A pak tu máme justiční hádanku, v čí prospěch se odvíjejí mnohé korupční kauzy. Zpočátku vypadají jednoznačně, policie podezřelé obviní, státní zástupce zažaluje, soud prvního stupně pošle na pět až deset let za mříže, aby pak odvolací instance vše zrušila a zostuzené činovníky osvobodila. Stalo se to exministrovi obrany Martinu Bartákovi a zbrojaři Michalu Smržovi, exnáměstkovi ministra práce a sociálních věcí Vladimíru Šiškovi (tam soud ještě běží) a mám pocit, že se to přihodí i šéfce ERÚ Aleně Vitáskové.

Ta dostala 8,5 roku za údajné čachry kolem výhodného zapojení solárních elektráren bratří Zemkových. Důkazy jsou ale nepřímé a stojí na několika mailech. Vitásková je svérázná dáma, která politikům život spíš komplikuje, než usnadňuje. Dozvuky jejího soukromého byznysu se s pozicí šéfky nezávislého energetického regulátora doslova perou. Její vynucený odchod by jistě potěšil ministra průmyslu a obchodu, proti by zřejmě nebyl ani premiér.

Pokud Jiřím Dienstbierem vedená legislativní rada vlády, Jan Mládek i Bohuslav Sobotka odmítli podlehnout pokušení zbavit se Vitáskové jejím přiřazením pod služební zákon, je to dobrá zpráva. 
V tomto případě si na otázku cui bono odpověděli, že jim nikoliv, ale demokratickým pravidlům ano.