Obvykle nevěděli, že má první tvar hanlivé označení z dob protektorátu, omlouvali se, ale vlastně se na ně člověk nemohl zlobit. Vyhnat z hlavy něco, na co jste zvyklí, bývá dřina. Snaha politiků, abychom měli v databázi OSN anglický jednoslovný název Česko jako Czechia, má svou logiku. Je to praktičtější než dvouslovný název, ale – jak říká ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva – mám pocit, že jsme se přiblížili k bodu násilného prosazování. Nechal bych to více přirozenému jazykovému vývoji. Úplně bych se změně nebránil, ale nemysleme si, že když my budeme trvat na nějakém dohodnutém názvu, že „oni" nám tak začnou říkat. A už vůbec nemluvím o tom, jak se Czechia může plést třeba s Chechnya (Čečensko) nebo chechia (druh pokrývky hlavy). Možná bychom s tou „změnou značky" mohli počkat do doby, až na Hradě skončí Miloš Zeman a mluvčí Jiří Ovčáček. Třeba by se jednou hodila k tomu, abychom světu namluvili, že jsme úplně jiná země. Na twitteru kolovala i řada dalších ironických poznámek.

Rozhodně veselejších než po vystoupení Lenky Dusilové, Davida Kollera či Kláry Vytiskové na cenách Anděl, kteří kritizovali nejen prezidenta za jeho panáčkování před Čínou. Vzápětí vystartoval Jiří Ovčáček a přidal ránu palicí do klínu systematicky vráženého do společnosti: jejich vystoupení přirovnal k Antichartě. Laciná byla třeba slova poslance ČSSD Jaroslava Foldyny, že „herci a umělci se v Praze nudí". Někdo politikovi zahraje, protože je to jeho práce, i když s ním v lecčems nesouhlasí, někdo mu nepokrytě fandí, jiný to odmítá. Jeho volba, jeho svědomí. I posluchač má ale volbu: líbí se mu hudba i postoje umělce, jen jedno z toho, vůbec nic nebo ho míchání politiky a hudby otravuje. Známe ale i podivně „želatinové" vztahy, kdy se politik chlubí umělcem či sportovcem, pokud je to pro něj výhodné (kalkul platí i naopak) či hudebníky pomáhající hlásat populismus až nenávist. A také politiky, které popudí, když oblíbená osobnost jejich voličské skupiny říká něco, co se politikovi nehodí do krámu. Můžeme se dohadovat, jestli to byl i případ Kollerovy kritiky Andreje Babiše a jeho následné SMS zpěvákovi. Nechme umělce říkat jejich názory, klidně i na Andělech nebo v písních, jako to dělá Xindl X nebo v minulosti třeba Pink vůči Georgi Bushovi. Na pořad – říkejme mu třeba Umělci a politika – někde na ČT art, kam někteří diskutující Kollera a spol. posílali, by se totiž bez urážky díval asi málokdo. Lidé můžou osobnost zatratit, i když bude mlčet.

Zemanovsko-ovčáčkovská taktika snažící se argumentovat, že jsou to oni, kdo lidi spojují, zatím opozici válcuje. Kritici jsou v nevděčné roli, ale oslovit protitábor efektivně zatím nedokázali. Někdy mám až pocit, že to vzali ze špatné strany: jako byste z lokálu, kde jdou hostům naproti, sic průměrným gulášem za 60, chtěli udělat suši bar.

Miloš Zeman v tomto týdnu také děkoval policii. Jistě, třeba za zvládnuté povodně je to na místě. Mezi takové příležitosti ovšem zcela jistě nepatří zákroky během návštěvy čínského prezidenta, které vyšetřuje GIBS nebo vrchní státní zastupitelství, protože pak nejde o nic jiného než o zjevný mocenský pokus takové vyšetřování ovlivnit, tvrdil v ČRo komentátor Jindřich Šídlo a dodal: „Prezident nemá na policii naštěstí přímé páky – jak jsme ale viděli, docela stačí, aby vybudil atmosféru, v níž mu bude policie odezírat ze rtů." Je na čase, aby mu jeho roli připomněla vláda a nejlépe i lidem volená sněmovna.

Výrok týdne.